Když 2. prosince loňského roku předali zástupci MČ Praha 5 předsedovi společnosti Mozartova obec Tomislavu Volkovi klíče od Bertramky, zdálo se, že by to mohl být konec jednoho dlouholetého sporu. Jak se však záhy ukázalo, happy end, nebo alespoň konec celého zamotaného příběhu, se ani tentokrát nekonal. „Válka“ Mozartovy obce s Prahou 5 o Bertramku se jen posunula do dalšího dějství. Teď je spor veden o to, v jakém stavu byla Bertramka předána. Značně zkreslené zprávy o tomto právním úkonu pronikly i do mediálních informací a u veřejnosti samozřejmě vyvolaly rozporuplné pocity.
Spor městské části a Mozartovy obce o vlastnictví významné kulturní památky se stal v poslední době jednou z mediálně ostře sledovaných kauz. Jeho mediální obraz nabyl podobu pohádky s jasně rozdělenými rolemi kladných hrdinů a záporných padouchů. V příběhu předsedy sdružení bojujícího vytrvale o komunisty ukradený majetek Mozartovy obce s mocnou a zlou radnicí je jasné, které straně budou lidé fandit. Ve skutečnosti však příběh sporu o Bertramku až tak jednoznačný a černobílý není. Stejně jako role „padouchů“ a „hrdinů“.

Trocha historie nikoho nezabije
Spor o Bertramku mezi Prahou 5 a Mozartovou obcí se táhne již od roku 1989 a vše se točí právě okolo okolností, za kterých přišla Mozartova obec ještě za dob tzv. reálného socialismu o Bertramku, a získal ji stát. Počátky všeho však sahají až do období 1. republiky. Po smrti poslední majitelky Bertramky Matyldy Slivenské v roce 1925 připadla Bertramka salcburské nadaci Mozarteum (tato mezinárodní nadace se zabývá podporou šíření kultu W. A. Mozarta, interpretací a vydáváním jeho děl, významně se podílí na mozartovském výzkumu a pečuje o mozartovské památky Salcburku), které usedlost Slivenecká odkázala. Bertramku se pak snažil zpět získat československý stát. I Mozarteum se ho celkem rádo zbavilo – kvůli vysoké dědické dani to byl dar spíše danajský. Čtyři roky poté, co Bertramku od Matyldy Slivenské nadace zdědila, ji odprodala za zhruba 300 tisíc korun Mozartově obci. Ta vznikla z iniciativy pražských mozartovců vedených odborovým radou ministerstva školství a národní osvěty a od roku 1924 též administrativním správcem Pražské konzervatoře Janem Branbergrem. Pražští mozartovci chtěli získat Bertramku do „českých rukou“, Mozarteum nebylo proti, bylo však nutné, aby tu byl právní subjekt, který by mohl odkoupení Bertramky uskutečnit. Proto byla 25. května 1927 svolána ustavující Valná hromada spolku Mozartova obec. Mozartově obci se pak podařilo shromáždit (nemalý) obnos potřebný k odkoupení Bertramky – od Pražské městské spořitelny získala velkou půjčku, veřejně ji podpořily přední osobnosti kulturního a společenského života, včetně bankéřů a pražských Němců – nicméně na další údržbu kulturní památky už peníze neměla. A tak Bertramka v majetku Mozartovy obce postupně chátrala. Paradoxně jí pomohlo – jako jinak máločemu – období německé okupace za druhé světové války. Mozartovu obec ovládli Němci, kteří neváhali uvolnit nemalé prostředky na zrenovování památky související s „jejich“ umělcem.
