Na jedné básnické soutěži, kam přijela se svou básnickou sbírkou Nyní, organizátoři uvedli u jejího jména v seznamu zúčastněných autorů jen: učitelka. „To se mě poněkud dotklo – sice jsem kdysi učila na učňovské škole, ale je to období, na které mám jen ty nejhorší vzpomínky. Navíc, ostatní tam měli uvedena různá literární stipendia a podobně, takže ta má učitelka tam působila dost uboze,“ vzpomíná dnes již s úsměvem nejen učitelka Viola Fischerová. Svou první básnickou sbírku s názvem Propadání napsala ještě coby mladá nadějná básnířka, příslušnice literární generace šestatřicátníků v roce 1957, tento básnický debut však nakonec nevyšel. Pak nastala téměř čtyřicet let dlouhá literární odmlka, kterou zavinilo setkání s tvorbou generační „konkurentky“ Věry Linhartové. „Ty její věci byly tak úžasné, že jsem dostala pocit, že nic, co napíšu já, se s tímhle nemůže měřit. A přestala jsem úplně psát,“ vysvětluje. V období „literárního půstu“ prožila osud, který by vydal na několik životů – stala se manželkou básníka Pavla Buksy v literárním světě známého jako Karel Michal, emigrovala, vystřídala různá povolání, musela se vyrovnat se sebevraždou manžela, začala opět psát, pracovala pro Rádio Svobodná Evropa, znovu se vdala a opět ovdověla… V roce 1994 se vrátila domů do Čech. „Různými výměnami jsem zakotvila na Barrandově, kde se nám dobře žije – mně i mojí psici Pašce,“ říká při rozhovoru, který vedeme v jejím barrandovském bytě. Rozhovoru plném odboček, epizodek a veselých, smutných i tragikomických historek, který by vydal na objemnou knihu. Tak jako celý život Violy Fischerové.
Poetická pubertální revolta
Kdy začaly vaše první literární pokusy?
Svou první báseň jsem napsala v jedenácti letech, byl to takový legrační akt vzpoury proti zhůvěřilé matce, která mi ten den zakázala – nespravedlivě samozřejmě – jít cvičit do Sokola. (smích) Hrozně jsem se naštvala, měla jsem potřebu napsat něco zlýho, něco jako Tanec kostlivců. Popadla jsem tedy kocoura, odsunula se do svého podkroví a začala psát. Začínalo to nějak jako: Když ubledlý měsíc padne nad hřbitovy / a v smutku stín jde zvolna krajinou / přikrývá ty, co nikdy nevstanou… Zde je ta síň a přehlídka děl smrti / kde nikdo šťasten býti neumí… Takhle to začalo – jako obrana proti zákazu zhůvěřilé matky. A tak to i víceméně zůstalo – poezie pro mě vždycky byla a stále je jakousi obranou, způsobem, kterým se vypořádávám s věcmi, s nimiž si nevím rady nebo které mě zraňují.
Tohle jste vážně napsala v jedenácti letech?
Jo, vážně. Největší sranda na tom byla, že já jsem samozřejmě měla z tátovy bohaté knihovny přečteného ledacos, ale to byly všechno prózy. Z poezie jsem v té době znala akorát básničky typu Polámal se mraveneček. A pak ze mě vypadne něco, co je jak vystřižené z dekadentního sborníku. (smích)

Vypálený mozek
Takže maminka z vás vlastně udělala básnířku…
Dalo by se to tak říct. Já jsem pak psala dál, jako v pubertě skoro každý, a ty svoje básničky jsem pak nosila Honzovi Grossmanovi, což byl takový náš guru. A když se pak Honza stal – bohužel na velice krátkou dobu – redaktorem v Československém spisovateli, navrhl mi, ať mu z těch básniček udělám knížku.

A udělala?
V první chvíli jsem se rozklepala, ale nakonec vznikla sbírka Propadání. Přinesla jsem to Grossmanovi do Československého spisovatele a čekala před budovou vydavatelství na verdikt. Nakonec Honza přišel a říkal: Violo, mně se to hrozně líbí, ale když to vydáme, tak ukamenují nejdřív mě, pak tebe a nakonec ještě rozbijou tu vitrínu, co tu máme.

