Sedím v sedle na trupu umělohmotného „koně“, který žákům Střední školy dostihového sportu a jezdectví pomáhá procvičovat a pilovat styl jízdy na koni ve cvalu. Elektronikou řízený trenažér jízdy na koni se pode mnou v pomalém rytmu pohupuje. Snažit se na něm „sedět“ jako žokej není žádná legrace. Žokej totiž v sedle nesedí, stojí v podřepu ve třmenech a snaží se co nejvíc snížit těžiště, a pomoct tak koni k maximální rychlosti. Stačí pár minut a už mi tuhnou stehenní svaly. „Můžete přidat rychlost,“ říká mi s úsměvem ředitelka školy Soňa Froňková. Stisknu knoflík na pravé přední straně trupu „koně“ a rytmus znatelně zrychlí. Zkusím to ještě jednou, a to už stehenní svaly začínají protestovat. Po pěti minutách na trenažéru moc rád zastavím. Vyučit se žokejem není žádná legrace.

Cestou do stájí, které má škola pronajaté v areálu chuchelského závodiště, míjíme žáky, kteří se vracejí z projížďky na koních. To už za sebou mají spoustu práce. Od sedmi ráno jsou ve stáji, kde koním vykydají, hnůj odtáhnou v plachtách na zádech do kontejnerů – to všechno je součástí odborného výcviku. Projedou koně, vrátí se s nimi do stájí, obstarají je a v jedenáct mají přestávku na oběd. Po obědě je čekají dvě až tři hodiny teoretické výuky ve školních lavicích a pak zase hurá zpátky – ale ne domů, ke koním. Obstarají koně a teprve v pět mají „padla“. A protože o koně je nutné se starat den co den, od pondělka do neděle,
365 dní v roce, neužijí si tu ani žádné prázdniny v celku – musejí se vystřídat v péči o své čtyřnohé „spolužáky“. Už od počátku se tak ve škole střetávají s odvrácenou stranou práce u koní, která spočívá v tom, že kůň je živý tvor, který vyžaduje péči od rána do večera, den co den, bez ohledu na počasí. „Kůň nepočká, to není auto, které zaparkujete a můžete ho nechat v garáži,“ říká vedoucí praktického vyučování Marcela Sýkorová, která dohlíží na své svěřence, když zavádějí koně po projížďce do stájí.

Velká výdrž a láska ke koním
Pro mnohé žáky, kteří se pod vlivem romantických představ o koních a práci kolem nich přihlásí do tříletého učebního oboru jezdec a ošetřovatel dostihových koní, je tenhle střet s realitou tvrdý až příliš. „Snažíme se otvírat vždycky dva první ročníky, protože spousta žáků nám velmi brzy uteče jinam, když poznají, co všechno práce kolem koní obnáší, a uvědomí si, že takhle skutečně žít nechtějí,“ potvrzuje ředitelka školy Soňa Froňková. „Odchod žáků je poměrně vysoký – během prvního roku jich odpadne zhruba 40 až
50 procent, do druháku je ze dvou tříd jedna,“ dodává. Na druhé straně se tak alespoň hned na začátku oddělí „zrno od plev“ – vydrží většinou jen ti, co mají skutečnou motivaci. Ti, co vydrží až do úspěšného konce, mají pak v kapse nejen výuční list, ale také amatérskou jezdeckou licenci, kterou si v průběhu učení „vyjezdí“, a i první zkušenosti z cvalových a klusáckých dostihů nejen na chuchelském závodišti, které mají hned „u nosu“, ale i na jiných českých závodištích. A ti nejlepší si už během učení stihnou zazávodit v zahraničí. A mohou pomýšlet na kariéru profesionálních jezdců a ošetřovatelů koní v dostihových stájích. A komu by byl výuční list málo, může pokračovat v nástavbovém studiu oboru trenérství dostihových a sportovních koní, které trvá další tři roky a je zakončeno maturitou.

