Pražská pětka - rozhovor

Martin Komárek: „Ještě jsem nedospěl“

Mon, 01 Mar 2010 11:01:09 +0100

Nechybělo mnoho a z Martina Komárka byl filozof z povolání – po studiích na filozofické fakultě nic jiného ani dělat nechtěl. Nakonec se ale jeho dráha ubírala řízením osudu úplně jiným směrem. Dnes z pozice hlavního komentátora listu MF Dnes glosuje dění na české politické scéně, s politiky se střetává i jako moderátor politických debat – moderuje mimo jiné i pravidelnou talk show v Podnikatelském centru na Smíchově, která nese název Jak přežít v podnikání. U mnoha politiků je přitom za své komentáře a satirické sloupky v nelibosti – především u těch z levé části politického spektra. Jak ale přiznává, v mládí měl v důsledku silného vlivu svého otce (tím je Valtr Komárek – z doby sametové revoluce asi nejznámější z někdejších zaměstnanců Prognostického ústavu) blíž spíše k myšlenkám sociální demokracie. „Dnes se za to zpětně trochu stydím, ale musím přiznat, že jsem byl svým cítěním reformní socialista – zároveň sám sebe docela chápu, protože táta je velice silná osobnost. Pro mě byl absolutní autoritou – autoritou je pro mě ostatně dodnes, naštěstí už ne absolutní,“ říká.

Viola Fischerová: „Poezie je má obrana“

Wed, 03 Feb 2010 09:58:28 +0100

Viola Fischerová

Na jedné básnické soutěži, kam přijela se svou básnickou sbírkou Nyní, organizátoři uvedli u jejího jména v seznamu zúčastněných autorů jen: učitelka. „To se mě poněkud dotklo – sice jsem kdysi učila na učňovské škole, ale je to období, na které mám jen ty nejhorší vzpomínky. Navíc, ostatní tam měli uvedena různá literární stipendia a podobně, takže ta má učitelka tam působila dost uboze,“ vzpomíná dnes již s úsměvem nejen učitelka Viola Fischerová. Svou první básnickou sbírku s názvem Propadání napsala ještě coby mladá nadějná básnířka, příslušnice literární generace šestatřicátníků v roce 1957, tento básnický debut však nakonec nevyšel. Pak nastala téměř čtyřicet let dlouhá literární odmlka, kterou zavinilo setkání s tvorbou generační „konkurentky“ Věry Linhartové. „Ty její věci byly tak úžasné, že jsem dostala pocit, že nic, co napíšu já, se s tímhle nemůže měřit. A přestala jsem úplně psát,“ vysvětluje. V období „literárního půstu“ prožila osud, který by vydal na několik životů – stala se manželkou básníka Pavla Buksy v literárním světě známého jako Karel Michal, emigrovala, vystřídala různá povolání, musela se vyrovnat se sebevraždou manžela, začala opět psát, pracovala pro Rádio Svobodná Evropa, znovu se vdala a opět ovdověla… V roce 1994 se vrátila domů do Čech. „Různými výměnami jsem zakotvila na Barrandově, kde se nám dobře žije – mně i mojí psici Pašce,“ říká při rozhovoru, který vedeme v jejím barrandovském bytě. Rozhovoru plném odboček, epizodek a veselých, smutných i tragikomických historek, který by vydal na objemnou knihu. Tak jako celý život Violy Fischerové.

