V posledních desetiletích dochází ke zvýšenému exportu zboží z asijských ekonomik. Současně s tím se na světovém trhu hůře uplatňují vlastní výrobky vyspělých evropských států, což je doprovázeno snižováním počtu pracovních míst, zejména méně kvalifikovaných.

Poměrně výrazné je to v Německu, které je jedním z největších světových exportérů. Podle Petra Robejška, ředitele Institutu pro politiku a hospodářství v Hamburku, tam nyní dochází k nárůstu počtu těch, kteří pracují jen za minimální mzdu, zdravotnictví se trvale zdražuje a do penze se chodí stále později. Tento stav někteří nazývají krizí „sociálního státu“. Podobné dopady můžeme časem očekávat i u nás.
Jak tomuto riziku čelit? Ochranářská opatření a rozpojení některých globálních trhů by jistě zvýšily šanci uplatnění produktů, které zajišťují domácí pracovní místa. Tyto výrobky by však byly dražší, za což by spotřebitelé svým vládám jistě nebyli vděčni. Navíc např. vyšší cla by již nešla uplatnit také díky řadě dohod v rámci Světové obchodní organizace (WTO). Ta jsou sice ze strany EU nahrazována technickými a ekologickými bariérami, ale ani s těmi nelze vystačit.
Již řadu let se u nás napříč politickým spektrem uplatňuje představa, že ke snížení rizika ztráty pracovních míst a udržení konkurenceschopnosti pomohou zejména investice do vědy a výzkumu a lepší kvalifikace obyvatelstva. Posílení prostředků do vývoje a výzkumu je také jedním z hlavních cílů strategie EU 2020, odsouhlasené na březnové Evropské radě nejvyššími představiteli členských států Unie. Strategie předpokládá evropské cílové investice do vědy a výzkumu ve výši 3 % HDP. Podle statistik OECD z r. 2008 jsme v rámci EU s úrovní 1,47 % HDP zhruba ve středu pelotonu (po Slovinsku jsme nejlepší z posttotalitních zemí). Nad cílovými 3 % HDP je již dnes Finsko a Švédsko. V jiné situaci jsme, uvažujeme-li jen vládní výdaje na vědu a výzkum. Zde jsme na špičce (0,31 % HDP), před námi je jen Francie (0,35 % HDP) a Německo se Slovinskem (0,36 % HDP).
Státy, které mají vyšší výdaje na vědu a výzkum, toho docilují prostřednictvím většího podílu prostředků z podnikatelského sektoru. Změnu tohoto parametru ale nelze vládou tak snadno ovlivnit. Nelze ji vtělit do rozpočtu nebo odhlasovat v parlamentu. Změna tohoto podílu v ČR musí mít čas se vyvinout. Svědčí mu stabilita, ekonomická svoboda, vymahatelnost práva i bezpečnost osobního vlastnictví. Poslední stabilní podnikatelské období ve východní Evropě však trvá pouhých dvacet let, a to řada firem začínala v podstatě od nuly. Nemohou-li firmy v dohledné době silně zvýšit svůj podíl na podpoře vědy a výzkumu, je zde alespoň nějaká cesta na zvýšení těchto výdajů ze státního rozpočtu? Bezpochyby. Odborníky doporučované ekonomické, sociální a institucionální reformy by mohly vést nejen ke snižování zadlužení státu, ale také by mohlo zbýt více prostředků ze státního rozpočtu na vzdělání, popř. i na vědu a výzkum. Tím lze reálně podpořit konkurenceschopnost a zaměstnanost. To nám zpětně umožní získat více prostředků na daních, a tím i podpořit veřejné výdaje např. v rámci sociálního či zdravotního systému. RNDr. Miroslav Škaloud