Jan Křivka nepatří mezi mediální celebrity, ale ve světě motocyklového závodění je jeho jméno pojmem – je něčím jako živoucí legendou motocyklového sportu. Jako konstruktér se v projekčních kancelářích slavného motocyklového podniku Jawa podílel na vývoji motocyklů, které ve své době doslova ovládly svět a vyhrávaly československým jezdcům cenné trofeje, a svět motocyklového závodění ovlivňoval i jinak. Šestnáct let byl manažerem československého Trophy Teamu na „motocyklové olympiádě“, mezinárodní motocyklové soutěži Šestidenní (anglicky International Six Days Enduro), a pod jeho vedením tým vyhrál šestkrát Světovou trofej (hlavní soutěž Šestidenní), pětkrát skončil druhý a dvakrát třetí: nikdy ale nebyl horší než pátý. Dlouhá léta působil Jan Křivka také coby funkcionář FIM (Mezinárodní motocyklové federace) – nejprve jako člen technické komise, později jako viceprezident této organizace.
Dnes už mu táhne na 90. rok, je dávno v důchodu, a jak sám říká, do konstrukce motorek už se mluvit nepokouší. „Když jsem odešel do důchodu, nechal jsem to na dalších, na těch mladších, ať taky ukážou, co dovedou,“ říká s úsměvem. Stále se ale o technické novinky ve svém oboru zajímá. Dodnes je také čestným místopředsedou FIM s právem účastnit se zasedání této organizace, která vládne světu závodních motocyklů, do konce života. „Už ale nejezdím, už na to cestování začínám být starej,“ říká. V dobách své aktivní funkcionářské kariéry projel skoro celý svět. „Byl jsem asi na padesáti kongresech po celém světě – v Japonsku, v Americe, na Novém Zélandě, v Austrálii, v různých zemích v Evropě... akorát v Africe jsem nebyl. Tam mě už dvakrát zvali, ale to už jsem byl v penzi, tak jsem nikam nejel,“ říká. Jinak ale není žádný pecivál, pořád musí něco dělat. Stále je v kontaktu se světem motocyklových závodů – alespoň jako funkcionář Svazu závodníků veteránů při Autoklubu České republiky, na jehož schůze chodí pravidelně každé úterý. „Byl jsem předsedou, teď mě udělali čestným místopředsedou, protože předsedou musí být závodník a já na motorkách nikdy nezávodil,“ prozrazuje. „Nějakou dobu jsem dělal na závodech takového zkušebního předjezdce, ale když jsem přišel do Jawy, tak mi můj šéf Jozíf říkal: Musíš si vybrat – buď chceš jezdit, nebo kreslit. A já chtěl kreslit u prkna,“ vysvětluje. Na motorkách toho ale – ačkoli mimo závodiště – najezdil dost. Teď už ale nejezdí – po odchodu do důchodu s tím přestal. Stále ale řídí auto. A přestože tělo už různě Jana Křivku zlobí a při chůzi se neobejde bez holí, vše, co potřebuje, si zvládne obstarat. A případné karamboly zatím přežívá bez větších následků. „Tuhle jsem opravoval tašky na střeše a ještě jsem se potřeboval natáhnout pro jednu za komínem, žebřík se naklonil a já sjel dolů. Měl jsem obrovské štěstí, nic se mi nestalo, jen jsem si odřel hlavu,“ říká. „Před dvěma lety jsem trhal jablka, stál jsem na malém žebříku, spadl jsem a praskla mi tři žebra. Ani jsem s tím nikam nešel, naštěstí se to dobře chytlo a srostlo to samo,“ přidává jednu příhodu se šťastným koncem. „Víte, já měl vůbec v životě ohromné štěstí. Ve všem,“ uvažuje.

Za školou na ploché dráze
Jan Křivka se narodil roku 1920 a dětství prožil ve Starých Čivicích nedaleko Pardubic. To možná předurčilo z velké míry jeho další směřování. Nejprve se vyučil strojním zámečníkem, pak šel studovat strojní průmyslovku. „Tu jsem studoval v Pardubicích a cesta do školy vedla kolem dostihového závodiště,“ říká. V té době tu kromě dusotu koňských kopyt bylo slyšet i burácení plochodrážních motorek. „No a my kluci, samozřejmě, jsme tím byli jako uhranutí a když tam zrovna závodníci trénovali, místo do školy jsme prolezli na závodiště a koukali na to někde z úkrytu. Tak jsem asi chytil tu motocyklovou slinu,“ vzpomíná s úsměvem. Jinak byl ale vzorný student, takže průmyslovku bez potíží dodělal. Když se pak rozhodoval, co po škole dál, měl možnost zamířit do ČKD nebo do Jawy. Dostal se do konstrukční kanceláře Jawy, ale dlouho tam nepobyl.