Po válce připadla Bertramka na základě Benešových dekretů československému státu a byla navrácena obnovené Mozartově obci. Nadále trval problém s nedostatkem finančních prostředků na údržbu kulturní památky. Pak přišel únor 1948 a s ním počátek „budování komunismu“ v Československu, které zkomplikovalo život i Mozartově obci. Ta však přes všechnu nevůli byla režimem vcelku tolerována a mohla dál provozovat svou činnost, dokonce jí zůstala i Bertramka – smlouva se salcburským Mozarteem z roku 1929 totiž ponechávala nesplacenou částku 75 000 korun jako zástavu splatnou se šestiprocentním úrokem ročně v případě dalšího prodeje Bertramky – a takové vysoké smluvní pokuty, navíc ve valutách, se komunistickým mocipánům nechtělo platit. Bertramka se pak v roce 1956 dočkala další rekonstrukce a bylo zde také oficiálně založeno Muzeum W. A. Mozarta, jehož interiéry byly vybaveny stylovým nábytkem a zařízením z 18. století. Dva roky poté pronajala Mozartova obec Bertramku na 25 let Národnímu muzeu. Při převzetí Bertramky do správy Národním muzeem nebyla situace v budově příliš útěšná. Její expoziční zařízení bylo omezeno pouze na dvě místnosti, ve kterých Mozart údajně pobýval, a také nábytek a další exponáty již neodpovídaly ani zařízení místnosti z doby původního majitele. Pro všechny následující mozartovské expozice a aktivity bylo tedy nezbytné Bertramku zajistit novým adekvátním vybavením, hlavně výpůjčkami od umělecko-průmyslových a muzejních institucí. V roce 1986 darovala zchátralou usedlost, státu, respektive ONV Praha 5.

Jak Praha 5 k Bertramce přišla
Jak se to stalo, o tom se vede spor dodnes. Nejasné jsou už okolnosti, za jakých Mozartova obec pronajala Bertramku koncem 50. let Národnímu muzeu – smlouva na dobu určitou (do 6. 12. 1983) mezi Mozartovou obcí a Národním muzeem o užívání Bertramky byla uzavřena 6. l2. l958. Podle předsedy Mozartovy obce tak ‚mozartovci�? učinili pod nátlakem ze strany komunistických orgánů – v podstatě nebylo jiné volby. „Protože Mozartova obec nemohla být ani podle nového spolkového zákona z r. 1951 díky existenci Bertramky zrušena, nalezl komunistický režim v roce 1958 jistou formu řešení právně neudržitelné situace tím, že přinutil Mozartovu obec uzavřít smlouvu s Národním muzeem. Podle ní byla Mozartově obci formálně zachována vlastnická práva, ale „operativní správu“ Bertramky převzalo muzeum. Mozartově obci byla ponechána jedna spolková místnost v tzv. špýcharu a bylo jí umožněno pořádat na Bertramce desetkrát do roka koncerty. „Národní muzeum bylo naopak smlouvou zavázáno, že bude pečovat o řádnou údržbu Bertramky,“ píše na stránkách Mozartovy obce (www.mozartovaobec.cz) o tomto údobí Tomislav Volek. Objevují se však i informace, že to celé mohlo být trochu jinak. Muzikolog Oldřich Pulkert, který pracoval v 50. letech jako odborný asistent hudebního oddělení Národního muzea, a předávání Bertramky do užívání Národního muzea se tak sám účastnil, vzpomíná: „Znal jsem se osobně s tehdejšími činovníky Mozartovy obce, zejména Ludvíkem Boháčkem, se kterým jsme, především v době projednávání převodu velmi upřímně a otevřeně hovořili o kladech a záporech tohoto kroku. Nesouhlasil zejména např. s tím, že poměrně významný notový archiv Bertramky byl odvezen do hudebního oddělení Národního muzea a tam později zainventován. Na druhé straně byl i s ostatními členy výboru Mozartovy obce v podstatě srozuměn se státní ekonomickou správou a péčí o nemovitosti Bertramky, zejména kvůli nákladům, které po válce Bertramka a její areál vyžadoval. To tím spíše, že Mozartova obec nebyla jako soukromá společnost zlikvidována tak, jak tomu bylo u drtivé většiny ostatních spolků, a byla jí na Bertramce umožněna realizace v podstatě všech vlastních kulturních a spolkových aktivit.