Dvakrát ho nevzali na Akademii výtvarných umění, potřetí to už nezkoušel. Místo toho vystudoval filozofickou fakultu a po ní absolvoval „univerzitu života“ v podobě různých manuálních profesí. Dnes je za to rád. „Škola života je pro umělce daleko lepší než akademické vzdělání. Navíc si stejně myslím, že pokud bych se na AVU dostal, brzy by mě vyhodili, protože mám svou hlavu a odmítám cvičit techniku,“ uvažuje. Malování se totiž podle něj nedá a nemá nacvičovat, jinak člověku hrozí, že pod nánosem technické rutiny ztratí dotek s vlastní duší. „Malování je pro mě způsob, jakým se dozvídám něco o světě, ne cvičení v technické zdatnosti,“ říká malíř Michal Singer. „Kdybych měl někoho učit malovat, řekl bych mu: Jdi domů a namaluj sto obrazů. Až namaluješ sto obrazů, už mě nebudeš potřebovat,“ dodává s úsměvem.

Celý jeho život je zápasem o uměleckou svobodu, za kterou si jde zcela nekompromisně. Kvůli ní odvrhl veškeré pofiderní jistoty „normálního člověka“ v podobě stabilního zaměstnání, a coby z akademického hlediska „nedouk“ se vrhl na volnou nohu. Ze začátku neměl žádné jméno, ti, co ho znali, ho považovali, pokud za talent, tak až příliš syrový – s příliš brutálním uměleckým projevem. Michal Singer musel vyvinout velké úsilí, aby ho okolní svět začal brát jako výtvarníka vážně. Ale nevzdal to. Zatnul zuby a maloval jako o život. „Patnáct let jsem chodil do ateliéru na šichtu jak horník, když jde rubat – akorát že já k tomu neměl ani tu hornickou partu. Někdy to bylo vážně na zbláznění, protože jsem ukecaný extrovert a v samotě si nijak nelibuju, ale měl jsem před sebou vizi vrtačky, u které taky nezbývá než tlačit kolmo a vrtat, dokud nevyvrtáte díru. Zkrátka nezbývalo, než se na nějaké svoje pocity vykašlat, přenést se přes to a makat, dokud se člověk neprovrtá z té samoty do obydlené místnosti. A to se mi podařilo,“ říká. Dnes patří svou tvorbou k nejsuverénnějším zjevům umělců své generace a svět umění už ho bere naprosto vážně. Loni oslavil padesátku, při této příležitosti proběhla na jaře výstava jeho obrazů v pražské galerii Vltavín pod názvem Muž s ohnivou koulí, která byla ohlédnutím za poslední dekádou jeho díla. Ve druhé polovině loňského roku ho pak zaměstnávala příprava výstavy, kterou považuje za svou životní – má název Cirkus Maximus a až do 4. dubna je k vidění v Egon Schiele Art Centrum v Českém Krumlově. „Je to poprvé, co je alespoň větší část, zhruba sedmina mého díla, vidět pro širokou veřejnost,“ říká. Jako mistr světa, který už má všechno takříkajíc „na háku“, si ale přes všechno, čeho se mu zatím podařilo dosáhnout, nepřipadá. „Pokaždé, když se člověku dostane nějakého uznání jeho práce, třeba jen když někdo řekne, že je to vážně dobrý, je to samozřejmě moc příjemné. Ale dlouho se z toho pocitu žít nedá – asi tak tři čtyři minuty. Další den před plátnem si zase připadáš jako blbec, co nic neumí,“ říká s úsměvem Michal Singer.

Duše skrytá pod nánosem výtvarných studií
Píše se o něm, že je samouk, tak docela pravda to ale není. Pronikat do tajů malířského řemesla začal už jako kluk v rámci zájmových mimoškolních aktivit – chodil se učit malovat „do lidušky“. „Asi sedm let jsem chodil do jedné docela vyhlášené školy na Žižkově, kterou vedl pan profesor Plaček. Notorický alkoholik, ale jinak uznávaná postava – jeho žáci se pak dostávali na AVU a i během studia na Akademii k němu chodili cvičit,“ vzpomíná. Podle něj mu ale technická zběhlost, kterou díky této „malé akademii výtvarných umění“ získal, nebyla později k ničemu. „Myslím si, že to bylo úplně k ničemu, naopak – to, co jsem si natrénoval, jsem musel, když jsem začal doopravdy malovat, pracně odhodit,“ míní Michal Singer. V jeho dalším výtvarném směřování ho na dlouhou dobu ovlivnilo setkání s malířem Pavlem Brázdou, ke kterému chodil na soukromé hodiny. „Ten se pro mě stal doslova guruem. Nejen že mě naučil techniku, ale také mě velmi silně zformoval k obrazu svému. To se pro mě pak stalo velkou překážkou – nemaloval jsem za sebe, byl jsem ve svém malování odcizen sám sobě. A trvalo dlouho, než jsem se zvládl z těchto vlivů vymanit, a uvolnit tak prostor pro uplatnění mé vlastní individuality,“ vzpomíná. „A asi bych to nedokázal nikdy, nebýt těch drsných poměrů, do kterých jsem skočil svým rozhodnutím odejít na volnou nohu. To bylo jako studená sprcha, po které šly všechny tyhle nánosy rychle do háje,“ dodává.

