Kdo má židli a kdo bydlí
Jak praví známé staré české úsloví – kdo má židli, bydlí! Při vědomí přímočarosti a bezprostřednosti našich předků nehledám v tomto předpokladu žádný hlubokomyslný a záhadný jinotaj, ale prostou a jednoduchou premisu, že základem dobrého bydlení je zkrátka a dobře kus nábytku. Jak optimistické! Jak jednoduché! Škoda jen že nadsázka, zlehčení a vtip dost často neodpovídají ani velmi vzdáleně skutečnosti, která naopak leckdy navzdory veselým zevšeobecněným průpovídkám bývá opravdu tvrdá. A bydlení je bohužel už standardně jedním z nejočividnějších a také nejtrpčích příkladů, se kterými se ve svém životě setkáváme. A musím říci, že já jako politička opravdu velmi často.

Jelikož se blíží konec volebního období, a tedy i doba mého čtyřletého působení na politické scéně v této době, dovolím si malou rekapitulaci svých zkušeností, jež jsem nasbírala při své práci a četných kontaktech se svými spoluobčany. Přestože za mnou do mé poslanecké kanceláře chodili a stále chodí lidé s celou řadou velmi různorodých záležitostí a problémů, bez velkého přemýšlení a vyhodnocování říkám, že největší podíl činí ti, kteří mají menší či větší trable se svou bytovou situací a podmínkami jejího řešení. A jako ve všem i tady samozřejmě platí, že vlastní zkušenost je nad všechny novinové články, akademické debaty a přes celou řadu jiných lidí zprostředkované informace, jsem za všechno poznání přímo od těch, kterých se daná záležitost bezprostředně dotýká, vděčná. A to i navzdory tomu, že mnohdy to byla vyprávění dost bolestivá a plná beznaděje a smutku. V zájmu objektivity a nestrannosti musím uznat, že někteří lidé mají dosti naivní představu o tom, jak by měly být jejich potřeby týkající se bydlení řešeny. Řečeno diplomaticky. Nicméně stále platí, že navzdory proklamovaným názorům z řad některých našich kolegů v Poslanecké sněmovně o tom, že vlastně bytové problémy v naší společnosti neexistují, že jsou uměle vytvářeny, realita je špatně popisována a že tržní mechanismy vše špatně fungující vyřeší i v oblasti bydlení, ve skutečnosti problémy jsou, nejsou malé, a jak se ukazuje, ani postupující deregulace nájmů je není schopna efektivně odstraňovat. Stejně jako poměrně velké množství bytů v nově postavených domech v uplynulých letech, od kterých se očekávalo uvolnění řady stávajících nájemních bytů. Naopak se obávám, že poroste počet těch, kteří v naději na zajištění svého bydlení zavázali své rodiny obrovskými závazky plynoucími z hypotečních úvěrů, a to na opravdu hodně dlouhou dobu, a postupem času se budou dostávat do velkých finančních a posléze i sociálních potíží. Tedy ti šťastnější, kteří vůbec prošli řízením bank a na hypoteční úvěr dosáhli. Ti, kteří bankovními síty neprošli a hypotéku nedostali, bydlí v nájemních bytech, za které mnohdy platí stejnou částku, jakou by za příznivějších okolností platili za hypotéku, mají ale „velkou výhodu“ – v případě propadu svých příjmů a neschopnosti hradit náklady na bydlení přijdou sice o střechu nad hlavou, alespoň však ne o tu vlastní. Jejich kolegové v tom samém případě utrpí trauma o poznání bolestivější, přece jenom k vlastnímu bytu míváme citově hlubší vztah než k bydlení, v němž jsme jen „pouhopouhými nájemníky“. Jen si nejsem zcela jistá, zda u společně rozdělaného ohniště někde pod odlehlým viaduktem bude tento bonus náležitě oceněn.
Velice mne mrzí, že po dlouhých letech vyčerpávajících debat a bojů o podobu naší legislativy v této oblasti přes mnoho nejrůznějších změn a přijatých paragrafů bylo uděláno pro definitivní odstranění problému moc málo. Mrzí mne, že i jen přiměřené bydlení zůstává i nadále velice luxusní záležitostí pro většinu občanů naší země, a mrzí mne, že i přes veškeré snahy některých regionálních politických reprezentací zůstáváme pouze u kosmetických úprav!
Přesto však v sobě zachovávám naději, že příští roky budou v tomto směru využity lépe než v tomto volebním období. Moc bych si přála, aby se i naše město vrátilo k praxi výstavby vlastních obecních bytů. Dodnes nejsem schopna pochopit, proč v uplynulých čtyřech letech Praha nepostavila jediný obecní byt, když v předcházejícím období jich bylo možné každoročně stavět stovky!
A věřím, že nastane doba, kdy zařídit si důstojné bydlení za důstojných podmínek bude pro většinu slušných a pracovitých občanů v naší zemi zcela přirozená věc. A že kvalitně bydlet nebudou moci jen lidé disponující vysoce nadstandardními příjmy, ale i všichni ti, kdo mají krásnou, bytelnou židli.
Gabriela Kalábková