Slávek Boura: „Nejsem žádná mrtvola“

Tue, 12 Jan 2010 16:18:26 +0100

Pro někoho sympaticky, pro někoho nesnesitelně ztřeštěný moderátor pořadů TV Nova – Snídaně s Novou, pak Rande, Dobré bydlo a Vabank (mimochodem v civilu veskrze „normální“ člověk, se kterým se dá bez problémů bavit i o zcela vážných věcech). Nerozlučně spojený s Markétou Mayerovou, se kterou utvořili nejprve moderátorskou a pak i partnerskou (a po dlouhém chození i manželskou) dvojici. Ani jedno z toho už není pravda. Z Novy odešel Slávek Boura už před několika lety – a velmi rychle pak na vlastní kůži poznal, jak chutná pád z mediálního výsluní. Od té doby si ho média všímala především ve spojitosti s kauzou „Peprnet“ – projektem, který dostal od státu dotaci na podporu rozvoje vysokorychlostního připojení, a ještě než spatřil světlo světa, si vysloužil pořádnou dávku kritiky (zčásti možná právem – zčásti ale možná jen proto, že poněkud předběhl dobu) a nakonec zkrachoval. Jeho manželství s Markétou Mayerovou definitivně zkrachovalo zhruba před rokem. Koncem předloňského roku si sbalil svých „pár švestek“, ženě a dceři nechal dům v Břežanech a přesunul se na Smíchov do pronajatého bytu, který sdílí se svou novou partnerkou. „Je to významná změna, nelehká, na druhé straně – změny patří k dynamice života a já mám rád začátky. Takže zase znovu začínám,“ říká s úsměvem.

Bára Basiková: „Na Ježíška jsem věřila až do dvanácti“

Fri, 18 Dec 2009 14:14:31 +0100

V rámci kulturního programu, který je oživením vánočních trhů na Smíchově, vystoupí i zpěvačka Bára Basiková. Zpěvačka, kterou v současné době nejvíc zaměstnává malý syn Theodor, si našla chvilku na rozhovor pro Pražskou pětku.

Jitka Zelenková: „Bez kapra a stromečku to nejde“

Fri, 18 Dec 2009 14:12:45 +0100

Jednou z hvězd, které ozdobily svým vystoupením program letošních vánočních trhů na Smíchově, byla i zpěvačka Jitka Zelenková. Svou cestu hudebním showbyznysem si trpělivě a poctivě prošlapává už dlouhých 41 let. A přestože nejde tak úplně s proudem, nesnaží se za každou cenu chytat poslední trendy, ale zpívá si, co sama chce (a to jsou věci, které nepatří tak úplně do hlavního proudu), její koncerty nevyprodávají stadiony a obří haly a její tvář nezdobí každou chvilku titulky bulvárů a společenských magazínů, může se považovat za známou osobu – skoro každý ví, že existuje Jitka Zelenková, i když třeba nikdy nebyl na jediném jejím koncertě.

Kristian Kodet: „Malování je můj život“

Wed, 09 Dec 2009 14:05:29 +0100

Kus života prožil jinde, přesto nedá malíř Kristian Kodet na Čechy a na svou rodnou Prahu dopustit. Z komunistického „ráje na zemi“ sice nakonec utekl za oceán, nebylo to pro něj ale nijak jednoduché rozhodnutí. Než odešel definitivně, emigroval „nanečisto“, nebylo snadné překonat stesk po domově. „Já jsem až šílenej vlastenec, potřebuju někam patřit, zároveň mě vždycky lákalo dobývat svět venku,“ říká během našeho rozhovoru vedeného téměř symbolicky 17. listopadu. Svět venku dobyl – koneckonců, který z českých malířů se může pochlubit, že jeho obraz visí na zdi v Bílém domě? Jakmile se ale začalo na sklonku roku 1989 na pražských náměstích cinkat klíči, neváhal ani chvilku, prodal v Americe dům, sbalil si i s rodinou kufry a vrátil se do Prahy, aby tu začínal znovu v podstatě od nuly. Dnes žije trochu na půl cesty mezi Prahou a New Yorkem a je tak spokojen. „Svůj hlavní stan mám ale tady, v Česku,“ říká. „Jsem hrozně rád, že už je pryč doba, kdy odtud člověk nemohl normálně vyjet. Že můžete odjet ven, aniž byste tu přišel o majetek, a můžete se zase vrátit,“ dodává.

Jan Kačer: „Stáří není pro zbabělce“

Wed, 11 Nov 2009 12:39:04 +0100

Režisér a herec Jan Kačer patří spolu se svou manželkou Ninou Divíškovou k těm osobnostem, o nichž se člověk na titulních stránkách bulvárních periodik nic nedočte, přesto je skoro každý zná. Jméno Jana Kačera vešlo do dějin českého divadelnictví coby jednoho ze zakladatelů fenoménu jménem Činoherní klub. Do srdcí filmových diváků se zapsal díky rolím v řadě filmů – Pavel ve Smrt si říká Engelchen, Jarda Lukas v Každý den odvahu, Jan Šebek v Návratu ztraceného syna, nakladatelský redaktor Karel ve Flirtu se slečnou Stříbrnou nebo legendární agent Cyril Juan v dnes již kultovní parodii na špionážní filmy Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky.