Dopuštěním osudu grafikem
Než ale začal se svým osamělým zápasem o znovunalezení sebe samého na volné noze, uběhlo ještě hodně vody. V devatenácti zkusil neúspěšně přijímačky na AVU, nakonec zakotvil na filozofické fakultě, kde studoval obory filozofie a politická ekonomie. „To bylo nouzové řešení – první syn už byl na cestě a muset jít na dva roky na vojnu byla v tu chvíli naprostá šílenost,“ vysvětluje. Filozofie ho navíc docela zajímala a s politickou ekonomií ho na škole moc neotravovali. „Tvářil jsem se jako expert na filozofii, takže mi s politickou ekonomií dali komouši pokoj,“ směje se.
Ze školy zamířil rovnou na univerzitu života – diplomovou práci už psal v kotelně. „Ani jsem se moc nestaral o to, jaká místa by po dokončení fakulty přicházela v úvahu, představa, že budu v nějakém ústavu, mi přišla naprosto šílená. Navíc můj guru Brázda, za kterým jsem v té době chodil, pracoval jako topič a měl celkem luxusní kotelnu, kde měl i piano a i trochu denního světla, maloval tam – představoval jsem si, že jako topič budu mít pohodu,“ vzpomíná. Realita byla jiná. „Nafasoval jsem docela drsnou kotelnu na foniatrické klinice – jednu neútulnou místnost plnou kotlů, které se navíc musely ručně nahazovat, kde moc možností si při práci malovat nebylo,“ vypráví. Do sametové revoluce pak vystřídal ještě různé další manuální profese. Krátce před revolucí se skamarádil se sousedem z baráku – undergroundovým malířem Viktorem Karlíkem, který v roce 1985 spoluzaložil slavný časopis Revolver Revue a stál u zrodu politicko-kulturního týdeníku Respekt (je autorem jeho loga). Od něj pak dostal počátkem devadesátých let nabídku jít do Respektu pracovat jako grafik. „Nastoupil jsem tam jako úplný nýmand, ale to, jak jsem byl nevyzrálý a ve výtvarném přístupu hodně brutální, se tehdy docela hodilo,“ vzpomíná. Spoluurčil grafickou tvář Respektu, dalo by se i říct, že „udělal kariéru“ – ale spokojen nebyl. „Nakonec jsem šéfoval fotografii, což ale vedlo k tomu, že se ze mě stalo schůzovní zvíře – většinu času jsem trávil po různých poradách, požíralo mě to stále víc a vedlo to akorát k tomu, že už jsem vůbec nemaloval. Navíc se postupem času vytrácelo to původní dobrodružství, kdy jsme tvořili ten časopis podle svých představ a co jsme si udělali, to jsme tam měli. Postupem času, jak se vše zajelo do stabilních kolejí, tu vznikla vrstva lidí, kteří do toho stále více zasahovali, mnohdy bezdůvodně, a čím dál víc to vzdalovali původní podobě,“ vysvětluje, co ho přimělo po třech letech k odchodu. „Navíc si musím zcela upřímně přiznat, že jsem se na tu práci vůbec nehodil. Já měl zkrátka malovat,“ dodává.

