Stojím v plavkách na Smíchovské pláži, chystám se vlézt po kamenných schůdkách do řeky a říkám si, jestli jsem už tentokrát nezašel ve své novinářské zvídavosti příliš daleko za hranice svých možností. Nebo spíš jestli jsem se úplně nezbláznil. Na nebi svítí slunce, taková hezká, slunečná neděle to je – jenže lednová, a taky značně ledová. Počasí ke smočení těla ve vlnách Vltavy rozhodně neláká. Teplota vzduchu skoro pět stupňů pod nulou, voda má s bídou dva stupně nad nulou, pod bosýma – a už teď zmrzlýma – nohama mi křupe zmrzlý sníh. Ještě jsem ani nevlezl do vody, a už mi zimou tuhne úsměv a i ledacos jiného. „Neboj, není to tak hrozný, je to spíš psychický blok, který člověku brání vlézt v takovémhle počasí do vody,“ povzbuzuje mě Richard Blatný, předseda sportovního klubu
plavců-otužilců nazvaného příznačně Klub ledních medvědů. Ten už je taky v plavkách – v podstatně větší psychické i fyzické pohodě než já – a spolu se dvěma dalšími podobnými šílenci se chystá na pravidelnou nedělní „pohodovku“ v rámci otužileckého tréninku – přeplavat Vltavu ze smíchovského břehu na protější stranu a zpátky.
„Šílenci“ z otužileckého Klubu ledních medvědů tu takhle plavou každou neděli od ledna až do konce února. Je to v rámci pravidelného tréninku, zároveň tu chtějí na sebe trochu upozornit – a přivést tak třeba i další zájemce k otužování. „Jinak trénujeme v Hodkovičkách, kde je to ale přece jen trochu zastrčené, tady je to v centru a lidé, když jdou po nábřeží, vidí, že se tu něco děje,“ říká předseda Klubu ledních medvědů a otužilecký a plavecký rekordman Richard Blatný. Už se tu objevili zájemci, kteří se sem přišli podívat a zkusili si vlézt do ledové Vltavy. „Byla tu paní, která se o tom, že tu něco takového děláme, dočetla v novinách, přijela až odněkud z Kolína, vlezla tam, kousíček si s námi zaplavala a byla nadšená,“ říká Richard. „Byl tu taky pán z Třebíče a ten se pro to nadchl natolik, že říkal, že doma založí taky odnož našeho klubu,“ říká otužilec Jiří Juřica. V dnešním mrazivém dni to se zájmem kolemjdoucích moc slavné nebude – kdo nemusí ven, je raději zalezlý v teple, kromě hlídky městských strážníků, která tu před malou chvílí prošla, a samozřejmě trojice otužilců, které ani tenhle mráz neodradil od nedělního koupání ve Vltavě, tu člověk téměř nepotká živou duši. Ani otužilecká sestava není kompletní. Klub ledních medvědů tu dnes de facto reprezentují pouze dva – předseda klubu Richard Blatný a jeden z členů Karel Paul, který zatím patří mezi nováčky. „S plaváním ve Vltavě s ledními medvědy jsem začal teprve před rokem,“ říká. Třetí do party, Jiří Juřica, je zdatný otužilec, který už má za sebou ranní koupel v díře vysekané v ledu na Džbáně, ale není přímo členem klubu. „Já jsem ze zásady neorganizovaný – ale jsou to kamarádi a rád se k nim přidám,“ říká s úsměvem. Víc si jich sem dnes zaplavat nepřišlo. Ne snad, že by ostatní „vyměkli“ a nechali se odradit mrazivým povětřím, jen zkrátka nemají čas. „Kde je Kamil?“ ptá se Karel Paul Richarda Blatného. „Ten se omlouvá – psal mi, že musí dneska psát celý den faktury,“ říká Richard – plavecký a otužilecký rekordman, který v rámci náročného života vrcholového otužilce ještě samozřejmě zvládá zaměstnání (lámáním mrazivých rekordů a dálkovým plaváním si nikdo na chleba nevydělá) a je také vzorným otcem od rodiny (s manželkou lékařkou mají dvě děti, desteiletého syna a osmiletou dceru). Sestava je tedy kompletní. A pak je tu ještě moje maličkost, novinář, který se rozhodl, že je třeba vyzkoušet na vlastní kůži, co to obnáší. A pak samozřejmě fotograf Filip, který si přišel celý tenhle bláznivý podnik vyfotit.

