Pro někoho sympaticky, pro někoho nesnesitelně ztřeštěný moderátor pořadů TV Nova – Snídaně s Novou, pak Rande, Dobré bydlo a Vabank (mimochodem v civilu veskrze „normální“ člověk, se kterým se dá bez problémů bavit i o zcela vážných věcech). Nerozlučně spojený s Markétou Mayerovou, se kterou utvořili nejprve moderátorskou a pak i partnerskou (a po dlouhém chození i manželskou) dvojici. Ani jedno z toho už není pravda. Z Novy odešel Slávek Boura už před několika lety – a velmi rychle pak na vlastní kůži poznal, jak chutná pád z mediálního výsluní. Od té doby si ho média všímala především ve spojitosti s kauzou „Peprnet“ – projektem, který dostal od státu dotaci na podporu rozvoje vysokorychlostního připojení, a ještě než spatřil světlo světa, si vysloužil pořádnou dávku kritiky (zčásti možná právem – zčásti ale možná jen proto, že poněkud předběhl dobu) a nakonec zkrachoval. Jeho manželství s Markétou Mayerovou definitivně zkrachovalo zhruba před rokem. Koncem předloňského roku si sbalil svých „pár švestek“, ženě a dceři nechal dům v Břežanech a přesunul se na Smíchov do pronajatého bytu, který sdílí se svou novou partnerkou. „Je to významná změna, nelehká, na druhé straně – změny patří k dynamice života a já mám rád začátky. Takže zase znovu začínám,“ říká s úsměvem.

CURRICULUM VITAE
Slávek Boura se narodil 1. 5. 1964. Vystudoval speciální pedagogiku na Karlově univerzitě. Byl ženatý s Markétou Mayerovou, s níž má devítiletou dceru Agátu. Po odchodu od manželky bydlí na Smíchově. „Je to fajn bydlení, i když jen pronajaté – je to blízko do centra a zároveň na kraji Smíchova, kde je i zeleň. Kousek od domova mám Ladronku, takže jsem se už naučil jezdit i na kolečkových bruslích,“ říká s úsměvem o svém novém bydlení.
S Markétou Mayerovou se poznali na Rádiu Kiss, u kterého stáli od jeho počátků. Z rádia pak v roce 1994 přešli do TV Nova – tam byli u zrodu Snídaně s Novou, po které následovaly pořady Rande, Dobré bydlo, Vabank. Po odchodu z TV Nova v roce 2003 na nějaký čas zmizeli z obrazovek, po čase se objevili na teleshoppingovém kanále Top TV coby moderátoři pořadu Pelmel. Slávek si zahrál i jednu z rolí ve filmu Playgirls II.
V současné době se Slávek Boura objevuje jako moderátor různých společenských akcí, zároveň chystá nové projekty. O návratu k někdejší muzikantské dráze moc neuvažuje. „Rozhodně už nemám věk, chuť ani sílu na to zakládat kapelu. Koketuji sice občas s myšlenkou zavřít se do studia a poskládat si tam muziku podle svého, ale do toho teď nechci investovat ani čas, ani peníze. Mám tyhle choutky, ale zase tak moc mě nepohlcují,“ říká.

Rozvod bez hysterie

S Markétou jste vytvořili dvojici, která vypadala dokonale nerozlučně.
Ano, byli jsme něco jako Laurel a Hardy nebo Pat a Patachon. (smích)

Co jste byli dřív – pracovní, nebo partnerská dvojice?
Nejdřív pracovní – poznali jsme se při zakládání Rádia Kiss. Pak náš vztah postupně přerostl v něco víc. Až z toho bylo manželství a nakonec i dcera Agáta. Píše se, že dcera se narodila v době, kdy vaše manželství mělo za sebou první větší krizi – je to tak?
Ano. Když jsme zjistili, že čekáme dítě, bylo to pro nás takové náhlé sdělení shůry. Příroda to tak chtěla a zařídila. (smích) A zaplaťpánbůh za to.