To asi bylo velké zklamání.
Ne, vůbec ne. Já jsem to vzala jako uznání. Takže jsem psala dál, až jsem narazila na texty Věry Linhartové. To byla naprosto geniální holka, říkalo se jí Kafka v sukních. A ty její věci byly tak úžasný, až jsem propadla pocitu, že nikdy nemůžu vytvořit nic, co by se s tímhle mohlo měřit. Napsala jsem rozhlasovou hru Nesmrtelná kuřata, Grossmanovi se to hrozně líbilo, četl to taky Hrabal a taky se mu to líbilo, ale já na to jen říkala, že proti tomu, co dělá Věra, je to úplně blbý. A Hrabal mi na to řekl: „Linhartka ti úplně vypálila mozek.“ A já přestala psát. A nepsala jsem skoro čtyřicet let.

Básně pěkné, co nepotěší
Jak jste pak zase začala?
Až potom, co se zabil můj muž Pavel Buksa, v literárním světě známý jako Karel Michal. To byla taková zvláštní situace. Bylo to v době, kdy už jsem žila s Josefem Jedličkou, jeli jsme z Mnichova, kde jsme tehdy žili, do Basileje navštívit Pavlův hrob. A jak jsme tak jeli, najednou jsem měla strašně intenzivní pocit, že tam Pavel někde blízko je. Ne že bych ho viděla, ale strašně intenzivně jsem cítila jeho přítomnost. A pomyslela jsem si: My se tu cestou někde rozbijeme a on je tu od toho, aby nás s sebou odvedl. Nestalo se nic, jen zpátky cestou jsem si napsala něco na papír. Ráno pak, když jsem uklízela kufry, jsem to našla a zjistila, že je to báseň – ke všemu zřejmě klíčová při hledání odpovědi na tu otázku, co s tím, když vám umře člověk a vy jste na to sám a najednou se pořád sám sebe ptáte – o co vlastně šlo celých těch šestnáct let, když to takhle skončilo? A tak jsem začala psát Zádušní básně za Pavla Buksu. Původně to měla být jen tahle jedna jediná knížka, já to tehdy nevnímala jako nějaký návrat k básnické dráze, prostě mi šlo jen o to, najít odpověď na ty svoje otázky.

Ale nakonec u jedné nezůstalo.
Nezůstalo. Už když jsem se blížila ke konci s psaním Zádušních básní za Pavla Buksu, se začala rodit druhá knížka, která také byla vyprovokována takovou zvláštní situací. Seděla jsem v čekárně u doktora, byl krásný slunečný den a najednou do čekárny přišla jakási neuvěřitelně krásná stará paní, tak kolem sedmdesáti – vypadala trochu jako slavná, krásná francouzská herečka Danielle Darrieux, taková útlá blondýnka, ruce zkroucené stářím. Nemohla jsem si pomoct, musela jsem pořád koukat na ty znetvořené ruce, a protože člověk se vždycky cítí v takové situaci trapně, tak abych to nějak prolomila, řekla jsem: „Bože, takový krásný den a člověk sedí u doktora. A čím je starší, tím častěji.“ Načež ona se usmála a řekla jen: „Ach, nechte být. On každý čas má v sobě něco krásného. Každý.“ Ještě dlouho po tom, co jsem vypadla z té ordinace, jsem musela myslet na to, co mi řekla, a pořád jsem nechápala: Co proboha může být na takovém stáří krásné? A o co vůbec ve stáří jde? Šest let mě to pak drželo ve spárech, prostě mě celou tu dobu nezajímalo na světě nic jiného než staré ženské, já po nich slídila, jako kdybych na ně byla nasazená. Nakonec z toho vznikla má druhá sbírka Babí hodina. Přinesla jsem obě tyhle „prvotiny“ ukázat Hrabalovi. Na Zádušní básně za Pavla Buksu řekl jen: „Pavlova smrt byla silnější než tvoje uhranutí Linhartkou.“ A když jsem mu přinesla do hospody U Tygra tu Babí hodinu, která je celá o starých ženských, jen jedna z těch básní je o starým mužským, řekl napřed: „Je to moc pěkný.“ Pak se ale naklonil ke mně a zasyčel: „Ale nepotěší to.“ (smích)