Leoš Mareš: „Byl jsem stvořen k moderování“

Tue, 13 Oct 2009 12:17:24 +0200

„Někdy v sedmnácti letech se zmocnil mikrofonu v autobuse během zájezdu do Německa (po souboji s průvodcem) a šokované účastníky zájezdu po zbytek cesty bavil tím, že uváděl diskotéku. Tehdy blbnul za mikrofonem zadarmo. Dnes inkasuje za každé své vystoupení sumy, při jejichž vyslovení mohou jiní čeští moderátoři jen závistivě skřípat zuby. Než se ze sedmnáctiletého excentrika za mikrofonem stal nejžádanější a nejlépe placený český moderátor – který si může dovolit koupit červené ferrari nebo utratit 60 milionů za luxusní byt na Smíchově –, uběhl nějaký čas. Slušné peníze mu moderování začalo vynášet docela brzo, delší dobu trvalo dokázat skutečně všem, že není jen zábavný pošuk s nálepkou „pán kožichů“, ale skutečný „pan moderátor“, který zvládne i akce typu Český slavík. To, že se dostal na tuhle úroveň, je pro něj samotného mnohem důležitější než výše honorářů, které díky tomu může za své vystoupení chtít. „Já prostě tuhle práci miluju – baví mě stát na pódiu, baví mě těšit se na živé přenosy ze SuperStar, baví mě ten adrenalin. A ty velké peníze, které si tím mám možnost vydělat, to je samozřejmě úžasný bonus navíc,“ říká.

Jiří David: „Nedělám samoúčelné exhibice“

Mon, 21 Sep 2009 13:13:50 +0200

Je jedním z nejznámějších – a také nejkontroverznějších – českých výtvarných umělců a v anketě Respektu ho odborníci z umělecké branže určili nejvlivnějším českým umělcem za posledních dvacet let. „To nijak nepřeceňuju – samozřejmě že to člověku trochu příjemně polechtá ego, ale jinak to přináší víc zlého než dobrého,“ říká s ohledem na to, že dost jeho kolegů z branže mu nemůže přijít na jméno (především ředitel Národní galerie Milan Knížák, který podle Davida už měl ve své funkci dávno skončit). Má výstavy v Česku i v zahraničí a je jedním z mála českých umělců, kteří se dokážou svým uměním uživit. „Tady v Česku jsem dokázal maximum a jsem za to rád – to, že mě devadesát procent českých výtvarníků nemá rádo, je druhá věc. Teď už mám jen tu ambici, aby má práce byla adekvátně respektována i v zahraničí,“ říká. Přesto o sobě a o svém umění neustále pochybuje, každým dalším uměleckým počinem polemizuje s tím, co vytvořil před tím. A někdy ho trochu mrzí, že si hodně lidí při vyslovení jeho jména vybaví jen neonovou trnovou korunu na střeše Rudolfina a neonové srdce nad Pražským hradem. „Někdy se bojím, že to bude to jediné, na co si lidi vzpomenou, až tu nebudu. Ale na druhé straně, kdyby si vzpomněli aspoň na to, bude to lepší než nic,“ přemýšlí.