Jak vaše dcera vnímá to, co se teď mezi tatínkem a maminkou děje?
Už si pochopitelně zvykla na to, že rodiče žijí jinak než dřív, a nějakým způsobem to akceptuje. Samozřejmě nemá to jednoduché, to koneckonců nemáme ani my. Snažíme se s Markétou neklást si výrazné překážky a vše řešit především s ohledem na Agátu. Nepoužíváme dítě jako rukojmí, což je velice důležité.

Opustil jste dům, ženu, dítě, začínáte jinde znovu – není to důsledek krize středního věku?Ne, toto není důsledek krize středního věku a nějaké s tím související „druhé mízy“ – ta mě možná ještě čeká. (smích) Je to důsledek určitého přepětí ve vztahu mezi dvěma lidmi. Nedošlo k něčemu, co by se dalo cynicky nazvat „obměnou vozového parku“, má nová dáma je v mém věku. Přece jen – chodit v kraťasech s kšandou na diskotéky a snažit se žít životem dvacítky, to není pro mě.

Vy jste ale na obrazovce vždycky působil jako takový trochu střelený týpek, u kterého bych si to i dokázal představit.
Víte, já jsem ve skutečnosti docela introvertní člověk, který se vyhýbá těmhle přemrštěným veselostem. Ale na druhé straně, když už člověk něco předvádí v televizi, těžko může čekat, že lidé budou zvědaví na nějakého suchara. Takže ten střelený týpek byla zčásti role, kterou jsem vědomě přijal, na druhé straně ale musela vycházet z něčeho, co ve mně je.

V džungli před tabulí

Původně jste vystudoval velice seriózní obor – speciální pedagogiku. Tomu jste se pak ve své další profesní dráze docela vzdálil.
Ani ne. Já jsem se mu po škole ještě chvíli věnoval, protože mě hodně bavil. A navíc – někdy si říkám, že ten showbyznys od toho není až tak daleko. (smích)

Co vás k tomu přivedlo? Měl jste ve chvíli, kdy jste na školu šel, představu, co pak budete dělat?
Bavila mě terénní psychologie a přitahovala mě i pedagogika, ale co by mělo přesně být výsledkem mého studia, jsem v té době ještě netušil. Skutečný zájem o obor jsem získal až na škole, v průběhu studia.

Co jste dělal po škole?
Dva roky jsem učil na zvláštní škole a pak jsem asi dva roky pracoval v pedagogicko-psychologické poradně.

Učit na zvláštní škole mohl být docela drsný vstup do života pro mladého začínajícího speciálního pedagoga, ne?
To ano, ale zase tak hrozné to nebylo. Já v té době měl bigbítovou kapelu, takže jsem měl dlouhé vlasy a vypadal jsem, jako když jsem právě slezl z rockenrollového pódia, takže ty děti ke mně měly úplně jiný vztah než k těm učitelkám, které se přitom moc snažily, a často i mnohem lépe než já. Navíc jsem měl výhodu i v tom, že coby chlap jsem mezi všemi těmi učitelkami působil na děti trochu jako zjevení. A když si romské děti zkusily otestovat, co všechno si ke mně mohou dovolit, postavila se síla proti síle a byl klid. (smích) Ty děti si toho ale pak hrozně vážily – ony chtějí, aby učitel uměl jasně vymezit mantinely. A vy je musíte vymezit, musíte něco udělat, když vám čtrnáctiletý kluk hodí v první lavici nohy na stůl, zapálí si cigaretu a kouká na vás, co s tím uděláte.

Když tak poslouchám nářky učitelů nad problémy, se kterými se ve své praxi potýkají, zdá se, že podobné situace jsou dnes pro učitele téměř neřešitelné.
Neřešitelné nejsou – z pohledu jednotlivce. Jednotlivec si většinou poradí, akorát stát mu u toho překáží.

A proč jste u toho nezůstal a neučil jste déle? Přestalo vás to bavit?
Mě to bavilo moc, ale překážel mi u toho právě ten stát. Ty inspektorky, co měly před očima nějaké to zadání od státu, osnovy, které určovaly, co pedagog učit má a co by učit neměl... a já měl pocit, že i ty děti na zvláštní škole si zaslouží nějakou kontinuitu, bavilo mě povídat si s nimi o věcech i nad rámec osnov, vysvětlovat jim, proč se některé věci dějí a některé věci nefungují – a je to děsně zajímalo a o to lépe se pak i učily.