Přes Alpy do Basileje
Jak jste se seznámili s Pavlem Buksou?
Nás vlastně seznámila Pavlova mrtvá kočka. (smích) Myslím mrtvou kočku z jeho geniální knížky Bubáci. V té redaktorovi někdo hodí do okna mrtvou kočku a ta kočka mluví – neotvírá při tom pusu, mluví jakoby odněkud z břicha. Redaktor poslouchá rádio a tam zazní cosi o tom, že je problém se skladováním obilnin, které pak plesniví, a kočka na to pronese: „Staré spálit, nové nepěstovat.“ Pak se tam povídá cosi o dělnících a kočka na to: „Dělník je člověk, který není schopen uživit se jinak než prací svých rukou.“ (smích) Zkrátka úžasná záležitost. A já v té době pracovala jako dramaturg v literární redakci Československého rozhlasu a hrozně jsem chtěla tohle dílko vysílat, ale pro potřeby rozhlasového vysílání ho bylo nutné zkrátit. S Pavlem jsme se domluvili, že kvůli tomu přijedu za ním na Zbraslav, kde bydlel. Přijela jsem tam a vyprávěli jsme si celé dopoledne až do večera a pak celou noc… a ráno se mě pak Pavel zeptal: „Máš někoho?“ A já na to: „Ne, a proč se ptáš?“ A on: „Já bych si tě chtěl nechat.“ A tak jsme spolu začali – to bylo v únoru 1968. A pak sem vletěli Rusové.

A vy jste emigrovali.
Původně jsme nechtěli. Ale koncem srpna toho roku přišel takový rozhodující moment. Byli jsme na Zbraslavi v kině a dívali se na dokument, kde nějaký zlomyslný filmař sestříhal všechny sjezdy SSM od roku 1946 až do roku 1967. A oni tam byli pořád titíž „mladíci“, jen rok od roku tlustší a plešatější a kanili stále totéž. Když jsme na to koukali v tom kině, strašně jsme se tomu smáli, ale pak, jak jsme vyšli ven, bylo nám najednou, jako když na nás padne rudá deka. Podívali jsme se na sebe s Pavlem a Pavel říká: „Ještě jednou toto?“ A já přidala: „A na doživotí?“ A okamžitě jsme se shodli, že ne. A začali jsme se připravovat na odchod z republiky.

Jak jste ten odchod provedli?
Jo, to byla taky veliká sranda. Pavel nejdřív vyslal do emigrace mě. Já v té době neměla pas, ten byl zablokovaný v rozhlase, vycestovala jsem na falešný pas, ke kterému jsem si musela vyběhat výjezdní doložku. Tvrdila jsem, že ji potřebuju kvůli tomu, že mi umřela teta z Vídně a já potřebuju za ní na pohřeb – což byla sice pravda, ale asi tak pětadvacet let předtím. (smích) Nakonec jsem úspěšně odjela a ve Vídni čekala na Pavla.

