Je krátce po desáté a v příjemně vymalované čekárně ambulance ORL v druhém patře barrandovské polikliniky sedí několik pacientů. Jednoho bolí ucho, jiného v krku – přestože se lékaři, kteří se věnují otorhinolaryngologii, nazývají často lidově „ušaři“, jejich specializace zahrnuje mnohem víc než jen řešení zánětů středního ucha. Jde o chirurgický lékařský obor, který se kromě řešení různých akutních či chronických ušních, nosních a krčních nepříjemností zabývá také onemocněními hlavy a krku – (např. i nádory hrtanu nebo baze lební). A „ušařky“ z ordinace v barrandovské poliklinice patří k nejlepším ve svém oboru.

Ambulance ORL v prostorách barrandovské polikliniky funguje už dlouhá léta, v červenci loňského roku však došlo k zásadní změně. Původní majitelku, která tu sloužila mnoho let a nakonec odešla do důchodu, nahradila dvojice lékařek z ORL kliniky 2. LF Fakultní nemocnice Motol – Hana Fišerová a Kateřina Lehovcová. V oblasti provozování soukromé ambulance jsou obě začátečnicemi, v medicíně rozhodně ne. Obě za sebou mají dlouhá léta klinické praxe, řadu chirurgických zákroků na operačních sálech i bohatou publikační činnost. Navíc zastávají názor, že ve výbavě lékaře by kromě medicínských znalostí neměl chybět ani vlídný a citlivý přístup k pacientům.

Trnitá cesta k nezávislosti
Myšlenkou mít vlastní ambulanci se Hana Fišerová zabývala už delší dobu, dlouho ale trvalo, než našla prostory, kde by mohla svůj sen o nezávislosti zrealizovat – najít v Praze volnou ambulanci není jednoduché. „A od chvíle, kdy se objevil prostor, který byl k dispozici, trval celý proces převodu více než rok,“ říká. Samotné předání ambulance pak proběhlo značně hekticky. „Vypadalo to tak, že tu paní doktorka seděla ještě do večera posledního dne a ráno následujícího dne jsem tu začala ordinovat já,“ vzpomíná Hana Fišerová.
Předchozí lékařka byla velmi zkušená a pečlivá, ne všem pacientům však vyhovovala její svérázná povaha. Vzhledem ke svému věku navíc pracovala již na kratší úvazek a tomu odpovídala i menší klientela. Nové provozovatelky záhy po převzetí ordinaci na dva týdny zavřely a pustily se do kompletní rekonstrukce. „S pomocí přátel jsme předělali skutečně všechno včetně nového laku na dveřích, podlah, nově vymalované čekárny, nového nábytku nebo instalace nového osvětlení,“ vypráví Fišerová. Kromě rekonstrukce interiéru bylo nutné nakoupit i potřebné medicínské vybavení – přístroje k vyšetření sluchu (audiometr, tympanometr), endoskopy, inhalátory a podobně. To si vyžádalo nemalé investice. „Nejsou to levné záležitosti, ale pokud chcete dělat práci kvalitně a na úrovni současné medicíny, neobejdete se bez nich,“ říká. „Zároveň ale stále platí, že řadu věcí lékař odhalí i bez přístrojů – nejdůležitější je skutečně poslouchat, co mi pacient říká,“ dodává.

Pro malé i velké
V ambulanci ORL v barrandovské poliklinice umějí pomoct malým i velkým pacientům – od miminek až po lidi v pokročilém věku. Přitom diagnostika a léčba dítěte je v mnoha ohledech odlišná od dospělého. „Dítě není malý dospělý,“ upozorňuje Hana Fišerová. Sama to může nejlépe posoudit – v Motole začínala na „dospělém“ oddělení ORL, pak se „přeučila“ na dětské. Její kolegyně v ordinaci, Kateřina Lehovcová, je na tom opačně. „U dítěte je všechno mnohem menší, navíc je mnohem obtížnější zjistit, co přesně mu je, dítě je často vystrašené a vyžaduje mnohem opatrnější přístup a velkou zkušenost, pokud má alespoň v rámci možností spolupracovat,“ vysvětluje Hana Fišerová.

Profesní sestup? Určitě ne
Lékaři, kteří pracují na klinice, a dělají tak řadu zákroků, jež už nelze řešit ambulantně, se často na své kolegy z ambulancí dívají přezíravě. A pokud se někdo rozhodne přejít z klinické praxe do oblasti ambulantní péče, je to často vnímáno jako profesní sestup. „Já to tak určitě nevnímám, podle mě je ambulantní péče hodně rozmanitá a je to velice zodpovědná záležitost – protože tady jste jen vy a pacient, vy za něj zodpovídáte a vaše
diagnóza a vámi zvolená léčba jsou na určitou dobu definitivní,“ říká Hana Fišerová. „Někoho třeba uráží, že se pak musí věnovat i banalitám, jako je čištění uší – já ale ani tohle nevnímám jako nějak podřadnou práci, prostě je to něco, čím pomáhám pacientovi a to je mým cílem,“ říká. „Možná je to tím, že po patnácti letech práce na klinice, během kterých jsem bezpočtukrát operovala, a po bohaté přednáškové činnosti nemám už žádnou potřebu si něco dokazovat,“ dodává.
Jak přiznává, po patnácti letech práce v nemocnici zatoužila po změně. „V nemocnici jste hodně řízen věcmi okolo, zatímco tady si víceméně jen vy sám určujete, jak to bude fungovat,“ vysvětluje. „A po všem tom adrenalinu a vzrušení, které si člověk užije na oddělení, po nějaké době zkrátka zatoužíte někdy i po jiné, klidnější židli,“ dodává. Zatím se ale její vize „klidnější židle“ moc nenaplnila. Hana Fišerová je stále plně aktivní i v nemocnici – působí jako vedoucí lékařka a v ambulanci slouží po práci. Větší část péče o zajištění chodu ambulance je tak na bedrech její kolegyně z kliniky Kateřiny Lehovcové, která už chodí na kliniku „jen“ na služby. Zatím tak ambulance znamená pro obě spíš spoustu náročné práce navíc, nicméně práce, kterou obě považují za smysluplnou a která je těší. Na otázku, kdy je vlastně doma, odpovídá Hana Fišerová s úsměvem: „Tam moc často nejsem. Ale děti už jsou velké a manžel to chápe – je také lékař a ví, co obnáší rozjet ambulanci.“ Ani v budoucnosti ale nehodlá přestat fungovat na klinice. „Chci zůstat v kontaktu s celou šíří medicíny. Člověka to udržuje v obraze a také mu to nedovolí zpohodlnět,“ říká. „Navíc situace, kdy ambulantní specialista zároveň občas slouží na klinice, je vhodná i z hlediska návaznosti péče – pacienta vyšetřím, se závažnějším nálezem odešlu na kliniku a tam ho mohu i sama odoperovat a dohlédnout na něj i v průběhu následné péče na lůžkovém oddělení,“ vysvětluje.rom