Jaké to pak bylo v pedagogicko-psychologické poradně?
Tam to byla jiná jízda – tam jsem měl k dispozici i děti, které měly třeba IQ 150.
Bylo to hodně těžké s nimi pracovat?
Zase tak moc ne. Když to dítě pochopí, že s ním nejste na válečné stezce, že se ho nesnažíte přetvořit, ale chcete mu skutečně pomoct, a dojde to i jeho rodičům, pak to všechno jde docela dobře. Je pravda, že v mém případě museli překonat zejména rodiče prvotní šok, který dostali po tom, co mě poprvé viděli. Působil jsem tam, kromě toho, že jsem se snažil zjemňovat dysgrafii a podobně, jako specialista na špatné chování. Přitom jsem měl vlasy na ramena, byl jsem zarostlý, nosil barevné triko a kalhoty – zkrátka, vypadal jsem, jako když jsem zrovna vylezl z pasťáku. (smích) Takže rodiče se vždycky v první chvíli strašně lekli, čekali nějakého svazáka s kravatou a najednou tam přišel někdo, kdo vypadal, že před chvílí přepadl stařenku a teď jim jde po klukovi. (smích) Ale když tenhle prvotní šok opadl, fungovala spolupráce výborně.

Moderátorem tak trochu proti své vůli

Celou dobu, co jste pracoval ve školství, jste se věnoval muzice?
Ano. Měl jsem kapely, vydal jsem dvě alba, napsal jsem muzikál, který se pak i zrealizoval v libereckém divadle... věnoval jsem se muzice poměrně intenzivně a chtěl jsem ji dělat profesionálně, ale pak se to nějak zvrtlo.

Proč?
Přišlo moderování na Rádiu Kiss a můj život se začal odvíjet jiným směrem. V rádiu by se to možná ještě dalo stíhat dohromady, ale má dnes už bývalá žena mě pak vehnala do spárů televize a tam už se to stihnout nedalo. Už jsem neměl ani energii a sílu, abych znovu postavil kapelu nebo se jinak věnoval muzice. Je sice pravda, že ještě pár let po příchodu do TV Nova jsem vydal svoje sólové album, ale to už bylo jen takové poslední zamávání, rozloučení se s muzikou.

Moderátorská dráha pro vás byla větším lákadlem?
No, ani moc ne. Já jsem netoužil po tom, aby mě živila moje vyřídilka, mým snem bylo moct si v šeru svého příbytku vytvářet muziku a psát různé texty, povídky, náměty na muzikály a podobně. Ale život mě natlačil někam jinam.

Na to, že jste, jak říkáte, spíš introvert, jste pak projevil slušnou dávku exhibicionismu.
To je něco podobného jako to, že spousta zubařů se sama bojí jít k zubaři. Je to taková sebeobrana – jdete přes to, co vám není tak úplně vlastní. Vždyť já se i v době, kdy jsem hrál aktivně s kapelou, do publika raději moc nedíval. Zkrátka – člověk na svém místě. (smích) Ale zase když jsem blbnul na televizní obrazovce, blbnul jsem tam především pro ten štáb, užíval jsem si, že se ti lidé, co to točí, smějí. A tenhle efekt se pak nějak podařilo přenést i k televizním divákům, což způsobilo, že jsem tam vydržel déle, než bych byl ochoten si na začátku připustit.

