Kus života prožil jinde, přesto nedá malíř Kristian Kodet na Čechy a na svou rodnou Prahu dopustit. Z komunistického „ráje na zemi“ sice nakonec utekl za oceán, nebylo to pro něj ale nijak jednoduché rozhodnutí. Než odešel definitivně, emigroval „nanečisto“, nebylo snadné překonat stesk po domově. „Já jsem až šílenej vlastenec, potřebuju někam patřit, zároveň mě vždycky lákalo dobývat svět venku,“ říká během našeho rozhovoru vedeného téměř symbolicky 17. listopadu. Svět venku dobyl – koneckonců, který z českých malířů se může pochlubit, že jeho obraz visí na zdi v Bílém domě? Jakmile se ale začalo na sklonku roku 1989 na pražských náměstích cinkat klíči, neváhal ani chvilku, prodal v Americe dům, sbalil si i s rodinou kufry a vrátil se do Prahy, aby tu začínal znovu v podstatě od nuly. Dnes žije trochu na půl cesty mezi Prahou a New Yorkem a je tak spokojen. „Svůj hlavní stan mám ale tady, v Česku,“ říká. „Jsem hrozně rád, že už je pryč doba, kdy odtud člověk nemohl normálně vyjet. Že můžete odjet ven, aniž byste tu přišel o majetek, a můžete se zase vrátit,“ dodává.

Smíchovská rodinná pouta

Dnes bydlíte v samotném srdci Prahy, na Staroměstském náměstí, původně jste ale Smíchovák. Co pro vás Smíchov znamená?
Já mám ke Smíchovu velká pouta. Koneckonců, prožil jsem tam od narození docela podstatnou část života – jsem ročník 1948 a bydlel jsem tam až někdy do roku 1970. Narodil jsem se na Arbesově náměstí, chodil jsem tam do školy, měl jsem tam plno kamarádů a tak. Vzpomínám si, jak jsme s klukama blbnuli, chodili jsme třeba do Kinského zahrad, po ohňostroji jsme tam sbírali nevybuchlé petardy. (smích) A Smíchovu jsem zůstal věrný nějakou dobu i poté, co jsem se oženil a přestěhoval se od rodičů – v podstatě jsem se přesunul jen na druhou stranu náměstí, do Švandovy ulice. Takže pro mě Smíchov dodnes znamená hodně, a ještě víc pro mě znamenal, když jsem žil venku, v emigraci. Tam pro mě byl vzpomínkou na domov. Víte, když jedete pryč, třeba i někam daleko a na delší dobu, ale víte, že se budete moct kdykoli vrátit zpátky, je to úplně něco jiného, než když svým odchodem uděláte definitivní rozhodnutí. Když víte, že už není cesty zpět, vyvstávají vám v hlavě různé vzpomínky – a v těch mých hrál Smíchov velice důležitou roli. Protože v té době žil ještě otec, který tady na Smíchově měl ateliér… vzpomínky na Smíchov mi dávaly pocit domova.

Smíchov, ve kterém jste vyrostl, a Smíchov dnes jsou dva úplně jiné Smíchovy. Jak na vás jako na smíchovského rodáka působí proměna, kterou tahle čtvrť v posledních letech prošla? Není vám líto, že už se z něj vytratil duch té někdejší městské periferie?
Ne, určitě ne, já si myslím, že je to úžasný, jak se to změnilo. A navíc, taková ta někdejší periferie je tam pořád ještě trošku zakonzervovaná, tam okolo Švandova, někdejšího Realistického divadla. (smích) Tam dál už ne, tam už to dneska vypadá úplně jinak, a je to dobře. Tenkrát tam byly ještě různé ty staré fabriky, nevypadalo to tam nic moc. Nebo Košíře, to bylo děsný, tam se člověk úplně bál. Dnes je to tam nádherně vybudované, bydlí tam mladá generace, je to neuvěřitelná proměna. Zkrátka, u mě dobrý. (smích)

Bydlení na Smíchově pro vás skončilo až s odchodem ze socialistického Československa?
Ne, já jsem koupil dům, který dřív sloužil jako lázně, v Malé Chuchli, takže vlastně pořád v rámci někdejších hranic Prahy 5. Dům jsme dali celý do pořádku, celý jsme ho zrestaurovali, a když jsme to dokončili, emigrovali jsme.

A dům padl do klína státu…
Naštěstí ne, i když to nebylo jednoduché, protože když se člověk tenkrát rozhodl odejít, musel se do poslední chvíle tvářit, že neutíká, jinak by jeho emigrace skončila dřív, než by se dostal za hranice. Takže nešlo začít narychlo rozprodávat všechno, co jste měl. Ale dům se mi nakonec zpeněžit podařilo, sice děsně nevýhodně, ale asi týden před tím, než jsme emigrovali, jsem ho prodal. Chalupu, co jsem měl po otci, jsem už prodat nezvládl, ta propadla státu.

Ale aspoň nějaký peníz jste zachránil.
No, aspoň něco.