Jak ten dorazil?
Pavel jel s Jiřím Pištorou, na kterého už čekala jeho žena Majka ve Švýcarsku, v Basileji. Tak přijeli nejdřív za mnou do té Vídně, autem, takovou malinkou dauphinkou, která předtím sloužila devět let v Africe, měla za sebou čtyři havárie a ještě čtrnáct dní před odjezdem ležela rozebraná na prvočinitele na zemi u nějakého automechanika-amatéra. Spojka moc nefungovala, brzdy taky nic moc a tímhle jsme vyjeli z Vídně za krásného počasí směr Švýcarsko. Když jsme pak přejížděli Alpy, najednou se spustila příšerná bouřka, kolem nás z jedné strany hory, z druhé sráz a Pavel, který kdysi spadl z koně a od té chvíle měl takovou úzkost ze sebemenších výšek, že měl problém i vylézt na stoličku, začal, aby to překonal, zpívat všechny možné řízné písně, co znal z vojny, jako třeba: Komsomolci prijechali / do klavíra nablili / vsje děvočky pojebali… a tak podobně. A já si tehdy říkala: Až budu mít jednou děti, naučím je Otčenáš a dám jim sešitek těchto písní pro krizové životní situace. (smích) Vzala jsem si ale prášek na spaní, protože jsem si říkala, že nemusím být nutně úplně u všeho, a usnula. Probudila jsem se, až když jsme vjížděli do Švýcarska. Dojeli jsme do Basileje na náměstí, dauphinka dodýchala a my se nemohli hnout. Přišel k nám švýcarský policajt, aby zjistil, co a jak, a Pavel, který uměl skvěle německy, mu řekl, že autíčko už nechce dál. Policajt jen otevřel kapotu, kouknul dovnitř, zase ji zavřel, a když se dozvěděl, že jsme s tímhle přejeli Alpy, jen se pokřižoval. (smích)

Švýcarská anabáze
Jak na vás Švýcarsko zapůsobilo?
Byl to samý šok – ale veskrze příjemný. První šok jsem měla z toho, co je tam aut s českou vlajkou, říkala jsem Pavlovi, že to není možný, že snad emigroval celý národ, a on a to: „Ale to jsou švýcarský auta, podívej se na poznávací značky.“ Druhý můj šok byl z toho, jak neskutečně čisťounké krávy se tam pásly na těch horských pastvinách. A třetí můj šok, který mi vydržel celých těch šestnáct let, co jsem tam žila, byla zkušenost se švýcarskou cizineckou policií, která se k nám chovala od prvního kontaktu neuvěřitelně laskavě, cokoli bylo během těch šestnácti let nutné na cizinecké policii vyřídit, vždy se nám tam snažili vyjít vstříc.

Ale i tak, zabydlet se v nové zemi asi nebylo úplně jednoduché?
Samozřejmě že ne. Napřed jsme bydleli tak, jak se dalo, každý jinde, než jsme si zařídili nějaké normální bydlení. Já navíc vůbec neuměla německy, nicméně během sedmnácti dnů, kdy byl Pavel ve Švédsku, kam jsme původně měli v úmyslu odejít, aby zjistil, co a jak, jsem se učila němčinu ze středoškolské učebnice, která ale byla v duchu Emil, Walter und Helene im Prag. Takže tam byly samé „užitečné“ věty jako třeba: Náš prezident je na Hradě, vlaje tam jeho prezidentská vlajka, a podobné nesmysly. Ale na druhou stranu nutno té učebnici přiznat, že měla skvělou gramatiku. Tak jsem to nějak za těch sedmnáct dní přelouskala a krátce nato mě potkalo takové až absurdní štěstí. Já totiž chtěla být původně herečkou, což mi tatínek rozmluvil, pak aspoň divadelní režisérkou, což mi nakonec rozmluvil taky. A najednou tady, v cizí zemi, bez pořádné znalosti jazyka, se ten můj sen z velké míry změnil ve skutečnost. Než jsem přelouskala tu učebnici němčiny, pozvali Pavla do divadla na pohovor, protože hledali dramaturga. Já byla u toho – mimochodem, tam došlo k osudovému momentu, který poznamenal další směr, kterým se ubíral osud Pavla Buksy alias Karla Michala v emigraci. Čekal tam na schůzku se šéfrežisérem a šéfdramaturgem, když k němu přistoupil nějaký člověk, jak se později ukázalo, novinář z Basel Nachrichten, zeptal se, jestli si může přisednout, že jen na jedno pivo, a tak se dali do řeči a ten novinář povídá Pavlovi: „Ale vy nejste Němec, že?“ Pavel, že ne, že je Čech. A novinář pokračoval: „A můžu se zeptat, co jste dělal v Československu?“ A Pavel odpověděl: „Cokoli, ale posléze jsem byl dramaturgem a pak autorem na volné noze.“ Načež se ten novinář satansky zasmál a řekl: „Všichni Češi, se kterými jsem kdy mluvil, byli buď dramaturgové, režiséři, nebo spisovatelé.“ Každý normální člověk by ho v duchu poslal někam a vykašlal se na to, ale Pavel ne. Pro něj to bylo naprosto osudové. Krátce nato získal Bočanův film Čest a sláva natočený podle Pavlovy knížky na festivalu v Benátkách cenu za nejlepší zahraniční film, nejlepším italským filmem byl tehdy zvolen Felliniho Satyricon. Dokážete si představit, co by z toho každý jiný na Pavlově místě pro sebe vytěžil. Pavel se místo toho zaťal, řekl, že nepřišel do Švýcarska zahrát nákladného ptáka, zahodil možnosti, které se před ním otvíraly, a nechal se zaměstnat u jakési bezpečnostní služby jako noční hlídač. Po třech měsících, kdy chodil do práce po nocích, mu jeden kamarád sehnal místo učitele na soukromém gymnáziu, kde Pavel učil dějepis, řečtinu a latinu, a protože měl taky za sebou téměř dokončené studium lékařské fakulty, tak taky fyziku a chemii. Bylo to drsné, prvních dva a půl roku učil
42 hodin týdně, pak se to trochu zklidnilo.