“ Mimochodem – Oldřich Pulkert byl také členem výboru Mozartovy obce už za předsednictví Tomislava Volka, v roce 1996 ale rezignoval spolu s polovinou dalších členů výboru kvůli nesouhlasu s dalšími nákladnými a podle Pulkertova názoru (i názoru dalších, co rezignovali) zbytečnými soudními spory prosazovanými předsedou Volkem. Jak také podotýká Pulkert, na údržbu stavu Bertramky přispíval především československý stát. „Podle některých dostupných dokumentů se tak stalo např. v r. 1932, kdy Zemské finanční ředitelství odepsalo asi 80 procent dědických poplatků ve prospěch Mozartovy obce, v r. 1934, kdy byla na návrh Ministerstva veřejných prací a se souhlasem ministerstva financí povolena k tomuto účelu částka 25 tisíc korun, v roce 19395 tisíc korun, na rok 1940 částka 50 tisíc korun a kromě toho z podpor Ministerstva školství, pražské obce, Ochranného sdružení autorského i německých průmyslníků byla pro Bertramku získána částka přes 750 tisíc korun na důkladnou adaptaci všech budov i parku. Začátkem padesátých let poskytlo Ministerstvo školství subvenci ve výši 20 tisíc Kčs. Také kompletní stavební úpravy při změně na Památník W. A. Mozarta a manželů Duškových v r. 1956 byly dotovány výhradně státem, který byl zastoupen Národním muzeem,“ shrnuje Pulkert.
Do roku 1983 byla Bertramka v užívání Národního muzea, Mozartově obci zároveň bylo umožněno v omezených podmínkách pokračovat na Bertramce ve své činnosti. Po uplynutí sjednané doby užívání řešila Mozartova obec otázku generální rekonstrukce Bertramky a její další existence. Národní muzeum již nechtělo pokračovat v užívání Bertramky za stejných podmínek, prodlužováním smlouvy o užívání, neboť z vlastního rozpočtu nebylo schopno zajistit její nezbytné opravy. Stát však nemohl do cizího majetku investovat desítky milionů korun, a proto jediným možným řešením byla změna vlastnických vztahů Bertramky. Mozartova obec tedy prostřednictvím tehdejší předsedkyně Jitky Snížkové darovala Bertramku tehdejšímu ONV Praha 5. Tolik jedna verze příběhu.
Podle předsedy Mozartovy společnosti však jak v případě pronájmu Bertramky Národnímu muzeu, tak převodu na ONV Prahy 5 v roce 1986 nešlo o akt dobrovolné vůle ze strany zástupců Mozartovy společnosti, ale o důsledek nátlaku komunistických institucí. „Na vedení Mozartovy obce probíhal neustálý nátlak i ze strany tehdejší správy Národního muzea, o čemž svědčí např. interní zpráva právního zástupce Národního muzea dr. Šimka řediteli muzea dr. Čejchanovi z 14. 12. 1984, že „obec nabídne nemovitost do vlastnictví čs. státu v lednu 1985 po odsouhlasení schůzí“. Ještě více než rok dokázalo tehdy vedení Mozartovy obce tomuto nátlaku vzdorovat. Muroňův generální plán konfiskace se stal skutkem až v lednu 1986, když po stupňovaném nátlaku podepsala předsedkyně Mozartovy obce prof. 
J. Snížková tzv. darovací smlouvu, jejíž právní neplatnost zajistila – pro případ návratu státu do demokratického režimu – tím, že smlouvu podepsala bez pověření Valnou hromadou Mozartovy obce, což jí předpisovaly stanovy,“ píše Tomislav Volek na webu Mozartovy obce.
Podle Oldřicha Pulkerta se ale Mozartova obec pokoušela alespoň částečně břemene ekonomické odpovědnosti za údržbu Bertramky zbavit už před válkou. „Vzhledem k tomu, že Mozartova obec sama o sobě nebyla od počátku schopna z vlastních prostředků zabezpečit řádnou a spolehlivou údržbu Bertramky, uvažovala již na podzim r. 1932 o prodeji Bertramky Radiožurnálu. V předválečném období se z důvodu ekonomické insolventnosti uvažovalo i o dalších možnostech alespoň ekonomického podílu na správě Bertramky,“ tvrdí.

