Z Hasičské stanice č. 7 v Jinonické ulici vyjíždějí červená auta s modrými majáky. Tentokrát nejedou k ohni (hašení požáru už dávno není jedinou, ani převažující činností hasičů). Míří do centra Smíchova. Vysvobodit malého chlapce, kterému uvízla noha v eskalátorech na výstupu ze stanice metra Anděl.

Nehoda byla hasičům nahlášena ve čtvrt na tři odpoledne. Během chvilky jsou všichni v autech a za pár minut na místě zásahu – z Jinonic na Anděl to není nijak daleko a pod majáky se i velké hasičské auto zvládne poměrně rychle proplést běžným provozem, pokud se ostatní řidiči chovají alespoň trochu rozumně a mají snahu hasičům hladký průjezd když už ne ulehčovat, tak alespoň neztěžovat. Na místě pak přišla ke slovu hydraulika, kterou mají hasiči ve svém vybavení k dispozici, spojená s potřebnou dávkou fištronu. „Čeští hasiči byli vždycky zvyklí si poradit i s minimálními prostředky – v dobách minulých si mohli o technice, kterou měli k dispozici jejich kolegové na Západě, nechat jen zdát. Teď, dvacet let od sametové revoluce máme vybavení ne-li na lepší, tak přinejmenším na srovnatelné úrovni jako v zemích na západ od nás, a zároveň jsme stále zvyklí u práce přemýšlet,“ říká velitel Hasičské stanice číslo 7 Petr Bíza. Během chvilky je chlapec vysvobozen, čtvrt hodiny od chvíle, kdy byla nehoda hasičům nahlášena, už ho nakládají záchranáři do sanitky, která ho veze do Motola. Zranění naštěstí nejsou až tak vážná – pohmožděné chodidlo a tržná rána na noze jsou sice nepříjemné, ale po chvíli zůstanou jen vzpomínkou. Všechno mohlo dopadnout mnohem hůř – eskalátor mohl chlapci amputovat nohu. „Četl jsem pak v novinách, že otec toho kluka podal trestní oznámení na neznámého pachatele – podle mě ale měl hlavně dávat při jízdě po eskalátorech na kluka větší pozor,“ vrtí hlavou Bíza.

Tisícovka zásahů ročně

Z Hasičské stanice č. 7 v Jinonické ulici vyjíždějí červená auta s modrými majáky za zvuků sirény v průměru třikrát za směnu (hasičská směna má 24 hodin), do roka tu tak mají kolem tisícovky výjezdů. „Loňský rok nebyl v tomhle ohledu nijak výjimečný,“ říká velitel stanice Petr Bíza. Skladba výjezdů se také nemění – zhruba z třetiny je tvoří výjezdy k požárům, z další třetiny výjezdy k dopravním nehodám a z poslední třetiny všechno ostatní od likvidace včelího roje až třeba po vyprošťování dětí z eskalátorů. Na vyprošťování tu mají veškeré myslitelné vybavení. „Jsme určeni pro ty nejtěžší vyprošťovací zásahy, fungujeme také jako předurčená posilová jednotka v případě ohrožení ruzyňského letiště,“ říká Bíza.

Dvacet čtyři hodin ve službě

Hasiči slouží ve čtyřiadvacetihodinových směnách, pak mají dva dny volna. „Systém čtyřiadvacetihodinových směn se osvědčil, funguje už od počátků prvního profesionálního pražského hasičského sboru založeného v roce 1853,“ říká Bíza. Systém 24 hodin služby a dva dny volna má své výhody i pro hasiče, má ale i svá úskalí. „Člověk jde za měsíc zhruba desetkrát do práce, po směně má dva dny na to, aby si zařídil, co potřebuje. Na druhé straně nemá hasič ve směnné službě žádný víkend celý, pokud si na něj nevybere dovolenou, protože buď mu na některý den z víkendu vychází směna, nebo končí až v sobotu ráno,“ popisuje Bíza. Stejné je to se svátky. V současné době zajišťuje službu na každé směně na stanici č. 7 dvacet pět hasičů. „Máme stop stav, takže další lidi brát nemůžeme,“ říká Bíza. Zájem o práci hasiče je přitom velký. „Už to zase má svoje kouzlo,“ říká Bíza. Někteří z těch, kdo podobně jako legendární kreslený dráček Soptík sní o tom, že budou požárníkem, si ale neuvědomují, že představy o dobrodružné práci hasičů vytvořené na základě sledování amerických filmů, a realita se dost liší. Střet s realitou pak může být tvrdý. Nejde totiž jen o to přiřítit se někam s červeným autem s rozhoukaným majákem, hrdinně naklusat do plamenů a vynést v náručí ven plačící děti, jejich pohlednou maminku a papouška. „I takhle to může samozřejmě vypadat, nicméně to je jen ta lepší část zásahu, která z něj tvoří maximálně pět procent. Zbytek je prachsprostá rumařina s krumpáčem v ruce, ať je léto, nebo zima, světlo, nebo tma,“ upozorňuje Bíza. „A když se pak konečně vrátí na stanici, ještě není konec – musejí si vyměnit výstroj, zkontrolovat auto, doplnit naftu a věci na auto, mezitím absolvují různá povinná školení a cvičení a musejí taky sportovat, protože tahle práce vyžaduje mimo jiné i dobrou fyzičku. Je toho dost, co mají hasiči během směny na práci, i když zrovna nejedou k žádnému zásahu,“ říká Bíza.

