K mládí patří odvaha a netrpělivost. Když ne my, tak kdo? Když ne teď, tak kdy? To jsou dávno známá hesla mladých fakticky na celém světě. Bourání starých představ a starých pořádků je prostě pro mládí typické. Samozřejmě mezi mladými jsou téměř vždy nejrevolučnější studenti. Možná proto, že se setkávají s existenčními starostmi později než jejich pracující vrstevníci, možná proto, že studiem si snáz vytvářejí vlastní názor a rychle se naučí pochybovat o „nezpochybnitelných“ pravdách.
Osmadvacátý říjen je v dějinách naší republiky magické datum. Dvacáté výročí založení republiky se ale neslavilo. V pochmurné atmosféře krátce po mnichovské zradě a odtržení území s převážně německými obyvateli nebylo co oslavovat. Převládal pocit smutku a bezmoci. Nezažila jsem to. Ale z vyprávění prarodičů si tu náladu umím představit.
Naprostá většina lidí neschvalovala vyhlášení protektorátu. Ale stejná většina podléhala přesvědčení, že se proti tomu stejně nedá nic dělat a je jenom třeba čekat na další vývoj a doufat, že se to nějak změní. Tehdejší studenti se s pasivním čekáním nechtěli smířit. Když ne my, tak kdo? Když ne teď, tak kdy? Na 28. října 1939 uspořádali velkou protiněmeckou demonstraci. Demonstrace byla rozháněna a skupiny studentů postupně vytlačovány z okolí Václavského náměstí. Při tomto zásahu byl střelnou ranou těžce zraněn student medicíny Jan Opletal. Právě Opletalova pozdější smrt na následky zranění a jeho pohřeb se staly důvodem ještě bouřlivější studentské demonstrace. Tentokrát byly následky ještě tragičtější: uzavření vysokých škol v celém protektorátu, zatčení předem určených studentských funkcionářů, poprava řady z nich a koncentrační tábor pro ostatní.
Právě brutalita odvetných opatření ze strany německých okupantů vedla k politické aktivitě bývalých studentů, kterým se podařilo vycestovat nebo uprchnout z Československa do anglického exilu. Těm se podařilo prosadit myšlenku 17. listopadu jako Mezinárodního dne studentstva nejen jako připomínku tragického osudu protektorátních studentů, ale jako výraz solidarity s pronásledovanými studenty kdekoli ve světě.
Postupem let se v socialistickém Československu stávaly vzpomínkové akce k Mezinárodnímu dni studentstva stále formálnějšími a formálnějšími. Až přišel 17. listopad 1989.
V okolních zemích „tábora míru a socialismu“ se naplno rozjížděla „perestrojka“ a „glasnosť“. Jenom v Československu to vypadalo, že se nic neděje. Zakonzervovaná vládní garnitura sice výrazně obměnila svůj slovník, ale ve skutečnosti, pokud byly nějaké změny k lepšímu, rozhodně to nebyly změny systémové a jejich dopad byl téměř nicotný. Tu dobu už jsem zažila. Sice teprve jako začínající studentka, ale i když bez hluboké „analýzy příčin politické a ekonomické stagnace“ přece jsem cítila narůstající nespokojenost.
Naprostá většina lidí neschvalovala politiku komunistické strany. Ale stejná většina podléhala přesvědčení, že se proti tomu stejně nedá nic dělat a je jenom třeba čekat na další vývoj a věřit, že se to nějak změní. Zase to byli studenti, kteří se s tímto pasivním čekáním nechtěli smířit. Kdo, když ne my? Kdy, když ne teď? Na výročí Mezinárodního dne studentstva uspořádali studentskou demonstraci na Albertově. Sama demonstrace by asi sotva prudce změnila celospolečenský vývoj. Ale brutální zásah policejních složek proti části demonstrujících na Národní třídě tuto zásadní změnu vyvolal.
Uplynulo dvacet let. Velká část tehdejších studentských vůdců se zakonzervovala v politických nebo ekonomických funkcích. Studentská revoluce nabyla podoby uzavřené dějinné etapy a ona sama, stejně jako její oslavy, jsou čím dál formálnější. Původní ideály o otevřené demokratické společnosti a šťastné budoucnosti jako by ustupovaly do pozadí. Co zbylo z hesla „láskou proti nenávisti“?
Roste počet nespokojených a rozčarovaných. Není to ještě valná většina lidí, ale pokud bude pokračovat dál pohrdání postavením a právy obyčejných lidí, pokud bude moc a sláva patřit pouze hrstce vyvolených, pokud bude korupce a nepoctivost považována za schopnost a chytrost, pokud se budou zhoršovat sociální práva a dostupnost vzdělání, zanedlouho to ta většina může být.
Nám mladým tenkrát nejvíc vadila nesmyslná omezení cestování. Chtěli jsme se nebát mluvit a mít názor, chtěli jsme právo otevřeně kritizovat všechno, co nám vadí. Nechtěli jsme mít šéfy, jejichž jedinou kvalifikací je stranická knížka. Chtěli jsme se mít lépe. Někteří se mají lépe, ale mnoho dalších má existenční starosti, o kterých se jim opravdu tenkrát nesnilo. Cestují zase jenom někteří. Tentokrát nikoli ti, kteří mají „styky“, ale ti, kteří mají peníze. Zase se bojíme mluvit a mít názor, abychom nepopudili šéfy a nepřišli o zaměstnání. A ti šéfové? Zdaleka není málo těch, jejichž jedinou kvalifikací je stranická knížka nebo vlivní „přátelé nahoře“.
Nenáviděli jsme cenzuru a nechtěli jsme, aby někdo určoval, na co se máme koukat a co máme poslouchat. Smáli jsme se záplavě sovětských filmů. To se změnilo. Místo záplavy sovětských filmů se vysílá záplava stejně hloupých amerických seriálů. Zase někdo určuje, na co se máme koukat, co máme poslouchat.
„Zvonili jsme klíči od bytu – a teď nám je berou“ – slýchávám čím dál častěji. Nikomu se nestýská po omezení občanských a politických práv. Ale hodně lidem se stýská po sociálních a životních jistotách. Copak nelze sloučit sociální a životní jistoty s občanskými a politickými právy? Jistěže lze! Jenom to nesmí být podle zásady „vy pracujete, my vyděláváme“. Jenom se nesmí považovat poctivost za hloupost, ohledy za slabost a tolerance za zbabělost. Dokážeme sami změnit vývoj? Nebo budeme zase čekat na nové studenty, až to řeknou nahlas místo nás?
Ještě není pozdě! Kdo, když ne my? Kdy, když ne teď?
Ing. Gabriela Kalábková