V totálním nasazení
Týden po svém nástupu do Jawy dostal obsílku s příkazem nastoupit v rámci tzv. totálního nasazení do služeb německého průmyslu. „Povolali takhle celý náš ročník z průmyslovky. Musel jsem do Berlína, tam nás postavili všechny na takové velké hřiště a zástupci z různých fabrik si mezi námi vybírali. Já a ještě asi mých pět kamarádů ze školy si vybrali do Siemensu. Takže místo v Jawě jsem během války pracoval u Siemensu, do konstukce elektromotorů,“ vzpomíná. „Ale nelituju toho – naučil jsem se díky tomu dobře německy, což se mi hodilo i pak, a naučil jsem se konstruovat, protože konstruktéři u Siemensu k tomu přistupovali trochu jinak, než tady bylo zvykem,“ říká.
Jinak ale bylo období totálního nasazení docela tvrdá zkušeností. Německé průmyslové objekty byly častým cílem bombardování ze strany Spojenců. „Třikrát jsem byl při bombardování zavalen, jednou jsem byl zasypaný tak, že už jsem se loučil se životem, nakonec se nám ale podařilo se z toho závalu prohrabat do vedlejšího sklepa a dostat se ven,“ popisuje.
Na jaře v roce 1945 se rozhodl k útěku domů. „Blížily se Velikonoce, to znamenalo tři dny volna, kdy nás nikdo nebude postrádat v práci, od známého jsem věděl, že už se Rusové blíží, tak jsme si s kamarádem řekli – riskneme to, pojedem kus vlakem, kus půjdeme pěšky a zkusíme, jestli se dostaneme domů,“ vypráví. Jak řekli, tak udělali. Kus vlakem, kus pěšky, pak zase kus vlakem, až se dostali do pohraničí, které v té době patřilo Německu. „Chtěli jsem nasednout do vlaku, ale přišel za námi výpravčí a ptal se nás, kam chceme jet. Co jsme měli dělat – po pravdě jsme mu řekli, že se snažíme dostat domů. A on na to: ‚Když na vás teď zavolám policajty, půjdete rovnou do koncentráku. Ale já je nezavolám, protože už je válka stejně prohraná – sedněte a jeďte domů.�? A nechal nás pokračovat,“ vzpomíná Jan Křivka. Přes hranice se pak dostali díky pomoci kamarádů, kteří pracovali v Sudetech taky pro Siemense, ale bydleli doma, na území protektorátu Čechy a Morava. Každou chvíli přejížděli vlakem přes hranice, takže je už na hranicích moc nekontrolovali. „Říkali mi – neměj strach, sednete si jeden s náma a ten druhej s druhou partou a budeme hrát cestou karty a oni si nás všímat nebudou. A povedlo se, dostali jsme se domů,“ vypráví. „Bratr mi pak v Pardubicích v Petrolce, kde pracoval, zařídil, že jsem tam mohl být zaměstnaný ty tři neděle, než skončila válka,“ dodává.
Zpátky k motorkám
Krátce po válce se hlásil znovu v konstrukční kanceláři Jawy a nastoupil. Rýsovací prkno zdědil po předchozím technickém řediteli, Greščenkovi, který ho za války přijímal při jeho prvním vstupu do Jawy v roce 1942. Po válce se šéfkonstruktérem Jawy stal Josef Jozíf, pod jehož vedením začal mladý Křivka pracovat.