Hasičská solidarita není jen klišé

„Kluci“, kteří slouží na Hasičské stanici č. 7 (stejně jako hasiči z jiných stanic), fungují jako dokonale sehraný tým – i jako dobrá parta. „Ti kluci spolu stráví třetinu života – každý třetí den spolu slouží, potkávají se i ve volném čase, vědí o sobě všechno. Jsou tu samozřejmě i silné individuality, ty ale musejí být schopny potlačit trochu svoje ego a být součástí týmu – jinak by to nemohlo fungovat,“ říká Bíza. Členové týmu jsou navíc při zásahu jeden na druhém mnohdy přímo životně závislí. „Když člověk leze do sklepa, kde hoří a kde je spousta kouře, nemůže ztrácet čas přemýšlením o tom, jak se dostane zpátky. On ví, že když bude mít nějaký problém, jeho parťáci ho ven dostanou, pomůžou mu. A pomůžou vždycky, nejen v těchto extrémních situacích – když někdo z nich potřebuje pomoct se stěhováním nebo se stavbou domu nebo když mu někde klekne auto. Neznám jinou profesi, kde by to takhle fungovalo,“ říká Bíza. Hasičská solidarita ale nefunguje jen v rámci jednotlivých hasičských part na hasičských stanicích. „Funguje všeobecně, nejen v rámci Prahy nebo České republiky, ale bez ohledu na hranice,“ tvrdí Bíza. „Procestoval jsem na kole celou Evropu a vždycky jsem jel stylem od hasičské stanice k hasičské stanici – všude mě nechali bez problémů přespat. Zkrátka to funguje,“ dodává. Stejně tak hasiči ze zahraničí mají kdykoli otevřené dveře na hasičské stanici v Jinonicích – a nejen oni. „Jen za loňský rok jsme tu měli zhruba 2 500 návštěvníků – od základních škol po důchodce, přinejmenším třetina z tohoto čísla byli zahraniční návštěvníci, většinou hasiči,“ říká Bíza.

Praha 5 podporuje své hasiče

Hasičská stanice číslo 7 je jednou z nejnovějších hasičských stanic na území hlavního města – otevřena byla v roce 2001, kdy nahradila dosavadní starou stanici sídlící v Peroutkově ulici a postavenou za okupace (v letech 1942–1943). Ta měla podobu dřevěné stavby sestávající ze čtyř objektů – dvě budovy pro hasiče, dílna a garáže pro výjezdovou techniku – a od počátku byla zamýšlena jen jako provizorium. Provizorium se nakonec dost protáhlo, stanice však za celou dobu své existence doznala jen nepatrných změn – vybavení bylo doplněno o sociální zařízení, ústřední topení, byly provedeny rozvody vody a plynu. A protože se již od roku 1974 uvažovalo o výstavbě nové stanice, investice do stávající se omezily na nejnutnější míru – tedy aby nezchátrala natolik, že by spadla hasičům na hlavu. S výstavbou nové hasičské stanice na křižovatce ulic Klikatá, Jinonická a Peroutkova (u Waltrovky) se ale započalo až v roce 1999 a za rok bylo hotovo. Náklady na stavbu se vyšplhaly na 220 milionů korun, které zaplatil pražský magistrát. „Své“ hasiče se snaží podporovat i Praha 5. „S radnicí si vycházíme vstříc. Když přijdu na radnici s tím, že bychom něco potřebovali, vždycky se snaží najít způsob, jak by nám mohli pomoct. Funguje to i obráceně – jakmile radnice pořádá nějakou akci a chce tam nás, stačí zavolat a nemáme s tím žádný problém,“ říká Petr Bíza. „Dostali jsme od radnice příspěvek na vybudování kurtu, dostali jsme také digitální fotoaparát, který mají kluci ve voze pro potřeby dokumentace – občas se totiž stává, že si na nás po zásahu lidé, kterým jsme třeba tím zásahem i zachránili život, stěžují, že jsme jim poničili svým zásahem jejich majetek,“ říká Bíza. K dobré spolupráci a komunikaci mezi radnicí a hasičskou stanicí pomáhá i to, že se velitel hasičské stanice účastní na radnici jednání bezpečnostního výboru. rom