Enfant terrible české hudební scény. Pro jedny hudební neumětelové a textařští diletanti, kterým bohužel vzhledem k naprosté absenci studu nic nezabrání vylézt se svými tvůrčími výpotky na veřejnost. Pro jiné zase sympaticky ujetá hudební partička týpků, kteří vlastně docela hrát umějí, jen neberou nic vážně – sami sebe pak berou vážně ze všeho nejméně. Říkají si Neposlušný hřebíky a ten název docela sedí. A 24. března od devíti večer budou ve smíchovském klubu Futurum křtít svou novou desku.

Když je člověk slyší poprvé, jen zírá a říká si, jestli tohle ti kluci myslí vážně – pak by to byl docela průšvih. Anebo jestli je to celé výborná parodie – pak je to docela povedená legrace. Jejich songy ukazují, že se nebojí skoro žádného hudebního stylu – některé písně by se mohly vzhledem ke svému zvuku dobře vyjímat u táborového ohně (tedy po 22. hodině večerní a druhé flašce rumu), jiné by ocenil každý správný pankáč a našly by se i kousky pro vyznavače hard & heavy. Nijak složité a sofistikované, nicméně vcelku chytlavé a vydařené melodie ale totálně rozbourá textová složka, která vše obrátí naruby. Příkladem může být třeba jemná, romantická kytarovka s ještě romantičtějším názvem Lásko má. I začátek je pro toho, kdo by čekal zamilovanou baladu, slibný: „Lásko má/ proč už se nevidíme./ Mám tě rád/ tak proč se nemazlíme.“ Hned vzápětí ale začne být jasné, že vše je trochu jinak, když zpěvák s vážnou tváří tklivým zpěvem pokračuje: „Já už vím/ že jsem tě neměl tak bít/ lásko má/ aby to museli šít.“ Při procházení repertoárem Neposlušnejch hřebíků najdeme celou řadu dalších veršotepeckých skvostů, např.: „Všechno je globální/ ty nejsi normální/ vždyť je to banální/ jako sex anální.“ Ne všichni to dokážou ocenit. „…myslel jsem, že není možné skloubit hudební neumětelství, textařské diletantství, grafickou vyčpělost, myšlenkovou prázdnotu, to vše zabalené do ubohého pivně-učňovského zvukového kabátu a okořenit to neuvěřitelnou drzostí veřejně to publikovat. Je to možné! NeposlušnÉ (promiňte pánové, ale vaše tvrdé Ý na konci mne psát nedonutíte) hřebíky to dokázali! Bůh nás ochraňuj od dalších takových upřímných počinů,“ napsal o nich Oleg Brzák v MusicTime.
Vzhledem k tomu, že pánové z kapely Neposlušný hřebíky neberou vážně nic a nejméně sami sebe, nelze dost dobře zjistit, jak je to skutečně s historií téhle kapely – respektive co z vyprávění o ní je jen sranda a v čem je zrnko pravdy. Podle legendy se věc má tak: Na počátku byli dva mladíci, jeden se jmenoval Branko Srnka, druhý Stanko Kudrnka. Poprvé se potkali, jak praví legenda, coby studenti prestižní konzervatoře MIMON (Mezdunarodnji Institut Muzicirjew Obecnje Nevzdelatelnych). Zjistili, že jejich náhled na hudbu má styčné plochy, během víkendu se jim podařilo metodou tvůrčí improvizace (která vypadala asi takto: „Bude to vod A, asi takhle rychle, napiš text,“ řekl Branko. „Vo čem?“ povídá Stanko. „Vo lásce, a dělej,“ odsekl Branko a začíná nahrávat) vytvořit pět písní. Na základě tohoto fenomenálního úspěchu oba chlapci usoudili, že jejich spolupráce má skutečně vysoký tvůrčí potenciál, a měli by tím pádem založit kapelu. Název Neposlušný hřebíky je už jen třešničkou na dortu – či spíš zlatým hřebem – tohoto nápadu. rom