A co vy? Jak to bylo s tím vaším absurdním naplněním snu o divadle?
No, já byla na té osudové schůzce s Pavlem a vedle mě seděl režisér, který se se mnou pokoušel komunikovat, já mu ale byla schopná říct jen: Ich spreche nicht deutsch, es tut mir leid – to bylo jediné, co jsem uměla. Po těch sedmnácti dnech, co jsem ležela v učebnici němčiny, jsem ale potkala onoho režiséra před divadlem, on se mě zeptal obligátní – wie geht es? A já začala sice lámaně, ale povídat, dokonce jsem rozvinula jakousi myšlenku o premiéře, kterou jsem tam pár dní před tím viděla… On na mě udiveně koukal, pak řekl: „To snad není pravda.“ Chytil mě pod křídlem, dotáhnul mě do divadla do kanceláře šéfrežiséra Wernera Dügelina a říká: „Podívej, před dvěma týdny ještě nemluvila slovo německy.“ A já se s nimi začala stylem „Bob být rád, že master být zde“ bavit o Grossmanově inscenaci Kafkova Procesu, se kterým tam Divadlo Na Zábradlí před tím hostovalo, a rozvíjet myšlenku, v čem byl princip
Grossmanova přístupu ke Kafkovi, a skončilo to tak, že mi Dügelin, který v té době spolupracoval v basilejském divadle s Dürenmattem, nabídl, že v lednu začíná zkoušet Vojcka, ať mu dělám cosi jako asistentku. Že můžu chodit na zkoušky, a odposlouchat si tak němčinu. Bylo to úžasné, i když zároveň pro mě hrozně náročné, protože jsem neuměla pořádně německy, a navíc tam všichni mluvili schwizerdütsch. Měla jsem z toho hlavu jak pátrací balon, ale zároveň jsem byla strašně šťastná, protože i s touhle chatrnou němčinou se mi podařilo udat Dügelinovi dva své nápady. A Dürenmatt si mě taky docela oblíbil. Jenže tahle idylka po nějaké době skončila – ředitel divadla se s Dürenmattem pohádal kvůli nákladům na připravované představení, které přišly řediteli příliš vysoké, Dürenmatt reagoval odchodem, Dügelin odešel solidárně také… a já byla zase na začátku, sice s o něco lepší němčinou, ale jinak bez ničeho.