Kostlivec ve skříni
Ať už proběhlo darování Bertramky československému státu, potažmo tehdejšímu ONV Praha 5, dobrovolně či z donucení, stalo se. Po roce 1990 na žádost Prahy 5 předalo Národní muzeum Bertramku do rukou Prahy 5 a ta podle platných zákonů měla v úmyslu předat Bertramku Mozartově obci. Na žádost předsedy Mozartovy obce Tomislava Volka podala Eva Kalhousová (která působila v letech 1990–1992 ve funkci místostarostky) návrh, aby Bertramka přešla do majetku Mozartovy obce. S návrhem zastupitelé souhlasili a uložili konat příslušné kroky. Byly připraveny smlouvy včetně inventárních seznamů k podpisu Tomislavu Volkovi. Smlouvu připravil zástupce ministra financí Živný, mimo jiné spoluautor zákonů o majetku. Předseda Mozartovy obce Tomislav Volek odmítl smlouvu podepsat a přerušil kontakty s Prahou 5. Praze 5 „zbyla“ Bertramka, zchátralá, bez personálního a finančního zajištění. Kostlivce ve skříni v podobě vlastnictví Bertramky pak po roce 1989 zdědila po někdejším ONV Prahy 5 městská část. Jednání mezi všemi starosty, kteří se od roku 1989 postupně ve vedení městské části vystřídali, a Mozartovou obcí vedenou Tomislavem Volkem, skončila vždy bez výsledku. V roce 1999 přišel, v té době ještě místostarosta, Milan Jančík s nabídkou společného provozování kulturní památky Bertramka – Mozartova obec měla zajišťovat kulturní projekty, obec by zajišťovala samotnou správu nemovitostí. Ani tento návrh druhá strana nepřijala. Mozartova obec stála za názorem, že Bertramka patří jí, pouze jí byla minulým režimem ukradena, Praha 5 vycházela z faktu, že Mozartova obec v osmdesátých letech převedla Bertramku na stát zastupovaný ONV Prahy 5.
Přes rozběhlý spor o to, čí je vlastně Bertramka, MČ Praha 5 nenechala Bertramku chátrat, naopak. Začala ji postupně opravovat. V té době se chystala návštěva královského páru – princezny Diany a prince Charlese. Pomoc s organizací této velké mezinárodní návštěvy tehdy nabídlo sdružení Comenius a Praha 5 nabídku přijala. Sdružení Comenius pak získalo od Prahy 5 Bertramku do pronájmu, v rámci kterého zde pak provozovalo Muzeum W. A. Mozarta a manželů Duškových, a organizovalo tu bohatou koncertní činnost.
Mozartova obec pak začala řešit spor o Bertramku soudně. Tomislav Volek kritizoval například expozici, kterou přitom sám navrhl a sestavil. Poté, co mu byla nabídnuta smlouva o provedení této práce, odmítl ji. Soudní spor o Bertramku mezi Mozartovou obcí a městskou částí Praha 5 se pak táhl skoro dvacet let. Nakonec vrchní soud loni rozhodl, že Bertramka byla v roce 1986 zabavena komunisty neoprávněně – a že má být navrácena Mozartově obci coby původnímu majiteli. To se také ke konci loňského roku stalo. Spor o Bertramku tak ale neskončil, jen se přesunul do dalšího dějství.