Jak dlouhý čas jste si na začátku dával?
Neměl jsem žádné časové odhady, já měl spíš pocit, že mě za to, co tam vytvářím, docela rychle vyhodí. (smích) Koneckonců ještě koncem roku 1994, kdy jsem na Novu nastoupil, tehdejší generální ředitel pan Železný pobíhal po chodbách a vykřikoval, ať toho vlasatce vyhodí. Nebyl jsem zrovna jeho kůň. (smích)

Lesk a bída mediálního pozlátka

Když jste bavil televizní štáb na Nově svými legráckami, stal jste se, stejně jako vaše partnerka Markéta, poměrně hodně známou tváří. Jak se vypořádala vaše introvertní povaha s tímhle faktem?
Já to moc neprožíval. Od toho jsem měl Markétu, ta byla extrovert a užívala si to. (smích) Samozřejmě že je moc milé, když vás lidé poznávají – vzhledem k tomu, že ti, co mě neměli rádi, mi to ani moc neříkali, zatímco ti, co mě rádi měli, mi to sem tam i řekli, to je pak příjemný pocit. Ale rozhodně jsem si nepřipadal jako nějaký mistr světa. Já jsem si totiž v pubertě vysnil, že chci být světovou rockenrollovou hvězdou – a to se nezdařilo. Takže tohle byla jen chabá náplast. (smích) Co mě na tom hodně naplňovalo, byla skutečnost, že si člověk něco vymyslel, zařídil, spolu se štábem to dal dohromady a ono to mělo smysl a fungovalo to. Jen je škoda, že se spousta věcí nedotáhla úplně do konce.

Proč jste pak z Novy odešel?
Bylo to v době, kdy Novu koupila PPF, která samozřejmě jako každý nový majitel dělala finanční audity, hledala rezervy, snižovala stavy a osekávala rozpočty. To snižování rozpočtů se dotklo dost brutálně i našeho pořadu Vabank, který tehdy běžel. A mně se to nelíbilo, protože za tak malé peníze – tím nemyslím pro mě, ale pro pořad jako takový – se to už nedalo vyrábět. To už bychom tam po sobě mohli tak akorát házet balonky. Takže jsme se pak už s Novou na další spolupráci nedohodli.

Odchod z nejsledovanější televize byl ale docela dost riskantním krokem.
To byl, samozřejmě, a po něm logicky následovala dlouhá doba tápání. Ale tak je to v pořádku, i to patří k životu a já jsem nakonec docela rád, že jsem si sáhnul i na věci, na které jsem si sáhnout nechtěl. Je to docela zajímavé poznání, když vás najednou spousta lidí přestane znát, protože už nejste na té Nově a nejste už ta hvězda.

A není tohle poznání spíš dost smutné?
To není smutné poznání, to je velice živé, zajímavé a inspirativní poznání. Nezapomínejte, že pořád píšu, v šuplíku mám hromadu projektů a námětů. Život je výborná a nevyčerpatelná látka.

Peprnet – průšvih, nebo český Facebook před Facebookem?
Když jsme u těch projektů – jeden z nich vám zajistil docela vytrvalou mediální pozornost. Myslím tím Peprnet.
No – to je skutečně mé oblíbené téma.

Vaši kritici vám nemohou odpustit tu státní dotaci, kterou jste na to dostal s tím, že takovýhle projekt žádnou dotaci od státu dostávat neměl. Že ten smysl dotace – podporu rozšiřování vysokorychlostního internetu – stejně nesplnil.
Víte, hlavní problém Peprnetu byl v tom, že byl vymyšlen na principu sociálních sítí, které ale v té době na internetu ještě neexistovaly. Ty pak přišly z USA a vytvořily v internetovém světě úplně nové principy. Takže v době, kdy jsme přišli s Peprnetem, bylo těžké lidem vysvětlit, co to vlastně má být.

Takže Peprnet byl něco jako český Facebook?
Ano, to byl. Navíc, troufám si tvrdit, že mnohem kvalitnější.
I tak ale – opravdu tam byla nutná ta státní dotace?
Sehnat na Peprnet v České republice investory byl nadlidský úkol. Všem se ta myšlenka líbila, ale chtěli ji nejprve vidět, jak v praxi funguje, až pak byli ochotni do toho vložit nějaké peníze. A do toho se k nám dostala informace, že ministerstvo informatiky připravuje dotační program pro internetové projekty. Tak jsme se přihlásili, a protože těch projektů nebylo tolik a peníze, určené na tenhle dotační program, ministerstvo informatiky vydat zkrátka muselo, dostalo se i na nás. Pak nám ještě za pochodu tu částku snižovali.
Je pravda, že spolu s vámi získali dotaci od státu, často i mnohem vyšší, i jiní.
A vůbec se o nich nemluví, některé dokonce ani nefungují. Do Peprnetu se všichni opřeli hlavně proto, že s tím bylo spojené mé jméno. Díky němu se na to všichni zaměřili a rozvířili kolem Peprnetu bulvární spekulace. Ještě dřív, než byl Peprnet spuštěn, dříve, než ho kdokoli viděl, už dostal na serveru Lupa.cz anticenu – to asi mluví za vše. Tak jsme se dostali do pozice černé ovce, se kterou si pak ani potenciální investoři a reklamní partneři nechtěli špinit ruce – takže jsem do toho ještě nějakou dobu rval svoje peníze, až jsem to nakonec musel v létě zavřít.