Ivan Hašek: „Chci vrátit fotbalu důvěru diváků“

Tue, 18 Aug 2009 12:39:33 +0200

Už před čtyřmi lety se pokusil kandidovat na předsedu fotbalového svazu a už tehdy do něj mnozí vkládali naděje na změnu směru, kterým se český fotbal v poslední době ubíral. Na to, že se podobné kauzy, jako ta s pověstnými „kapříky“ stanou pod jeho vedením minulostí. Delegáti svazu ale tenkrát rozhodli jinak a Ivan Hašek se předsedou Českomoravského fotbalového svazu nestal. Letos vstoupil po dlouhém váhání znovu do stejné řeky a kandidoval zase. Tentokrát úspěšně – 27. června byl v Národním domě na Smíchově zvolen valnou hromadou ČMFS do čela jeho výkonného výboru. Pro mnohé fotbalové fanoušky se stal čímsi jako Barrackem Obamou fotbalového světa. Symbolem nástupu nových – samozřejmě lepších – časů, spasitelem, který jako mávnutím kouzelného proutku vyčistí Augiášův chlév, ve který se podle mínění mnohých český fotbal za poslední roky proměnil. Že tráva na stadionech bude od této chvíle zelenější, hra fotbalistů lepší a korupce zmizí jako mávnutím kouzelného proutku. Strach z téhle nešťastné pozice mesiáše, do kterého si lidé promítají mnohdy i zcela nerealistická očekávání, prý nemá. „Vy sám, když se mě na to ptáte, se tomu smějete, takže je vidět, že to také berete s nadhledem,“ odpovídá s úsměvem na mou provokativní otázku. „Zkrátka každý rozumný člověk, který se zamyslí nad tím, co je v mých silách změnit, tuší, že to tak jednoduché nebude. Že je to dlouhodobý proces. My jsme se prostě teď vydali cestou, o které jsme přesvědčeni, že je správná, a chceme, aby ta cesta byla rovná a byly na ní vidět nějaké výsledky. Ale je mi jasné, že neuspokojím všechny a že se mé kroky nebudou někomu líbit. A moc se tím netrápím,“ říká.

Leona „Qaša“ Kvasnicová: „Chci být nejlepší“

Mon, 20 Jul 2009 13:42:46 +0200

Patří mezi špičky české taneční scény. Přesto, nebýt jejího nedávného angažmá v porotě druhé řady taneční show České televize Star Dance, mimo lidi z branže a okruh fajnšmekrů, kteří sledují dění okolo moderního tance by ji nikdo neznal. Tanečníci a choreografové obvykle nepatří k tvářím z titulních stran společenských magazínů. Leona Kvasnicová alias Qaša je výjimkou – díky StarDance ji teď znají i ti, kteří si moderní tanec spojují jen se svíjením se v rytmu tuc-tuc.

Carlo Capalbo: „Maraton je vášeň“

Fri, 12 Jun 2009 16:24:25 +0200

Ital, který dal Praze maraton a udělal z něj akci, o které vědí i na opačné straně oceánu a která láká do Prahy na start běžce z celého světa – i to je Carlo Capalbo. S trochou nadsázky by se o něm dalo říct, že je tím, kdo naučil Čechy běhat. „Když jsem sem přijel, neviděl jsem tu nikoho běhat v ulicích jen tak, pro zlepšení kondice. Dnes, když vyjdete do centra, potkáte takové běžce každou chvíli. Myslím, že i my jsme k tomu přispěli,“ míní. Říká o sobě, že je velký snílek a trochu blázen. Když přišel s nápadem uspořádat v Praze mezinárodní maraton, myslelo si o něm hodně lidí, že je blázen. Nebyl profesionální sportovec – přestože v mládí intenzivně sportoval – ani neoplýval praktickými zkušenostmi sportovního manažera. Ukázal ale, že kromě snění se umí chovat i dostatečně racionálně, když se snaží své sny proměnit ve skutečnost. „Jsem snílek, ale ne v tom smyslu, že bych žil ve svém vysněném světě mimo realitu, protože snít je hezké, ale člověk taky musí mít za co žít a zaplatit svoje účty,“ vysvětluje s úsměvem. „Myslím si ale, že bychom se měli snažit posunout věci dál, stanovit si cíl a pak pracovat pro jeho dosažení. A pokud skutečně budete věřit ve svůj cíl, může se vám podařit ho změnit v realitu.“

