Jednou z hvězd, které ozdobily svým vystoupením program letošních vánočních trhů na Smíchově, byla i zpěvačka Jitka Zelenková. Svou cestu hudebním showbyznysem si trpělivě a poctivě prošlapává už dlouhých 41 let. A přestože nejde tak úplně s proudem, nesnaží se za každou cenu chytat poslední trendy, ale zpívá si, co sama chce (a to jsou věci, které nepatří tak úplně do hlavního proudu), její koncerty nevyprodávají stadiony a obří haly a její tvář nezdobí každou chvilku titulky bulvárů a společenských magazínů, může se považovat za známou osobu – skoro každý ví, že existuje Jitka Zelenková, i když třeba nikdy nebyl na jediném jejím koncertě.

„Nejsem tzv. masovka, zpěvačka pro masy, vím to o sobě a musím s tím umět pracovat. A nesmí mi být líto, že se neumísťuju v těch různých anketách a že moje věci nemají tak velký mediální ohlas. Zase to má tu výhodu, že mám naprostou svobodu – nikdo, žádný manažer ani vydavatelství se mi nesnaží diktovat, jak a co bych měla zpívat,“ říká. Podle ní se člověk může prosadit a nemusí se „upsat“ mainstreamu. „Samozřejmě že pokud chcete uspět s tím, co je mimo hlavní proud, musíte se připravit na to, že vás čeká nejspíš delší, a hlavně ve všech ohledech těžší cesta. Ale jsem přesvědčená, že pokud zpíváte dobré věci, a ne jen takové ty prvoplánové hitovky, věříte si, stojíte si za tím, co zpíváte, držíte se svého stylu a nezastaví vás nějaká nemoc nebo něco podobného, musí vám to vyjít,“ míní. Sama je toho důkazem.

K našemu předvánočnímu povídání jsme se sešli den po vašem prvním vystoupení v rámci vánočních trhů na Smíchově, kde jste zpívala nejprve v parku Portheimka a krátce nato na pěší zóně Anděl a pak jste ještě jela na další vystoupení do jiné části Prahy – váš předvánoční čas je asi dost hektický. Nebo už je klid?
Ne, klid rozhodně není, ani trochu. Před Vánocemi mám vždycky nejvíc práce, nejvíc vystoupení. Nejde jen o moje klasické vánoční koncerty, které jsou hodně náročné, protože tenhle program jezdím jen sama se dvěma hudebníky, kontrabasistou a pianistou, nemám tam žádného hosta, je to naživo, takže se není za co schovat, každá chybička je hned slyšet. Jsou to i další venkovní vystoupení, jako třeba tady na Smíchově. Většinou je to tak, že doma nic nestíhám – žádnou vánoční výzdobu, nic, dárky sháním na poslední chvíli, prostě šílenost.

A co vánoční gruntování?
(smích) Co to je? Ne, vážně, především si myslím, že něco takového není vůbec nutné, navíc pořádek udržuju doma průběžně. Nebo pořádek – spíš čistotu. Jinak samozřejmě tam mám teď různě poházené kostýmy a podobně, jinak to v tomhle fofru, co teď mám, ani nejde. Takže, abych shrnula svou přípravu na Vánoce – výzdoba žádná, úklid nestíhám, ale nervy si z toho nedělám. Pokud bude uklizeno až tři dny po Vánocích, nic se nestane, protože to přece není vůbec důležité. Důležité je, aby bylo veselo, aby byla dobrá nálada a abychom se nenechali ničím otrávit.

Jak budete trávit Štědrý den?
Tam je to celkem jasné. Budu se svou těžce nemocnou maminkou – stejně jako každý rok už od roku 2003. Samozřejmě to nepůjde bez kapra, bez salátu a bez stromečku. Mamince přivezu už všechno to vánoční jídlo připravené, sice to sama připravit nestíhám, ale zařídím, aby to bylo, stejně tak zdobení, všechno to někomu zadám a zorganizuju – na to jsem talent. (smích) Maminka musí mít všechno tak, jak to má být. Je jí už osmdesát a člověk nikdy neví, jestli to není poslední Štědrý den, který spolu trávíme, tak to všechno zařídím, abychom si to hezky užily a já měla dobrý pocit.

Budete i přes Vánoce pracovat?
Ne. Ne že bych to tak plánovala, ale nějak to vyšlo, že budu mít letos přes celé Vánoce volno a docela to vítám, protože mám plno až do 21. prosince. Už se proto docela těším, že se položím do vodorovné polohy, udělám si dobré kafíčko nebo otevřu nějakou dobrou lahvinku červeného a pustím si televizi a nebudu chvíli dělat vůbec nic. Těším se taky, že budu hodně spát, že budu mít čas vyrazit na procházku, navštívit známé, na které jsem neměla během roku čas… a hlavně se těším na hory, na moje milovaný Jizerky. Tam vyrazím, i kdyby letos nebyl žádný sníh, protože miluju přírodu a potřebuju na vzduch.

