Hudba ve filmech většinou tvoří sice důležitou, nicméně jen doplňkovou složku. Filmy režiséra Petra Weigla však na hudbě, jejím emocionálním náboji a fantazii, kterou podněcuje, doslova staví. Dokázal najít klíč k tomu, jak na plátně či televizní obrazovce vizualizovat velká hudební díla či jak převést do filmové podoby slavné opery (např. Dvořákova Rusalka, Šostakovičova Lady Macbeth Mcenského újezdu, Gounodův Faust a Markéta), a zasáhnout tak mnohem širší publikum – i ty diváky, kterým operní divadlo nic neříká. To ale neznamená, že by se mnohovrstevná hudebně-dramatická díla změnila pod režisérskou taktovkou Petra Weigla ve snadno stravitelné „spotřební produkty“, naopak. Jeho filmy tak nebyly určeny pro „široké masy“, ale pro diváky, jejichž divácký obzor sahá podstatně dál, než jaký vymezují televizní seriály, romantické komedie či akčních „nářezy“ – jen jim „nesedí“ opera v klasickém pojetí. Klíč k úspěchu byl ve svém principu jednoduchý – Petr Weigl režíroval své operní filmy jako skutečné filmy, nikoli jako filmovou podobu operního divadla. „V opeře můžete vidět často na jevišti úžasné pěvce, kteří ale vůbec neumějí hrát, nebo se na svou roli nehodí typově či věkem – všechno, kromě skvělých pěveckých výkonů, je trochu umělé a jen tak naznačené. A funguje to, protože jde o konvenci, na kterou operní divák přistupuje, pro něj je hlavní to, že se může dívat na to, jak tam ten Pavarotti nádherně stojí a ještě nádherněji zpívá,“ vysvětluje s úsměvem Petr Weigl. „Ve filmu ale tahle předem domluvená hra nefunguje – ten musí být co nejvěrohodnější. Můžete vytvářet velice stylizované, fantazijní světy, ale ty musejí mít svou vnitřní logiku, všechno musí fungovat – dekorace, prostředí, herecké výkony, typové obsazení rolí… Jen tak může zapůsobit magie filmu, která diváka přivede ke ztotožnění se s postavami a umožní mu prožívat s nimi jejich dramata,“ dodává. Fantazijními světy, které ve filmech vytvářel, i intenzivně žil – soustředil se na svou práci a všechno ostatní šlo, jak přiznává, stranou. „Až jsem si v určitém okamžiku řekl – dost, bylo to úžasné, ale já chci taky prožít normální život. A mohu říct, že si tu dobu popracovního života velice vychutnávám,“ říká. Před čtyřmi lety se přestěhoval z pravého břehu Vltavy, kde prožil větší část života, na druhou stranu řeky – do Košíř.

Filmař ze střižny

Vystudoval jste Eton Coledge, což je dost prestižní střední škola, ale s filmovým řemeslem nemá nic společného, nebo ano?
Ne, dostal jsem tam všeobecné středoškolské vzdělání – historie, matematika, věda... nebylo tam žádné odborné zaměření. Film jsem nikdy nestudoval.

S napodobováním cizích hlasů začal už na základní škole – s kamarádem ze třídy bavili spolužáky imitováním scének Luďka Soboty, Felixe Holzmanna nebo Oldřicha Kaisera. Jak přiznává, učení moc nedal – víc energie věnoval svému „šaškování“ a různým tvůrčím pokusům v podobě psaní povídek do šuplíku a podobně. „Nebyl jsem nijak dobrý žák,“ vzpomíná s úsměvem. Za špatné známky občas schytal od cholerického otčíma pár facek. „Vždycky mi říkal – ty tvoje kraviny a šaškárny a jak si píšeš ty svoje povídky a básničky, to tě nikdy neuživí. Teď mu můžu vzkázat – vidíš, uživí,“ říká pobaveně. Od školního šaškování ke kariéře profesionálního imitátora a baviče ale vedla docela dlouhá cesta, během které se stihl vyučit prodavačem. „Nikdy jsem se tím ale neživil, už během školy jsem zjistil, že na obchod rozhodně nemám buňky. Jsem v tomhle ohledu absolutně nepoužitelný,“ směje se. V Praze 5 nebydlí, ale pohybuje se tu poměrně často – nedávno ozdobil svou přítomností a svým vystoupením Smíchovský masopust. A z klání imitátorů o nejvtipnější scénku s hlasem Luďka Soboty vyšel jako vítěz – a odnesl si za to obří šunkovou kýtu a sud piva.