Když voda kouše
Jiří už si užívá ledové koupele, Richard s Karlem se převlékají a já sbírám odvahu. „Tak ono to není tak hrozné – člověk vlastně leze ze zimy na vzduchu do teplejšího,“ říká povzbudivě Karel. Richard to upřesňuje: „Samozřejmě, na začátku je teplotní šok, který trvá od několika milisekund do několika desítek vteřin, podle toho, jak je člověk otužilý – pak už se člověk dostane do pohody. Takže nám je v té vodě zima, než doplaveme do půlky, pak už ten chlad nevnímáme a pak nám začíná zase být zima, když už to plaveme popáté – to si začínáme říkat, že ta voda vážně není nejteplejší,“ dodává Richard s úsměvem.
Povzbuzen těmito informacemi a sám sebou uklidňován představou, že když tam rychle vlítnu a zase vylítnu, budu to mít za sebou, než si vůbec tělo stačí uvědomit, co se s ním děje, sestupuji po kamenných schůdkách vytesaných v náplavce k hladině. Musím opatrně – předposlední schůdek je zledovatělý a představa, že bych zahučel do té ledárny až příliš rychle, mě poněkud děsí. Sotva ponořím nohu pod hladinu, začínám plně chápat význam termínu „tepelný šok“. Mám pocit, že mě voda doslova kouše – jako by se mi do ní zabodlo tisíce jehliček a zároveň mi ji někdo sevřel do svěráku. „Ježiš, to bolí,“ vyhrknu a vyndám nohu z vody. „To je v pořádku, dokud to bolí, je to známka toho, že žiješ,“ opáčí s úsměvem Richard, který v plavkách na břehu čeká, až vlezu do vody a uvolním schůdky. Sílí ve mně pocit, že tohle prostě nemůžu zvládnout. Zároveň mi ale přijde, že by bylo trapné, když už jsem se odhodlal to zkusit a udělal ten první šílený krok, že jsem se v minus pěti převlékl do plavek, to nedotáhnout do konce. Sbírám v sobě veškerou sílu vůle a přinutím se sestoupit do vody jednou i druhou nohou, snažím se ignorovat pocit, že se mi na nohy vrhla horda vzteklých psů, kteří mě do nich koušou a rychle postupuji dál, abych se na konci schůdků spustil do vody i zbytkem těla. Když to udělám, na chvíli mám pocit, že se zastavil svět a ve mně všechna krev. „No, výborně, a teď ještě by bylo dobré zkusit nějaké tempo,“ povzbuzuje mě ze břehu Richard. „No, tak možná jedno,“ vycedím ze sebe. Položím se na hladinu, udělám jedno tempo, zvládnu druhé a cítím, že už musím ven. Mám pocit, že moje tělo není tak úplně moje. Rychle lezu ven z vody a trochu mě trápí, že bude ještě chvíli trvat, než budu úplně „mimo nebezpečí“ – než se utřu a obleču. Ručník a oblečení jsem si přichystal prozíravě hned u schůdků – že stojím během utírání bos na zmrzlém sněhu mě vůbec netrápí, nohy od chvíle, co jsem vylezl z vody, stejně necítím. Necítím ani prsty u rukou, takže činnosti vyžadující jemnou motoriku jsou prakticky neproveditelné. Zvládnu na sebe natáhnout oblečení, ale zapnout si knoflík a zip u kalhot nedokážu, s tím potřebuju pomoct. Pak už jen „rozmrzám“, i když v mrazivém vzduchu jen velmi pomalu. Po chvíli, když tělu dojde, co provedlo, se začne třást a začnou mi drkotat zuby. Pomalu rozmrzají i prsty u rukou – je to docela bolestivý proces. Až zhruba po čtvrt hodině jsem jakž takž zpět v „normálu“ – i když se pořád ještě klepu.