Možná je problém, že jste předběhli dobu.
Ale já rád předbíhám dobu. Jen se musím smířit s tím, že jsem v Čechách. Ale to nijak nekritizuju, to bylo prostě moje riziko, se kterým jsem do toho šel. Tak je nutné to brát. Je mi jen líto toho projektu jako takového, protože jsem do něj vložil šílené množství energie i peněz a je škoda, že se mi nepodařilo zrealizovat ho v plné podobě, tak jak měl vypadat, a zůstalo mi to všechno zase na papíře v archivu.

Stále živý Slávek Boura

Říkal jste, že píšete dál a dál a máte plné šuplíky námětů a projektů – daří se vám tyhle plody svého úsilí nějak komerčně zužitkovat? Už přišel někdo, kdo by si z toho chtěl něco vzít?
Že by někdo přišel, aby si od vás něco vzal, tak to nefunguje. Buď vám to někdo ukradne, nebo vám podá pomocnou ruku, a společně to pak zrealizujete. Ale že by někdo přišel a koupil od vás nápad, to ne. Já neleštím kliky u kanceláří producentů a vlivných lidí showbyznysu, takže se mi to doma vrší. Nicméně teď pracuji na realizaci jednoho svého projektu, který patří v tom mém archivu mezi největší. Zatím nenese žádné peníze, protože je ještě ve vývoji, a tím pádem o něm nemůžu mluvit nijak konkrétně, každopádně ale je to projekt, na kterém jsem strávil v loňském roce nejvíc času a v tomto roce ho chci začít realizovat. Je to obří projekt se vším, co k tomu patří – obrovské riziko, ale zároveň může přinést obrovskou nadhodnotu. Když to vyjde, bude dobře a posune to zase některé věci dál. Když ne – tak to zkrátka zase nevyjde.

Neškodí vám ve chvíli, kdy chcete něco zrealizovat, nálepka „Boury z Peprnetu“ nebo „Boury
– mediální mrtvoly“?
S předsudky se samozřejmě setkávám, ale v případě projektu, o kterém mluvím, tohle nehraje žádnou roli. Protože tohle je světový projekt, a pokud chcete něco takového dát dohromady, musíte se spojit s někým ze zahraničí, protože je nutné si přiznat, že tady na některé věci zkrátka neumíme dosáhnout. A tak jsem se spojil s Hollywoodem. A tomu je úplně jedno, jakou mám tady nálepku a že mě označují jako mediální mrtvolu. Je zajímá ten projekt a to, co jim může přinést. A mě posuzují podle toho, co umím a do jaké míry jsem živý pro ně – a to jsem.

A nebojíte se, že když to nevyjde, všichni si na vás s chutí smlsnou?
To se samozřejmě může stát, ale je to riziko, se kterým do toho jdu. Pochopitelně že mě občas tahle myšlenka napadne, ale jsem ještě ve věku, kdy můžu tvořit, nejsem chodící mrtvola a zaplaťpánbůh jsem i relativně zdravý, můžu si dovolit přijímat vyšší stupeň rizika. Stát se může samozřejmě cokoli, ale člověk se myšlenkami na to nesmí moc zabývat. To by totiž nemohl dělat vůbec nic. A byl by jen otrokem těch, co si o něm něco myslí.
Text: Roman Peterka, foto: Filip Singer