Těžká cesta mezi elitu
Ani z těch, co v učení vytrvají, neskončí nakonec všichni u koní. „Většinou je to práce ne moc dobře placená, často na živnostenský list,“ říká Soňa Froňková. Ti absolventi, co přes to všechno chtějí u koní pracovat, však nemívají s uplatněním problém. Jako žokejové – nebo přesněji řečeno profesionální závodní jezdci, protože titulem žokej se může honosit až jezdec, který dosáhl padesátky vítězství – se však uplatní jen někteří. Musejí mít určité genetické předpoklady – z devadesátikilového dvoumetrového habána dostihový závodník zkrátka nebude. A také obrovskou vůli a ctižádost, aby se do profesionální elity probojovali. Ani pak nemají vyhráno – alespoň pokud zůstanou v Česku. „Dostihový sport je tu, na rozdíl například od Francie či Anglie, kde je to dobře fungující průmysl, někde na hranici profesionálního sportu a hobby sportu. Netočí se v něm žádné velké peníze, stát ho nijak nepodporuje,“ upozorňuje ředitelka Střední školy dostihového sportu a jezdectví Soňa Froňková. Výhradně závoděním se tak uživí jen pár těch nejlepších – jejich počet by se dal spočítat na prstech jedné ruky. „I ti samozřejmě musejí v týdnu chodit do práce odjezdit koně – jednak aby si udržovali fyzickou kondici, jednak aby se se svými koňmi sžívali a poznávali je,“ říká Froňková. „Ti ostatní, kteří se neprobojují do té nejužší špičky, se musejí, byť třeba jezdí dostihy, přes týden živit jako pracovní jezdci ve stáji a ošetřovatelé koní,“ dodává. Ti nejlepší pak odcházejí za lepšími penězi do zahraničí. „Naše škola má venku velmi dobrý zvuk, když řeknou, že jsou z Chuchle, je to vnímáno jako záruka kvality,“ říká Froňková.

Talent z nebe nepadá
Na obor jezdec a ošetřovatel dostihových koní se hlásí jak lidé, kteří u koní vyrostli, tak „městské děti“, které na koni neseděly vůbec nebo se jen někdy projely. Na jedné straně tu tak studuje Josef Váňa junior, který u koní vyrostl a od pánaboha dostal do vínku navíc obrovský talent, či Filip Koplík, který je také pokračovatelem slavného jezdeckého rodu – jeho otec Zdeno Koplík je známým dostihovým trenérem, dostihovému sportu se věnují i Filipovi dva strýcové a také sestra Inka Koplíková. A všichni se vyučili tady v Chuchli. „A už se narodila další generace Koplíků, takže za patnáct let tu budeme mít dalšího,“ směje se Froňková.
Na druhé straně ani lidé, kteří před nástupem do učení v Chuchli neměli žádné anebo jen minimální zkušenosti s koňmi, nemusejí být pro výraznější uplatnění v rámci dostihového sportu ztraceni. Příkladem je dostihový šampion Václav Janáček, který ve svých čtyřiadvaceti letech patří mezi skutečnou českou jezdeckou elitu. Když nastoupil po deváté třídě v Chuchli do učení, jeho zkušenosti s koňmi byly minimální – s koňmi se setkal poprvé ve čtrnácti letech v dostihové stáji VIKI, kde se trochu „povozil“, a zaujalo ho to. Střet s realitou byl ale pro něj hodně tvrdý. „Po prvním týdnu nám utekl s tím, že je to tu naprosto hrozné – je tu málo matematiky a kluci se baví akorát o holkách a o kouření,“ vzpomíná ředitelka školy s úsměvem. „Nakonec ale vydržel – je pravda, že patřil mezi ty přemýšlivější a chytřejší žáky – a už během učení začal jezdit dostihy a začalo se mu dařit,“ říká Froňková. Dnes patří ke králům českých jezdců – čtyřikrát za sebou se stal šampionem jezdců na rovině, jen za loňský rok vyhrál více dostihů než řada jeho kolegů za celý život –, s počtem 82 vítězství na českém území překonal s velkou rezervou dvacet let starý rekord žokeje Vlastimila Smolíka. „Dosáhl dvaaosmdesáti vítězství v jednom roce,“ říká Froňková. „Člověk musí mít určité fyzické předpoklady a taky talent, ale k tomu ještě obrovskou ctižádost a píli, pokud chce v dostizích něco dokázat. Jsou žáci, kteří mají talent, ale jsou flinkové – jen talent z nich špičkové jezdce neudělá,“ podotýká Froňková. Už během učení se tak profilují ti schopní a ctižádostiví, kteří mají na to zazářit na závodní dráze – jako je například Jan Verner, který v současné době studuje třetí ročník, ale už má za sebou řadu závodních úspěchů.
Přestože samotný dostihový sport je zatím stále převážně doménou mužů – zčásti i vlivem předsudků o tom, že mužský jezdec má více síly, a tím pádem spíš přinutí koně k větší rychlosti, a že ženy se hodí vzhledem k větší pečlivosti spíš k práci okolo koní – převažují mezi žáky učebního oboru jezdec a ošetřovatel dostihových koní dívky. A postupně boří i mýty o tom, že dostihový sport je mužská záležitost. „Trenéři začínají už pomalu měnit názor a už i pan Minařík a Holčík se vyjádřili v tom smyslu, že pro některé koně je lepší jemná ženská ruka,“ říká Froňková.