I otužilec se třese zimou
Trojice otužilců si mezitím svou ledovou koupel užívá. Richard s Karlem se vydávají na plavbu k protějšímu břehu, Jiří za chvíli vylézá z vody. Šel jen „na chvilku“, jak říká zhruba čtvrthodině, co ve vodě strávil – má za sebou už delší ledovou koupel na Džbánu. „To se pak sčítá,“ vysvětluje. Oblékne se a po chvíli také začne vibrovat. Přitom je na chlad zvyklý – otužovat ho začal už někdy v deseti letech dědeček, kdy ho, jak Jiří říká, aby ušetřil za vodu, nutil chodit se koupat do Vltavy. Navíc Jiří kromě toho, že se každou chvíli koupe někde ve studené vodě, leze po horách a lyžuje. „To je normální, i u otužilců, že se po pobytu v ledové vodě rozklepou,“ směje se. Reakce těla na pobyt v ledové vodě má určité zpoždění. „Je pak vtipné, když jedu metrem, držím se tyče a tělo mi vibruje,“ říká s úsměvem Jiří. Když vidí, jak se pořád ještě třesu, nabízí mi z termosky trochu čaje. Vlažného. „Čaj pro zahřátí po pobytu v takhle ledové vodě nesmí být horký, protože by se moc rychle roztáhly zimou stažené cévy a popraskaly by,“ vysvětluje.
Karel Paul, který plave spolu s Richardem Blatným na protější břeh a zpět, je mezi „ledními medvědy“ teprve začátečníkem – s lezením do Vltavy v zimě začal před rokem. „Před tím jsem se otužoval tak, že jsem chodil v zimě v kraťasech, dělal jsem to tak asi deset let, ale to nebylo to pravé. Potom jsem dostal chuť zkusit si, jaké to je koupat se v zimě ve Vltavě,“ vypráví mi o něco později, když už vyleze z vody a po vyválení se ve sněhu se obléká. Hned na první pokus však ukázal, že bude zdatným otužilcem. „Vydržel jsem tam chvilku, pak jsem spěchal z vody,“ říká sice, ale pak dodává, že zvládl doplavat až na konec náplavky. „Je pravda, že všichni byli docela překvapení,“ směje se. Teď už zvládá skutečně otužilecké výkony, přestože se kromě těchto nedělních koupelí ve Vltavě nijak extra neotužuje. „Nedávám si studené sprchy po ránu, nic takového,“ říká.

Muž z La Manche
To zakladatel a předseda Klubu ledních medvědů Richard Blatný je jiný případ. U něj už nejde jen o otužování coby prostředek pro udržení tělesné kondice, ale o vrcholový sport, při kterém zkoumá, kde jsou hranice možností lidského organismu. Navíc netrénuje jen odolnost proti chladu, je také víc než zdatným plaveckým vytrvalcem. Vzhledem k tomu, že úspěšně přeplaval kanál La Manche (navíc byl prvním plavcem z vnitrozemí a celkově sedmým, který to zvládl pomalým stylem prsa), kde i v nejparnějším létě nepřekročí teplota vody 17 °C a v nejužším místě je jeho šířka
34 kilometrů (plavec však většinou naplave podstatně víc, protože si s ním pohrají mořské proudy), otužování i plavání u něj úzce souvisí.
S otužováním začal, jak sám říká, v útlém věku. „Narodil jsem se 9. září 1964 jako dost neduživé dítě, tak na mě tatínek, aby mě zocelil, otevíral okno,“ vypráví s úsměvem. Kvůli problémům s odvápněním kostí, se kterými se potýkal jako kluk, mu lékaři doporučili rehabilitační plavání. „V té době jsem o otužování nic nevěděl, prostě jsem začal plavat s tím, že jsem plaval tak do října nebo listopadu. Pak jsem zjistil, že existuje něco jako otužování a od roku 1983 jsem plavu i v zimě,“ popisuje počátky své proměny v ledního medvěda. „V roce 1986 jsem začal vážně uvažovat o překonání Lamanšského průlivu a začal jsem se otužování věnovat intenzivněji,“ dodává.