Nejisté vyhlídky
Proti rozhodnutí soudu MČ Praha 5 podala dovolání, jehož výsledek nelze v současné době předjímat. Praha 5 do Bertramky investovala nemalé peníze – za dobu, co o ni pečovala (protože pokud by to nedělala a čekala na vyjasnění majetkoprávního sporu, nebylo by už dnes co vracet, z Bertramky by zbyly jen ruiny), investovala do obnovy a údržby této památky 41 milionů korun. Nemalé prostředky vložilo do Bertramky i sdružení Comenius – zhruba 1,5 milionů. Tomislav Volek coby zástupce (staro)nového majitele však není ani po navrácení Bertramky spokojen – Prahu 5 viní z toho, že vrátila Mozartovské obci Bertramku vykradenou a zdevastovanou

„jako barák opuštěný sovětskými vojsky“. S tím nesouhlasí zastupitelka Eva Kalhousová. „Pan Volek měl představu, že díky rozhodnutí soudu mu spadne do klína za peníze městské části nákladně opravená a plně vybavená Bertramka s celou expozicí – on jen přebere klíče a bude tu moct začít rozvíjet činnost Mozartovy obce,“ říká Kalhousová. „Po změně vlastnických vztahů ale musely být navráceny ty součásti inventáře, které sem byly zapůjčeny ze sbírek jiných institucí – Národního muzea – Historického muzea, Národní galerie, Uměleckoprůmyslového muzea a Národního muzea – Muzea české hudby,“ vysvětluje. „Část vybavení byla ve vlastnictví provozovatele – sdružení Comenius –, které ho sem za své peníze pořídilo, ani to tu samozřejmě nezůstalo, zástupci sdružení si ho odvezli,“ říká ještě. „Městská část tak rozhodně nic neukradla – naopak, vrátila Bertramku Mozartově obci v podstatně lepším stavu, než ji kdysi získala,“ uzavírá Eva Kalhousová.
Podle muzikologa Oldřicha Pulkerta se dá jen těžko v případě změny majitele Bertramky z Prahy 5 na Mozartovu obec mluvit o happy endu pro tuto kulturní památku. „Praha 5 je poměrně bohatá městská část a v dnešní době až mimořádně vzácně pečující o umělecké dění ve své oblasti,“ míní Pulkert. Naopak Mozartova obec, která by měla podle rozhodnutí Vrchního soudu, na jehož základě jí Bertramka připadla, nadále pečovat o Bertramku a důsledně plnit kulturní, ekonomické a majetkoprávní úkoly a zároveň pečovat o Bertramku jako o historický objekt mezinárodního významu, jen stěží bude moct dostát těmto závazkům. Není ani moc jasné, nakolik vůbec skutečně funguje. „Organizace je asi od roku 1997 ve zřejmém útlumu, o členské základně Mozartovy obce není prakticky nic známo. Valné hromady členů, zakotvené ve stanovách Mozartovy obce, se od téhož roku nekonají, věstník, pravidelně vydávaný Mozartovou obcí od roku 1948 nejprve jako Zprávy Bertramky, potom jako Bertramka, který velkou řadu let informoval veřejnost o jejích aktivitách, již dvanáct let nevychází. Výbor Mozartovy obce, který by měl plnohodnotně realizovat všechny aktivity plynoucí z jejího zaměření a poslání má věkový průměr vysoko nad hranicí stanovenou pro odchod do důchodu. Její téměř 80letý předseda se své funkce úpěnlivě doposud drží již od smrti předcházející předsedkyně Jitky Snížkové v roce 1989, tj. 20 let,“ komentuje Pulkert. Podle něj Tomislav Volek za svého předsednictví dovedl dříve velmi činorodou Mozartovu obec téměř k úplnému umrtvení žádoucích aktivit a má lví podíl na tom, že se během dlouhých dvaceti let nenašla žádná dohoda, která by umožnila spolupracovat Praze 5 a Mozartově obci na efektivní správě Bertramky a díky partnerství Prahy 5 by zajistila také dostatečné finanční zázemí pro koncerty a další kulturní akce. „Tato dohoda byla možná, jak dobře vím z jednání s městskou částí Praha 5,
kterých jsem se osobně účastnil i za přítomnosti předcházejících starostů a radních, pouze nepochopitelný odpor pana Volka tuto eventualitu znemožnil,“ tvrdí Pulkert. red