Šanci má každý
Protože je těžké dopředu určit, kdo uteče během prváku, a z koho naopak bude dostihový šampion, snaží se v chuchelské „dostihové škole“ brát všechny zájemce – nebo aspoň všechny, kteří mají zájem a jsou dostatečně zdravotně způsobilí (třeba alergie na zvířata je pro tento obor jasnou kontraindikací). V rámci přijímacího řízení se tak testuje hlavně fyzická zdatnost – testem je běh na tři kilometry. „Také si je zvážíme a změříme, ale to spíš proto, abychom si pro naše vnitřní potřeby sestavili nějaké pořadí,“ říká Froňková. To, že někdo nemá tu správnou „žokejskou“ váhu, ještě nemusí nic znamenat. Jednak se může, pokud bude poctivý a zodpovědný, bez problémů uplatnit jako pracovní jezdec nebo se také může, pokud jeho váha není zase tak moc vysoká, uplatnit v překážkových dostizích. „Každopádně musí mít obrovskou disciplínu, aby si váhu držel – jezdci to mají náročnější než modelky. Ty mohou být vychrtlé, oni musejí být štíhlí, ale zároveň potřebují mít hodně fyzické síly a při tréninku a při závodech musejí vydat velké množství energie,“ podotýká Froňková.

Koňská maturita
Střední škola dostihového sportu a jezdectví v Chuchli byla původně středním odborným učilištěm zemědělským, které nabízelo jako hlavní obor tříletý učební obor jezdec a ošetřovatel dostihových koní. Ten zůstal dodnes nosným oborem v nabídce školy, nicméně „hlad“ současné doby po maturitě, která je vyžadována mnohdy i na pozice, kam dříve stačil výuční list, přiměl i chuchelskou školu rozšířit před pár lety nabídku i o maturitní studijní obor chovatelství. Nejde ale tak docela o delší a o teorii rozšířenou verzi učňovského oboru jezdec a ošetřovatel dostihových koní zakončenou namísto výučního listu maturitou. „Hlavní rozdíl je v tom, že je tu samozřejmě daleko méně praxe. Zatímco v učňovském oboru jsou absolventi v podstatě tři dny v týdnu ve stáji, žáci maturitního oboru se do stáje dostanou na celý den jednou za čtrnáct dní,“ upozorňuje Froňková. „Navíc tu už nejsou zaměřeni jen na koně, ale berou tu i krávy, prasata a další zemědělská zvířata, součástí studia není – na rozdíl od učebního oboru – možnost získání žákovské jezdecké licence. Je to taková specializovaná střední zemědělská škola. Mohou pak jít studovat dál nebo třeba někam dělat zootechnika, připraví je to do určité míry i na práci u koní, ale jezdce z nich tento obor nevychová – pokud se tomu nebudou věnovat nad rámec studia ve svém volném čase,“ upozorňuje Froňková. „Je to ideální obor pro děti, které jsou studijní typy a zároveň mají vztah ke koním. Bohužel se nám hlásí do tohoto oboru i lidé, kteří studijními typy rozhodně nejsou, a mnohem víc by se pro ně hodil učební obor – ale rodiče za každou cenu chtějí, aby měli maturitu,“ dodává. Maturita ve spojení s koňmi je zkrátka docela dobrý „tahák“. Počátkem letošního roku městská rada povolila navýšení celkové kapacity školy, které umožní přijímání nových žáků do 1. ročníku maturitního oboru každoročně, a nikoli jednou za dva roky, jak tomu bylo doposud.

Škola, která vychovává potenciální naděje dostihového sportu, sídlí v těsném sousedství závodiště ve Velké Chuchli již téměř 45 let. Původní Střední odborné učiliště zemědělské změnilo v roce 2006 v souvislosti s rozšířením vzdělávací nabídky o maturitní obor svůj název. Jako jediná škola v ČR se specializuje na přípravu dostihových jezdců, ošetřovatelů a stájového personálu. Nabízí vzdělání v oborech jezdec a ošetřovatel dostihových koní (tříletý obor vzdělání v denní i dálkové formě, zakončený výučním listem), chovatelství se zaměřením na dostihový sport (čtyřletý obor vzdělání v denní formě, zakončený maturitní zkouškou), trenérství dostihových a sportovních koní (tříletý dálkový nástavbový obor, který absolventům tříletého oboru umožňuje v průběhu zaměstnání získat maturitu). Za dobu své existence vychovala více než tisíc absolventů, z nichž řada se stala významnými žokeji a trenéry. Více o škole, učebních a studijních oborech a termínech přijímacích zkoušek na www.sou-chuchle.cz.
rom