O překonání kanálu La Manche ale snil už mnohem dřív. „Jako kluk jsem strávil pár prázdnin v nemocnici, kde mi dávali dohromady páteř. Musel jsem celou dobu ležet na šikmé posteli zavěšený za bradu, což byla pozice, ve které jsem mohl akorát držet v ruce knížku a číst, nic jiného se dělat nedalo. A v téhle době jsem právě narazil na knížku prvního českého pokořitele lamanšského průlivu Františka Venclovského La Manche – můj osud, která mě velice zaujala,“ prozrazuje, kde se vzala myšlenka přeplavat La Manche. Připravoval se pečlivě – každý víkend naplaval padesát kilometrů, během roku nazvedal tuny činek, snažil se dobře jíst... a také vytrvale obíhal sponzory. Přeplavat La Manche totiž vyžaduje nejen dobrou fyzičku a schopnost snášet chlad, ale také dost peněz. Nejen na dopravu na místo. „Platí se prakticky za všechno – za možnost přeplavat, za doprovodnou loď, za certifikát v cíli, když člověk úspěšně přeplavat zvládne...“ vypočítává Richard Blatný. Celkem taková legrace vyjde přibližně na tři sta tisíc korun. „Není to zase tak moc peněz, ale mně trvalo dvanáct let a oslovil jsem během té doby na pět tisíc subjektů,“ popisuje Richard. Když už měl všechny peníze pohromadě, psal se rok 1996 a Richardovi Blatnému se blížily 32. narozeniny. První pokus skončil
neúspěšně. „Bylo to dáno i tím, že doprovodná loď měla technické problémy, zasekával se jí motor, takže jsme strávili spoustu času na otevřeném moři – ten mi pak chyběl v koncovce, kde už jsem byl vysílen a byla mi zima,“ objasňuje příčiny neúspěchu Richard. Nakonec ho museli vytáhnout z vody asi osm kilometrů od francouzského pobřeží, protože už nedokázal udělat ani tempo. „Když mě vytáhli na loď, řval jsem bolestí, protože jsem měl od kyseliny mléčné v tříslech výdutě velké jak ruka v zápěstí,“ vypráví. Na břehu nedokázal téměř stát na nohou, když chtěl jít, musel si rukama postrkovat nohy. Druhý den ale zvládl za volantem cestu zpátky do Česka. Ještě dlouho ale trvalo, než se tělo vzpamatovalo. „Pracoval jsem tehdy v Sazce, kde si ze mě kolegové dělali legraci, jak jsem se tam belhal po chodbách,“ popisuje. Za svůj odvážný, avšak neúspěšný počin sklidil spíš posměch než uznání. „Všichni se mi spíš smáli, jen František Venclovský, se kterým jsem byl v kontaktu a který mě i trénoval, mi říkal – jsi dobrý, vydržel jsi tam napoprvé sedmnáct hodin, u mě to bylo napoprvé jen dvanáct, ty to určitě jednou dokážeš,“ vypráví Richard. O rok později se mu nepodařilo sehnat sponzory, peníze na poplatky spojené s pokusem o překonání kanálu si sice půjčil, ale nakonec raději vůbec neplaval. „Jediný termín, který mi nabídl kapitán doprovodné lodi, byl v pět odpoledne, takže bych většinu cesty absolvoval v noci s tím, že navíc meteorologové předpovídali na noc bouři – a plavat v noci v pětimetrových vlnách mi už přišlo trochu moc,“ vysvětluje. Úspěchu se tak dočkal až dva roky po svém prvním pokusu
– 30. srpna 1998 odstartoval pět minut po čtvrté hodině ranní z Anglie. Vlivem proudů, odlivu a přílivu, vysokých vln a dalších faktorů nakonec musel zvládnout trasu 62,1 km, což mu zabralo téměř celý den (přesně 23 hodin a 38 minut). 31. srpna ve 3.43 konečně dosáhl francouzského břehu – jižně pod mysem Griz Nes. Na svém kontě má i další dálkové plavecké počiny – v letech 2000–2005 uskutečnil několik vltavských plaveckých maratonů vždy se startem od Slapské přehrady na vzdálenosti od 
40 do 92 km – ten poslední nejdelší až do Mělníka za soutok Vltavy s Labem mu trval 29 hodin a tři minuty.