Co bylo pak?
Abych měla nějakou práci, zkoušela jsem chvíli dělat zástupce společnosti, která prodávala patentní hrnce – docela by mi to i šlo, i přes tu mou chabou němčinu, ale po čtrnácti dnech chození od domu k domu jsem si totálně dodělala svá už v mládí cvičením poničená záda a musela jsem s tím přestat. A usoudila jsem, že pokud chci mít nějaké slušné povolání, musím získat stejný rozhled v německé kultuře a literatuře, jaký jsem měla v té české. Přihlásila jsem se proto na tamní filozofickou fakultu a vystudovala tam němčinu a historii. Pak bylo ale docela těžké najít nějaké místo, protože začaly vstupovat do života ty silné populační ročníky z poválečného babyboomu, obcházela jsem všechny školy v okolí a hledala, kde by mě vzali jako učitelku – až mě přijali v jednom učilišti, kde jsem prožila výživných tři a půl roku, plných nervů, které vydaly za třicet let života. Pak najednou nastal úbytek žáků, jak začaly nastupovat na střední školy slabší populační ročníky, a mně začalo hrozit, že přijdu o práci, protože já měla pořád smlouvu jen od semestru do semestru. A do toho se zabil Pavel, kterého k tomu činu dohnaly těžké deprese vyvolané, jak se posléze ukázalo při vyšetření na psychiatrii, poruchou identity.
Cesta domů
Jak do vašeho života vstoupil váš druhý muž, Josef Jedlička?
My jsme se znali už dlouho před tím, ale to jsme ještě netušili, jak velkou roli budeme jeden pro druhého v životě jednou hrát. Docela jsme si rozuměli a já si Josefa ohromně vážila. I v emigraci jsme spolu udržovali kontakt – psali jsme si, vždycky když byl jeden z nás v nějakém životním průseru nebo se topil v depresích. Takže když se Pavel zabil, prvním člověkem, kterému jsem volala, byla moje kamarádka v Basileji, a druhým hned další den ráno Josef. Pak jsme se potkali na nějakém sezení organizovaném jakousi emigrantskou kulturní organizací a tam jsme s Josefem prokecali celou noc. A když pak přišlo ráno, bylo to stejně jako tenkrát s Pavlem, když mi řekl, že by si mě chtěl nechat. Josef byl sice ženatý, ale manželství už bylo v totálním rozkladu, jeho žena už měla v té době svůj byt, kam se stěhovala vždycky, když se pohádali… Nějakou dobu to fungovalo tak, že Josef žil v Mnichově, kde měli s Mankou byt, já zůstávala v Basileji a telefonovali jsme si – a protože jsme byli oba hrozně ukecaný, protelefonovali jsme vždycky každý skoro celý svůj plat. (smích) Nakonec jsme se dohodli, že se přestěhuju k němu do Mnichova, s manželkou se dohodli, že ona zůstane v tom svém bytě, takže jsem se přestěhovala za Josefem a v Mnichově jsem začala psát pro Svobodnou Evropu. Pak jsme se přestěhovali do Augsburgu, to už byl Josef těžce nemocen, a žili jsme tam do roku 1990, kdy Josef zemřel.

Asi nebylo jednoduché vyrovnat se podruhé se ztrátou manžela.
To nebylo. Zůstala jsem tam ještě dalších dva a půl roku, pořád jsem se nějak nemohla od Josefa odpoutat, vůbec jsem si nedokázala představit, že bych odtamtud odjela. Ale pak, jak ta bolest pomalu odeznívala, se mi začalo stýskat po těch mých původních kamarádech z Československa, začalo se mi chtít zpátky domů.
Co vás přivedlo právě na Barrandov?
Shoda šťastných okolností. Původně jsem přijela jen na návštěvu k přátelům, na Vánoce. Emigranti v té době měli, to jsem ani nevěděla, nárok získat dekret na byt, ale platilo to jen do konce onoho roku. A já
27. prosince, nějakým vnuknutím, řekla u těch svých přátel: Dejte mi psací stroj, já chci napsat žádost o byt, chci se vrátit natrvalo. A na základě té žádosti se mi podařilo získat jednu garsonku, ještě jinou garsonku se mi podařilo odkoupit – a moji kamarádi mi tady na Barrandově našli tenhle třípokojový byt, jenž patřil rozvedeným manželům – a ti ho chtěli směnit za dva menší. No, tak jsem za něj směnila ty dvě garsonky. On ten proces byl ve skutečnosti o něco složitější, než jak jsem to teď ve zkratce popsala, ve skutečnosti to byl docela nervák, ale výsledek byl ten, že jsem se dostala sem do tohohle bytu na Barrandově.