Kdy vám zase začne pracovní kolotoč?
Se začátkem nového roku, to už je takový standard, protože leden, únor a březen je plesová sezona, takže jezdím zpívat po plesech… Pak taky chystám šňůru koncertů ke svým kulatým narozeninám. A kromě narozeninové šňůry bych ráda příští rok před Vánocemi udělala šňůru vánočních koncertů, kterou jsem letos poprvé nedělala. I letos mám vánoční koncerty, ale ne jako souvislou šňůru zhruba patnácti koncertů, kterou jsem dělala poslední tři roky. Letos jsem to musela výrazně omezit, protože jsem kývla na nabídku České televize na účast v pořadu Duety. A protože je to soutěž, kde dopředu nevíte, jak dlouho budete nebo nebudete postupovat, musela jsem si zařídit čas po celou dobu, co ta soutěž běží.

Nakonec jste vypadli už ve třetím kole. Není vám to líto?
Je mi to líto kvůli Mírovi Noskovi, protože se pořád zlepšoval a ten večer, kdy jsme vypadli, byl úplně nejlepší. Ale je to jen hra a v každém kole musí někdo vypadnout, to se nedá nic dělat. A navíc, té práce, která se na mě valí, je tolik, že i když mě to, že jsme tak brzo vypadli, samozřejmě netěší, svým způsobem mi to nevadí.

Když vám z České televize nabídli účast v Duetech, přemýšlela jste dlouho, zda do toho jít, nebo ne?
Nijak jsem se nerozmýšlela, okamžitě jsem souhlasila. Viděla jsem ten zahraniční pořad, podle kterého je to v licenci vytvořené, takže jsem věděla, do čeho jdu. A taky jsem do toho šla proto, že mi dramaturgie vybrala za protějšek Míru Noska, který je v mnoha ohledech můj protiklad – mladý kluk, nezpěvák, byli jsme taková zajímavě nesourodá dvojice a pro mě to byla docela výzva. Baví mě mít možnost někoho něco naučit – dokonce jsem dva roky učila na státní konzervatoři. A taky mě strašně baví živé zpívání a těch televizních pořadů, kde můžete naživo zazpívat, moc není – přesněji, nejsou skoro žádné. Ale nečekala jsem, že se tam sejde tak skvělá parta lidí od účinkujících přes kostyméry, kapelu, choreografa až po celý televizní štáb.

Díváte se na konkurenční SuperStar na Nově?
Samozřejmě, abych věděla, oč jde.

A co na to říkáte?
Myslím, že Duety mají mnohem lepší kapelu i technické zázemí. A je mi trochu líto těch „mláďat“ – protože jsou to ještě v podstatě děti, je jim patnáct, šestnáct – protože nevědí, co je čeká. Hodili je do kotle, teď jim tleskají davy a ty lidi jsou podle mého názoru ještě moc mladí na to, aby to zvládli strávit. SuperStar není čistokrevná hudební soutěž, je to spíš reality show, kde se občas dost natvrdo odkrývají city, občas mě z toho až mrazí, čím tu ti mladí procházejí. A nedokážu si moc představit, co s nimi bude pak.

Vy jste ale také zpívala poprvé na veřejnosti naživo dost mladá…
Tak já už od školy hrála na klavír a zpívala a v sedmnácti jsem zazpívala v soutěži pro mladé talenty, což byla tenkrát, když to hodně přeženu, jakási obdoba SuperStar, nebyla sice sledovaná televizí, ale bylo to živé vystoupení před lidmi. Jenže ta soutěž nebyla pojatá tak bombasticky, nevyráběla z lidí hned hvězdy. V sedmnácti jsem se ukázala v soutěži a pak jsem si k prvnímu elpíčku vyšlapávala cestu dalších dvanáct let. Ty, co procházejí SuperStar, zná najednou celý národ, jezdí limuzínami, s ochrankou, mají autogramiády… A pak soutěž skončí, vrátí se do reality, a ten návrat pro ně bude dost bolestný. Vždyť si to vezměte – zpívám už 42 let a pořád si řídím to auto sama, nosím si kostýmy, líčím se v šatnách, kde je špatné světlo, sama, nemám kolem sebe tým, který by tyhle věci obstarával za mě. A to je čeká. Takže jim přeju hodně zdraví a štěstí a hlavně, aby nebyli zklamaní a frustrovaní. Opravdu docela dobře zpívají, proto bych jim chtěla vzkázat – vydržte. Pokud máte opravdu rádi hudbu a chcete to dělat, vydržte. Nevzdávejte to. Vyšlapat si tu cestu nějakou dobu potrvá. A nikdy není hotovo – stejně musíte pořád znovu a znovu bojovat o posluchače.

Zpět od pěveckých soutěží k Vánocům. Do kdy jste věřila, že dárky nosí Ježíšek?
Byla jsem vychovaná ve víře v Boha, i na biřmování jsem byla a chodila jsem zpívat do kostela, takže jsem věřila dlouho, ještě dlouho poté, co jsem to prokoukla. Protože jako dítě jsem měla obrovskou fantazii a dodnes si umím dobře vysnívat věci. Takže ve své fantazii jsem věřila dál.

A víra v Boha vám také zůstala?
Špatně se o tom mluví, protože je tolik věcí, které mi jdou proti té víře… Ale pořád věřím, že něco tam někde nahoře je. Tak jako spousta lidí – nakonec i ten největší bezvěrec, když o něco jde, v duchu prosí – Bože, pomoc. A myslím si, že je dobré si myslet, že je něco nad námi, i kdyby nebylo. Jinak by se dělo mnohem víc špatností.