Výlety do pohraničního pásma
smrti mrazem
Richard Blatný ale testuje, podobně jako pár dalších podobných, kteří v obyčejném člověku budí směs obdivu a nechápavého kroucení hlavou, hranice lidských možností i jinak než plaváním na dlouhé vzdálenosti v obtížných podmínkách. Sám na sobě zkouší, jak moc mrazu lidské tělo vydrží – a občas je to skutečně na hranici lidských možností, kdy ještě o pár minut delší pobyt v ledové vodě by mohl znamenat i smrt. V lednu 2000 vydržel ve Vltavě o teplotě vody
1,5 °C při teplotě vzduchu -2 °C plavat 57 minut, v lednu 2006 při teplotě vody i vzduchu 3 °C plaval dokonce hodinu a pět a půl minuty. „Členka našeho Klubu ledních medvědů Alžběta Pourová, které teď v únoru bude padesát let, vydržela minulý týden
55 minut ve vodě, která měla jen dva stupně, to já měl při svém pokusu v roce 2006 vodu o stupeň teplejší,“ podotýká Richard Blatný. A jak dodává, ve vodě, jejíž teplota se už blíží nule, je pro tělo znát každého půl stupně. Richard Blatný se dokonce dobrovolně stal něčím jako pokusným králíkem – s týmem odborníků vedeným Ladislavem Siegrem z katedry fyziky
FEL ČVUT spolupracuje při výzkumu účinků chladové expozice na člověka a při hledání nových metod záchrany a první pomoci při podchlazení. „Naše pokusy ukázaly na jeden zajímavý fakt – přestože klasický postup je, že se záchranáři snaží takového člověka rozchodit, ve skutečnosti vede takový postup paradoxně k dalšímu poklesu tělesné teploty. Takže hypotermovaný pacient, který má vnitřní teplotu pod hranicí 32 °C
může být pohybem naopak zabit, protože se mu tím ještě víc ochladí krev,“ prozrazuje Richard Blatný. „Inženýr Sieger tak přišel na to, že ideální metodou záchrany podchlazeného je nechat ho ležet v klidu zabaleného v dekách, a pokud je možnost, prolévat přes ty hadry teplou vodu, aby se zahřálo tělo – v ten moment se pak začnou zahřívat samovolně i ruce a nohy,“ popisuje Richard. „Bohužel, protože nejsme lékaři, neberou nás a výsledky našeho výzkumu lékaři moc vážně,“ dodává.

Otužování jako životní styl
Jak ale upozorňuje Jiří Juřica, podobné rekordy jsou sice zajímavá záležitost, ale s otužováním coby prostředkem zdravého životního stylu už moc společného nemají. „To už je zkoušení toho, co ještě může člověk přežít, účinky na organismus jsou už spíš devastující,“ míní. Přiměřené otužování přitom má řadu zdraví velice prospěšných účinků. Vlivem teplotních přechodů se stahují a roztahují cévy, které si tak déle zachovávají svou pružnost a nezasáhne je tak snadno ve vyšším věku aterioskleróza. Otužilecký trénink zvyšuje termoregulační schopnosti těla: u lidí choulostivých dojde ke snížení teploty vnitřního prostředí a sliznic i při nevelkém ochlazení, lidé otužilí naopak udrží vnitřní teplotu i při značných chladových zátěžích. Odolný organismus pak také většinou úspěšně odolává chřipkovým nákazám, rýmám a podobným chorobám.
Zároveň je ale otužování mnohem víc než jen to, že se člověk ráno osprchuje studenou vodou nebo si vleze v zimě zaplavat do Vltavy. „Ono i tohle plavání v zimě ve Vltavě je jen taková špička ledovce a pro nás taky trochu možnost se blýsknout před lidmi, co dokážeme,“ přiznává Jiří s úsměvem. „Ale otužování je mnohem víc, je to životní styl – znamená to být schopen zvládat nepohodlí, udržovat se v dobré kondici, zdravě jíst, nekouřit, nepřehánět to s alkoholem, mít dostatek pohybu, oblékat se přiměřeně počasí, ne moc teple, udržovat chladněji i doma a podobně,“ říká. „A je důležité se otužovat pořád – to není něco, co člověk jednou získá a už to má, pokud si nebude otužilost udržovat, ztratí ji,“ dodává. Lézt v zimě do Vltavy nebo jiné venkovní vody pak vlastně ani není bezpodmínečně nutné. „Pro zdravého člověka není takový problém koupel v ledové Vltavě zvládnout, pokud má v pořádku kardiovaskulární systém, kdo je ale starší, nebo už nemá úplně v pořádku srdce, musí sice s otužováním opatrněji, ale ani jemu není zapovězeno,“ upozorňuje. „Není třeba lézt v zimě do řeky, otužileckého účinku dosáhnete i pobytem třeba v patnáct stupňů teplé vodě, pokud v ní vydržíte dostatečně dlouho – kolem hodiny,“ vysvětluje. A i těm, které by lákalo dokázat sami sobě i okolí, že mají na to zvládnout zimní Vltavu, varuje před přeceňováním schopností. „Samozřejmě člověk musí začínat postupně a nic se nesmí přehánět, i otužilému člověku stačí pro dostatečný účinek v takhle ledové vodě pobyt v délce kolem patnácti minut,“ říká Jiří.