A jak se vám tu žije?
Když jsem se sem dostala a vyšla poprvé se svojí psicí Paškou – protože já celý život žiju se psy, myslím, že jsem v minulém životě byla sama pes – a před barákem rostly krásný růže a kousek bylo hřiště a za ním les, měla jsem v sobě pocit obrovského štěstí a říkala jsem si: Panebože, děkuju ti za sebe i za Pašku, že jsi nám tohle dal. Skutečně mám za to, že to byl královský dar přímo od pánaboha. Jednou jsem byla na návštěvě u příbuzného na Černém Mostě – obrovský oblouk domů nacpaných jeden na druhý, před tím obrovské betonové parkoviště, nikde ani kousek zeleně – tehdy jsem v duchu podruhé děkovala pánubohu, protože dostat se na nějaké takové místo, topila bych se nejpozději do čtrnácti dnů v těch nejhlubších depresích. A ještě jedna věc je na bydlení tady úžasná. Já jsem sem přišla jako úplně cizí člověk, který tu nikoho nezná. Ale přes psy jsem se tu seznámila s celou řadou lidí a získala jsem tu takhle i tři úžasné, opravdové kamarádky. Za to jsem taky strašně vděčná – protože nebýt toho, zůstala bych trčet v tomhle krásným bytě sama jak hřebíček v cibuli.

CURRICULUM VITAE
Viola Fischerová se narodila 18. října 1935 v Brně. Jejím otcem byl filozof a sociolog Josef Ludvík Fischer, nevlastní sestrou je básnířka Sylva Fischerová. Po maturitě studovala polštinu a češtinu na Filozofické fakultě Purkyňovy univerzity v Brně, poté na FF UK v Praze. „Chtěla jsem jít na JAMU na divadelní režii, ale to mi tatínek rozmluvil s tím, že filozofická fakulta je jediná, která dá ještě člověku pořádné vzdělání. Jak se ale ukázalo, byl to velký omyl – fakulta v té době byla už dokonale bolševická,“ vzpomíná. Od roku 1963 pracovala jako redaktorka literární redakce Čs. rozhlasu. V roce 1968 emigrovala se svým budoucím mužem Pavlem Buksou (spisovatelem Karlem Michalem – mj. autorem kultovní knihy šedesátých let Bubáci pro všední den) do Švýcarska, kde vystřídala různá zaměstnání. Po studiu germanistiky a historie na univerzitě v Basileji byla učitelkou na zdravotní a učňovské škole. Po tragické manželově smrti v roce 1984 odešla do Německa a navázala pravidelnou spolupráci s Rádiem Svobodná Evropa a s časopisem Svědectví. V roce 1987 se vdala za spisovatele Josefa Jedličku (mj. novela Kde život náš je v půli se svou poutí). Od roku 1994 žije v Praze – na Barrandově. Je častým hostem literárních festivalů. Její první sbírku Propadání nakladatelství v roce 1957 nepřijala, oficiálně tedy debutovala až roku 1993 lyrickým souborem Zádušní básně za Pavla Buksu. Pak v poměrně rychlém sledu následuje dalších sedm sbírek, z nichž Babí hodina byla odměněna cenou Českého literárního fondu a verše ze sbírky s názvem Nyní získaly, v překladu, jednu z nejprestižnějších cen německy mluvících oblastí – Drážďanskou cenu lyriky 2006. Úspěšné jsou i její tvůrčí „výlety“ do oblasti tvorby pro děti. Její rozhlasová hra Jak František vyzrál na Papejše se umístila na prvním místě v Prix Bohemia, pohádková knížka Co vyprávěla Dlouhá chvíle získala v roce 2006 cenu Magnesia Litera za nejlepší dětskou knížku roku.

Text: Roman Peterka, foto: Filip Singer