Lenka Vlasáková: „Herečkou jsem se stala náhodou“

Mon, 18 May 2009 15:21:47 +0200

Herečka Lenka Vlasáková si na nedostatek práce v divadle, televizi i ve filmu rozhodně nemůže stěžovat. Svůj životní úspěch si ale užila hned na startu své profesní dráhy. Krátce poté, co absolvovala DAMU, ji režisér Ivan Fíla obsadil do svého filmu Lea. Komorní příběh o mladé dívce z východního Slovenska, která oněměla ve chvíli, kdy se stala svědkem brutální vraždy své matky, a otec ji pak provdal – nebo spíš prodal – stárnoucímu Němci, zaujal v roce 1996 profesionály z České filmové a televizní akademie natolik, že ocenili její herecký výkon Českým lvem. Film ale přes úspěch, se kterým se setkal u filmových odborníků, u obyčejných diváků spíše zapadl, a z Lenky tak celebritu, která by plnila titulní strany časopisů, neudělal. A Lenka toho ani nijak nelitovala. Vědomí, že se stala držitelkou nejprestižnějšího českého filmového ocenění, jí hlavu nezamotalo. Měla totiž docela jiné starosti. „Dostala jsem ho asi půl roku po tom, co se mi narodilo první dítě, a to bylo najednou důležitější než cokoli jiného. Takže jsem si užila příjemný pocit při přebírání Lva, poděkovala za něj a ve dvanáct jsem odtamtud odešla, protože jsem spěchala domů kojit,“ směje se Lenka při našem rozhovoru v mateřském centru Na houpacím koni na Smíchově, zatímco čeká, až její mladší dceři Amálce skončí hodina výtvarky.

Fero Fenič: „Dělám jen to, co mě baví“

Wed, 15 Apr 2009 12:35:56 +0200

Přelom března a dubna patřil i letos na Smíchově všem filmovým fandům – ve Village Cinema na Andělu proběhl už 16. ročník mezinárodního filmového festivalu Praha – Febiofest. Jeho stvořitelem je známý slovenský (od roku 1972 ale žijící v Praze) filmař Fero Fenič. Ten je také dodnes jeho majitelem a šéfem a za těch šestnáct let vytvořil, doslova z ničeho, největší filmový festival nejen v naší zemi, ale i v celém středoevropském prostoru. Přitom původně ho Fero Fenič zamýšlel jen jako malou studiovou akci pro pár známých – takovou doplňkovou aktivitu své produkční společnosti Febio, která už v té době úspěšně fungovala a jejíž jméno proniklo i do názvu festivalu. Dnes už festival dávno není „bokovkou“ Febia, ale samostatným projektem, který zaměstnává početný tým lidí. „Z takovýchto paradoxů je složen celý můj život. Vždycky za něčím jdu, abych nakonec zjistil, že jsem se dostal úplně jinam, než jsem měl původně v plánu. Ale přitom zjišťuji, že je to mnohem lepší než to, v co jsem původně doufal,“ říká Fero Fenič s úsměvem.

Miroslav Ondříček: „Jsem Pražák tělem i duší“

Fri, 13 Mar 2009 12:03:45 +0100

Je znám jako dvorní kameraman Miloše Formana, se kterým spolupracoval jak na jeho dnes již slavných filmech z období „nové vlny“ 60. let, tak na jeho pozdějších, neméně slavných filmech, které Forman natočil po emigraci do USA – Taking Off, Vlasech, Ragtimu či Amadeovi. Spolupracoval také s neméně známou ikonou české „nové vlny“ Ivanem Passerem. K práci za kamerou ho na svých filmech přizvali i český režisér Otakar Vávra, americkými režiséry Mendelem, Hillem či Angličanem Lindsayem Andersonem. Na svém kontě má na čtyři desítky celovečerních filmů, celou řadu profesních ocenění včetně Českého lva za přínos českému filmu, soška Oskara však v jeho sbírce filmařských trofejí chybí. Přitom ji už dvakrát měl na dosah. „On je ale už jen obrovský úspěch dostat se mezi nominované – a mně se to povedlo dvakrát,“ říká. Loni na podzim ocenila jeho přínos české kinematografii i Praha 5, na jejímž území už dlouhá léta bydlí – byl jedním z laureátů záslužné medaile městské části. Poslední film natočil před devíti lety – jmenoval se Riding in Cars with Boys. Další film od té doby nebyl – a jak Miroslav Ondříček říká, už ani nebude. „Nejsem příznivcem toho, že by měl člověk být v nějakém zaměstnání pořád, i když už nemůže pomalu ani chodit. Nemyslím si, že kameraman musí nutně za kamerou i umřít,“ říká s úsměvem muž, který je ostatními považován za umělce a obrazového mága, sám sebe však stále tvrdošíjně označuje za filmového dělníka.