Sinusoidy volné nohy
V roce 1993 tak zrušil všechny existenční jistoty, odešel z Respektu a vydal se do nového dobrodružství – života malíře na volné noze. Střet původních představ s realitou byl rychlý – a bolestný. „Moje původní naivní představa byla, že si zařídím někde ateliér s křesílky, budu tam sedět, pokuřovat a přemýšlet nad obrazy, které pak namaluju,“ vypráví. „Ve skutečnosti to dopadlo tak, že jsem vyfasoval naprosto zdevastovaný ateliér, který jsem musel nejdřív půl roku vyklízet, aby se tam vůbec dalo začít malovat, navíc se ten prostor nedal moc vytopit, takže tam byla hrozná zima,“ popisuje. Problém byl i se samotným malováním – dlouho trvalo, než se dopracoval ke svému osobitému stylu, který by byl skutečně jeho, než odhodil všechny cizí vlivy. „První rok, místo abych obrazy maloval, jsem je ničil – makal jsem na obraze, druhý den jsem přišel do ateliéru, kouknul na něj, zjistil, že to není ono, a rozpáral jsem ho nožem,“ popisuje. „Nakonec jsem se z toho zhroutil, přestal jsem chodit do ateliéru a doma jsem si kreslil jen malé kresbičky. A tam jsem najednou znovu objevil spojení se svou duší, které jsem se na dlouhých šestnáct let ztratil. Z těch kresbiček nakonec vznikla knížka, kterou mi kamarád vydal – a pomalu to začalo jít,“ vzpomíná. Ani pak se ale nekonalo žádné zázračné mávnutí kouzelného proutku, boj pokračoval dál. „Měl jsem představu, že jednoho dne udělám ten pravý obraz, který půjde skutečně ze mě, a pak už to všechno pojede samo. Ale tak to není. Ta vnitřní podstata leze ven po malinkých kousíčkách a ne všechno, co namaluju, je vynikající – důležité ale je, že už nemusím řešit tu základní otázku, jestli mám vůbec nárok na to tvořit, jestli jsem se skutečně ve své tvorbě dotkl své duše. Jestli jsem to skutečně já,“ říká.
V průběhu tvůrčího hledání „sama sebe“ také musel řešit všední existenční otázky – z čeho bude jeho rodina, čítající kromě něj manželku a dva syny, žít. „Manželka je překladatelka a v té době byla ona tou hlavní živitelkou rodiny,“ přiznává Michal Singer. „Navíc mi hodně lidí pomohlo – různí kamarádi, co si koupili obraz, a bylo jasné, že ho koupili hlavně proto, aby člověku nějak finančně vypomohli, než že by se jim líbil tak strašně, že by za něj chtěli platit,“ dodává. A dodnes nevnímá svou tvorbu, přestože ho živí – a jeho obrazy se už občas draží i za docela velké peníze na aukcích – jako byznys. Naopak, přímo programově se brání tomu, aby se z toho skutečný byznys stal, raději stále prožívá sinusoidy života na volné noze, kdy chvíli peníze jsou a chvíli zase ne. Zakázkovou práci odmítá, galeristům se sám nenabízí. „Nejsem tak na nikoho vázán, nic mě neomezuje, má to samozřejmě tu nevýhodu, že ta má práce, ačkoli je mi už padesát, stále ten veřejný prostor moc neopanovala. Už se sice moje obrazy draží na aukcích, a občas se jejich ceny vyšplhají i docela vysoko, ale pořád je to svým způsobem taková má soukromá záliba. A tak se to snažím udržet – ve chvíli, kdy prodám obraz, vykašlu se na celé obchodování, zavřu se před světem a dělám si svoje – a dokud nedojdou peníze, o obchodní stránku věci se nestarám,“ popisuje svůj přístup. „Nesedám k plátnu, jako kdybych si stoupnul v továrně k pásu – že teď vyrobím produkt na prodej. Maluju si obrazy a čas od času někdo nějaký koupí. A to je dobře,“ dodává.

Život na Smíchově
Michal Singer bydlí spolu s manželkou Alenou na Smíchově, v blízkosti zimního stadionu Nikolajka. „Bydlíme tu podstatnou část života. Když se narodil první syn, bydleli jsme krátce u manželčiných rodičů ve Vršovicích, pak jsme sehnali první samostatné bydlení v Radlicích – v malém bytě v pavlačovém domě se záchodem venku. Pak Radlice zbourali a nám nabídli místo toho 3+1 na sídlišti. Do paneláku jsme ale nechtěli, nakonec se nám podařilo to na národním výboru vyměnit za 2+1 tady na Smíchově,“ popisuje svou cestu na Smíchov. Na Smíchově se mu žije podle vlastních slov dobře – líbí se mu hlavně to, že je tu pořád ještě dost zeleně. „Chodím běhat a líbí se mi, že během pár minut můžu být v přírodě,“ říká. Moc se mu ale nelíbí proměna centra Smíchova. „Nejsem žádný staromilec, netruchlím po původní podobě Smíchova jako průmyslové periferie. Jen jsem si myslel, že v rámci té proměny tam vznikne víc místa pro zeleň, ne že tam ještě víc zahustí zástavba.“ Text: Roman Peterka, foto: Filip Singer