První samostatnou prací mladého konstruktéra byl návrh nového řešení předního kola pro Robota – předválečný model mopedu. „Z kola se špatně sundavala
pneumatika, když ji bylo potřeba vyměnit a bylo také třeba změnit přední brzdu a její úchyt,“ popisuje Jan Křivka. Pracoval i na dalších řešeních pro sériovou výrobu, až přišla osudová náhoda, která ho nasměrovala k motocyklovému sportu. „V roce 1947 se jela ve Zlíně první poválečná Šestidenní a Jozíf mě tam vzal jako učedníka, abych se díval, co a jak,“ vzpomíná Jan Křivka. Přestože na motorkách nezávodil a před závoděním dal přednost rýsovacímu prknu, byl jinak vždycky velký sportovec – nějakou dobu hrál lední hokej za Veselí u Přelouče a věnoval se i lehké atletice, hlavně vytrvalostním a přespolním běhům (startoval i na dorosteneckém mistrovství republiky v běhu na 1500 metrů v Praze). „Jozíf ve Zlíně viděl, že o to mám zájem a říkal – ty bys mohl trochu dělat i do toho sportu,“ vzpomíná Jan Křivka. Dál se musel samozřejmě věnovat i sériové výrobě, wzároveň už ale pomalu pronikal i do světa motocyklových závodů. Dalším důležitým momentem, který nasměroval Jana Křivku definitivně do světa motocyklového závodění, pak bylo rozhodnutí hlavního ředitele Jawy Freie, který ho za sebe delegoval do technické komise AKRČS (Autoklubu Republiky Československé), jejímž byl členem. „Tam byla konstruktérská smetánka – šéfkonstruktér z Tatry, šéfkonstruktér z Mladé Boleslavi a podobné šarže, já mezi ně přišel jako sedmadvacetiletý mladíček, vyplašený,“ vzpomíná Jan Křivka. „Ale hodně jsem se tam naučil,“ dodává.

V zajetí motocyklového sportu
Od té doby se odvíjí dvojí kariéra Jana Křivky – kariéra špičkového motocyklového konstruktéra a kariéra manažera a funkcionáře v oblasti motocyklového sportu. Kreslil závodní motory a zároveň jezdil po soutěžích. Na Šestidenní v roce 1952, která se jela v rakouském Bad Aussee, už byl manažerem Stříbrné vázy, zodpovídal za národní mužstvo. „Sice jsme nevyhráli, ale to jsem se pořád učil,“ říká. „Pak mě to chytlo a dalších patnáct let jsem byl manažerem mezinárodního Trophy Teamu a sedmkrát po sobě jsme vyhráli,“ vzpomíná. Ve funkci manažera Trophy Teamu skončil po Šestidenní v Polsku, která se jela v roce 1967. „Skončili jsme druzí a pak za mnou přišel podnikový ředitel Jawy a řekl mi: Honzo, ty musíš vyhrávat. A já na to, že musím jen jedno – a to je umřít. Jinak nic. Že chci vyhrávat, ale nemusím. A pokud mi někdo říká, že musím, tak okamžitě končím, ať dělá manažera někdo jiný,“ vzpomíná s úsměvem na to, jak pro něj bylo vždycky kouzelné slovo „chtít“.
Koncem roku 1953 dostal nabídku, zda by nechtěl zastupovat Československo v Mezinárodní motocyklové federaci (FIM), v její technické komisi. O rok později se na kongresu FIM v nizozemském Scheweningenu jejím členem skutečně stal – byl zvolen už v prvním hlasování. V roce 1959 se stal místopředsedou technické komise FIM a v roce 1953 viceprezidentem FIM jako takové. V této funkci pracoval až do roku 1996, kdy ukončil aktivní činnost a byl zvolen čestným místopředsedou FIM. Jeho konstruktérská kariéra také skončila až v pokročilém věku. „V šedesáti jsem měl jít do penze, zažádal jsem o ni, ale v Jawě mě nepustili – musel jsem ještě šest let přesluhovat,“ říká.

Práce nade vše
Svou prací – ať už konstruktérkou, nebo tou závodní – byl doslova posedlý. A byl tvrdý na sebe i na ty, co s ním pracovali – i na jezdce, kteří pro Jawu jezdili. Dokonce tak tvrdý, že mu přezdívali Herodes. „Byl jsem přísný na sebe i lidi kolem – u mě museli lidi dělat, ne se bavit,“ potvrzuje.
Při svém pracovním nasazení si stihl pořídit i rodinu – v roce 1947 se oženil s Libuší Křivkovou, se kterou žije dodnes – před třemi lety oslavili diamantovou svatbu. Původně bydleli v Praze 4, už dvaadvacet let ale bydlí v Hlubočepích. Mají tři dcery, které si tatínka moc neužily. „Na děti neměl moc času, pořád lítal někde po závodech,“ prozrazuje Libuše Křivková na svého manžela. Teď už mají Křivkovi pět vnoučat a jednoho pravnoučka. „Ani na vnoučata jsem moc času neměl, ale na pravnoučka už mám času dost. Sice bydlí až na Moravě, ale když přijede, hned něco podnikáme,“ říká.rom