Město je natřískané od sklepa až po půdu. Čisté ulice, nablýskané fasády, pestrobarevná móda, nákupní centra. A také kopce psích exkrementů, ruiny, vajgly, poházené PET lahve a krabice od vína. Město je plné šťastlivců i trosek. Dokumentaristka Helena Třeštíková patří mezi filmovou špičku a její časosběrná metoda si vysloužila řadu ocenění u nás i ve světě. Důvěrné, autentické portréty lidí, jejichž životní dráhu mnohdy sleduje řadu let, nelze přejít, aniž by byl divák zasažen. Ať již v pozitivním, či negativním smyslu.

Po životních osudech nenapravitelného kriminálníka Reného přichází nyní režisérka před filmové publikum s dalším završeným, a přitom vlastně nezavršeným projektem. Životní dráha těžké narkomanky Katky, o níž již kdysi natočila televizní film V pasti – Katka, doznala dalších hlubokých šrámů a postavila ústřední postavu před nový zásadní krok – těhotenství. Zpětný režisérčin pohled a její citlivé navázání kontaktu s osobami před kamerou má za následek mimořádně působivou a díky civilní řeči i veskrze srozumitelnou životní výpověď lidí ze samého společenského dna. Ze dna, kam se dostali většinou jen vlastní vinou, byť startujícím faktorem onoho totálního rozpadu osobnosti mohly být jim vštípená traumata z dětství a rodinného zázemí, z nichž se utváří doživotní psychická labilita.
Film tak po časových etapách Katčiných dřívějších a opakovaně marných pokusů o nastoupení léčby a po nových drogových propadech zakotví v přítomnosti. Na beznadějných dnech drogově zničené trosky zaráží především okolnost, kolik lidí a institucí se dnem i nocí podílí na její záchraně či alespoň jednorázové pomoci, přičemž je očividné, že tento člověk se již několik let potácí na samém okraji záhuby – enormní závislost rozervala jakékoli náznaky Katčiny vůle (staré známé Schopenhauerovo neuskutečnitelné chtít, aby se nechtělo). Doktoři, terénní pracovníci, odborníci ze sociální péče doprovázejí Katku v jejím bludném kruhu prudkých emociálních záchvatů a denních rituálů – vedou s ní dialog přes imaginární stěnu a s mizivou šancí na úspěch. Zde se téma již dotýká samotných kořenů etiky, a sice jak nákladná a nehospodárná je péče o nevyléčitelné narkomany, kteří si na obživu nemohou vydělat jinak než trestnou činností, přičemž sociální a neziskový sektor potřebuje finanční prostředky na bezpočet jiných účelů, v nichž hrají roli klienti, pacienti či jiné osoby, s nimiž vést dialog na jakékoli bázi ještě lze.
K samotnému kořenu etiky se mimoděk dostává i sama režisérka, když ve scéně vyřizování si účtů mezi Katčiným drogově závislým partnerem a dealerkou ve Fantově kavárně na hlavním nádraží dostává žena od muže rány do obličeje a kamera vše stále snímá bez jakéhokoli zásahu tvůrců. Ačkoli vlastně i z tohoto záběru je patrné poselství celého filmu – svět narkomanů je tristní a bezútěšný s neočekávatelnými emocionálními projevy, nezvladatelnými afekty od agrese až po sebemrskačství a čiší z něj absolutní bezmoc loutek. Tyto loutky na kameru paradoxně hovoří o největším pocitu svobody, jenž může člověk s drogou zažít, jejich společenský a duševní status je však na pólu přesně opačném. Katka ani v těhotenství ani po porodu nezvládla nastoupit léčbu, a tak jí dítě bylo přes opakovaná varování odebráno a je v kojeneckém ústavu. Samotný závěr snímku, v němž na režisérčin dotaz, co by Katka vzkázala své dceři, pokud film někdy uvidí, a ta odpoví, že se jí omlouvá, je více než výmluvný.jav