Hurá do tepla
Těch „pouhých“ patnáct minut mi připadá po pokusu
vykoupat se v lednu ve Vltavě jako neskutečně dlouhá doba. Richard Blatný ale upozorňuje, že člověk může tu optimální dobu snadno překročit. „Když vydržíš ve studené vodě delší dobu, dostaví se stav, kdy už ti přestane být zima, už voda „nekouše“, najednou ti připadá, že už jsi v pohodě a mohl bys teď vydržet ve vodě hodně dlouho. To je známka toho, že je nejvyšší čas vylézt – protože už přestáváš být tak docela při smyslech,“ vysvětluje.
O plaveckých i otužileckých počinech Richarda Blatného, o Klubu ledních medvědů a otužování jako takovém si s Richardem a jeho kolegy povídáme stylově – nikde v kavárně u kafíčka, ale po ledové koupeli ve Vltavě s drkotajícími zuby venku na mrazu na sněhem zasypané Smíchovské pláži. Když už dopovídáme a všichni se ještě s trochu drkotajícími zuby vydáme za svými dalšími záležitostmi, jsem docela rád. Těším se na vyhřátý byt a hrnek horkého čaje. Ale zároveň si říkám, že by možná nebylo na škodu se opravdu každé ráno přemoct a vlézt pod ledovou sprchu. A možná si někdy zkusím zopakovat tu ledovou koupel ve Vltavě. On to vlastně nebyl tak úplně špatný zážitek.

Klub ledních medvědů
Klub ledních medvědů založil Richard Blatný v roce 2001. Od roku 1993 byl členem Prvního plaveckého klubu otužilců Praha, nakonec ale dospěl k rozhodnutí založit vlastní organizaci. Na lidi jako on, kteří bourají všechny zažité představy o hranicích lidských možností, tam nejsou moc naladěni. Klub ledních medvědů je, jak podotýká Richard Blatný, otevřen všem zájemcům o rekreační a závodní plavání a otužování, v současné době se počet členů pohybuje kolem čtyřiceti. „Dnes je ale zkrátka doba, kdy ne každý má čas ve stejný okamžik, takže máme i členy, kteří přijdou plavat jednou za dva roky, protože podnikají a nevědí, co dřív,“ říká Richard Blatný. Každý týden se navíc plavou různé závody otužilců. „Máme tu takový tým, který se jich celkem pravidelně účastní, a ti také nechodí pak plavat v neděli, to už by bylo pro ně náročné jak časově, tak otužilecky,“ vysvětluje Richard Blatný. Dceřiné kluby byly založeny v jižních Čechách i na Moravě. Roční členský poplatek je 120 Kč. Klub čerpá z odkazu Františka Venclovského a řídí se jeho heslem a zároveň heslem T. A. Edisona: „Nebojte se překážek. Ať žádná řeka není pro vás dost široká, ať žádná hora není dost vysoká, ať žádný cíl není dost vzdálený. Mějte odvahu svých otců, kupředu, kupředu, kupředu!“ Všichni členové Klubu ledních medvědů plavou v souladu s klasickými pravidly pro dálkové plavání bez ploutví a neoprenových doplňků, jako jsou dvojité čepice, rukavice, ponožky, ploutve nebo dokonce celotělové kombinézy. Opak by pokládali za ztrátu své osobní i plavecké cti. Výjimku tolerují jen u zdravotně hendikepovaných osob a u osob nad 58 let věku. Členy Klubu ledních medvědů můžete vidět plavat ve Vltavě u Smíchovské pláže (a případně se k nim i připojit) až do konce února každou neděli od 10 hodin. 21. 3. od 10 hodin na Smíchovské pláži přivítá Klub ledních medvědů jaro a 25. 4. se tu sejdou členové, aby si zaplavali ve Vltavě u příležitosti nedožitých 78. narozenin Františka Venclovského.
Text: Roman Peterka, foto: Filip Singer