Nechybělo mnoho a z Martina Komárka byl filozof z povolání – po studiích na filozofické fakultě nic jiného ani dělat nechtěl. Nakonec se ale jeho dráha ubírala řízením osudu úplně jiným směrem. Dnes z pozice hlavního komentátora listu MF Dnes glosuje dění na české politické scéně, s politiky se střetává i jako moderátor politických debat – moderuje mimo jiné i pravidelnou talk show v Podnikatelském centru na Smíchově, která nese název Jak přežít v podnikání. U mnoha politiků je přitom za své komentáře a satirické sloupky v nelibosti – především u těch z levé části politického spektra. Jak ale přiznává, v mládí měl v důsledku silného vlivu svého otce (tím je Valtr Komárek – z doby sametové revoluce asi nejznámější z někdejších zaměstnanců Prognostického ústavu) blíž spíše k myšlenkám sociální demokracie. „Dnes se za to zpětně trochu stydím, ale musím přiznat, že jsem byl svým cítěním reformní socialista – zároveň sám sebe docela chápu, protože táta je velice silná osobnost. Pro mě byl absolutní autoritou – autoritou je pro mě ostatně dodnes, naštěstí už ne absolutní,“ říká.

Na jedné básnické soutěži, kam přijela se svou básnickou sbírkou Nyní, organizátoři uvedli u jejího jména v seznamu zúčastněných autorů jen: učitelka. „To se mě poněkud dotklo – sice jsem kdysi učila na učňovské škole, ale je to období, na které mám jen ty nejhorší vzpomínky. Navíc, ostatní tam měli uvedena různá literární stipendia a podobně, takže ta má učitelka tam působila dost uboze,“ vzpomíná dnes již s úsměvem nejen učitelka Viola Fischerová. Svou první básnickou sbírku s názvem Propadání napsala ještě coby mladá nadějná básnířka, příslušnice literární generace šestatřicátníků v roce 1957, tento básnický debut však nakonec nevyšel. Pak nastala téměř čtyřicet let dlouhá literární odmlka, kterou zavinilo setkání s tvorbou generační „konkurentky“ Věry Linhartové. „Ty její věci byly tak úžasné, že jsem dostala pocit, že nic, co napíšu já, se s tímhle nemůže měřit. A přestala jsem úplně psát,“ vysvětluje. V období „literárního půstu“ prožila osud, který by vydal na několik životů – stala se manželkou básníka Pavla Buksy v literárním světě známého jako Karel Michal, emigrovala, vystřídala různá povolání, musela se vyrovnat se sebevraždou manžela, začala opět psát, pracovala pro Rádio Svobodná Evropa, znovu se vdala a opět ovdověla… V roce 1994 se vrátila domů do Čech. „Různými výměnami jsem zakotvila na Barrandově, kde se nám dobře žije – mně i mojí psici Pašce,“ říká při rozhovoru, který vedeme v jejím barrandovském bytě. Rozhovoru plném odboček, epizodek a veselých, smutných i tragikomických historek, který by vydal na objemnou knihu. Tak jako celý život Violy Fischerové.

Pro někoho sympaticky, pro někoho nesnesitelně ztřeštěný moderátor pořadů TV Nova – Snídaně s Novou, pak Rande, Dobré bydlo a Vabank (mimochodem v civilu veskrze „normální“ člověk, se kterým se dá bez problémů bavit i o zcela vážných věcech). Nerozlučně spojený s Markétou Mayerovou, se kterou utvořili nejprve moderátorskou a pak i partnerskou (a po dlouhém chození i manželskou) dvojici. Ani jedno z toho už není pravda. Z Novy odešel Slávek Boura už před několika lety – a velmi rychle pak na vlastní kůži poznal, jak chutná pád z mediálního výsluní. Od té doby si ho média všímala především ve spojitosti s kauzou „Peprnet“ – projektem, který dostal od státu dotaci na podporu rozvoje vysokorychlostního připojení, a ještě než spatřil světlo světa, si vysloužil pořádnou dávku kritiky (zčásti možná právem – zčásti ale možná jen proto, že poněkud předběhl dobu) a nakonec zkrachoval. Jeho manželství s Markétou Mayerovou definitivně zkrachovalo zhruba před rokem. Koncem předloňského roku si sbalil svých „pár švestek“, ženě a dceři nechal dům v Břežanech a přesunul se na Smíchov do pronajatého bytu, který sdílí se svou novou partnerkou. „Je to významná změna, nelehká, na druhé straně – změny patří k dynamice života a já mám rád začátky. Takže zase znovu začínám,“ říká s úsměvem.

V rámci kulturního programu, který je oživením vánočních trhů na Smíchově, vystoupí i zpěvačka Bára Basiková. Zpěvačka, kterou v současné době nejvíc zaměstnává malý syn Theodor, si našla chvilku na rozhovor pro Pražskou pětku.