Chalupu vám pak po revoluci vrátili, nebo už státu zůstala?
To bylo docela vtipné. Oni totiž komunisti byli docela „dobří“ v tom smyslu, že tu chalupu, co nám po našem odchodu sebrali, nechali koupit mého bráchu. No, a když jsem pak přijel z Ameriky, tak brácha už chalupu nepotřeboval, protože měl v Točné vlastní dům a protože si myslel, že jsem teď ten bohatý Američan, tak by na tom mohl taky něco trhnout, a tu chalupu mi regulérně prodal zpátky. (smích)

Emigrace až na třetí pokus

Když jste utekl v roce 1979 do Ameriky, nebylo to poprvé, co jste se dostal za železnou oponu. Proč jste nezůstal venku už předtím? A proč jste nakonec skutečně odešel?
Ten stesk po domově byl tak šílenej, že jsem sice několikrát vypadl, ale zase jsem se s pokorou vrátil a myslel jsem si, že už nikdy neemigruju. Ale to, co tu nastalo v průběhu těch sedmdesátých let, bylo šílený, takže jsme nakonec utekli.

Jak moc bylo v roce 1979 těžké dostat se na Západ?
Jak se to vezme. Oni by mě i pustili, kdybych jel sám, pustili by mě možná i se ženou, ale rozhodně by nás nepustili jako celou rodinu, tedy i s dcerou. Vždycky tu musel někdo zůstat, aby měl režim pojistku, že se člověk zvenku zase vrátí.

Vy jste odjeli všichni. Jak jste to provedli? A jak jste vůbec přišli na to, jak to provést?
Nějak jsme to vymysleli, to víte, to člověk musel na něco přijít a doufat, že to vyjde, protože vám samozřejmě nikdo neřekl, jak se emigruje, na to žádný manuál nebyl. (smích) Tenkrát otevřeli přes Jugoslávii průjezd do Bulharska, myslím, bylo to snad kvůli benzinu. Tak jsme jeli po té trase do té Jugoslávie, pak jsme z té vytyčené trasy ale sjeli a zamířili do Rakouska. Měli jsme přitom strašný strach z toho, jak to dopadne, protože nám nějaký blbec řekl, že na rakouských hranicích vydávají zpátky, že nás tam zavřou, takhle nás vystrašil. Tak jsme jeli vstříc osudu a za námi kus cesty jela nějaká volha – myslel jsem, že se zblázním, že už po nás jdou. Nakonec jsme dojeli na hranice, já dal jugoslávskému celníkovi naše pasy, on s nimi zmizel v té jejich boudě a strašně dlouho nevyšel. Tak jsme čekali, co bude, jestli to nakonec půjde nebo ne… byl jsem tak vynervovanej, že když po strašně dlouhé době nakonec vylezl, vrátil nám pasy a otevřel tu závoru na druhou stranu, nemohl jsem se rozjet. Byl jsem z toho všeho tak vyřízenej, že jsem nezvládl zařadit. (smích) Nakonec se mi to povedlo, přejeli jsme kousíček přes hranici a na druhé straně jsme se vrhli do pangejtu, abychom se uklidnili. Byli jsme rádi, že jsme všichni venku.

Tehdy už jste věděl, že tentokrát je to definitivní?
Tentokrát už to bylo jasné. Do toho můj bratr ten večer, kdy jsme emigrovali, řekl v Činoherním klubu: „Mám strach o svého bratra, víte, jestli se mu podařilo emigrovat.“ To už pak nešlo dělat, jako by nic. (smích) Pak jsme slyšeli, jak na Svobodné Evropě hlásí, že už jsme venku… už nebylo cesty zpět. Já pak zažádal okamžitě o Ameriku, takže jsme nemuseli trávit čas v rakouském lágru, ale přežili jsme čekání na americké vízum u známých na chalupě na rakousko-českých hranicích – takže jsme poslouchali Československý rozhlas. (smích) A po měsíci a půl jsme dostali americký emigrační vízum a letěli do Ameriky.

Emigrantova noční můra v praxi

Mluvil jste o tom, jak jste venku v emigraci vzpomínal na domov, na Smíchov. Měl jste také emigrantské sny, nebo spíš noční můry, o kterých emigranti mluví – že se najednou probudíte zpátky doma a celý sen jste vyřízený z toho, že už se ven „za dráty“ znovu nedostanete?
Tyhle sny se zdají snad každému emigrantovi, já nebyl výjimka. Ale já to pak zažil i ve skutečnosti. Představte si, že v roce 1987, když jsem dostal americké občanství, jsem pořád ještě neměl zrušené to československé. A teď jsme jeli do Vídně, kde jsem měl výstavu, a když už jsem byl takhle blízko k domovu, nedalo mi to a zažádal jsem si o československé vízum. Coby Američan. A představte si, oni mi ho dali, mně i celé rodině. Tak jsme nasedli na vlak a jeli Vindobonou do Prahy. Jenže na hranicích – už na české straně – mi najednou řekli, že jsem sice Američan, ale že jsem taky Čech a že se to bude řešit v Praze. Já myslel, že zešílím. Myslel jsem, že už se odtud nedostaneme, že už nás nepustí ven. Vystoupili jsme o stanici dřív, než jsme měli v plánu, a vzali si taxíka do vnitřní Prahy a jen jsme se děsili toho, co se bude dít.

A dělo se?
Nestalo se nic, ale byl jsem z toho úplně vynervovanej, pořád jsem čekal, že se něco stane, že si pro nás přijdou. Šel jsem třeba po Národní třídě, sedl jsem si tam do restaurace a najednou tam přišel chlap v kožené bundě a pořád po mně koukal. Přesunul jsem se do Slavie, za chvíli tam dorazil ten samý chlap a zase na mě koukal. Pak jsem se dozvěděl, že to nebyl estébák, jak jsem si myslel, ale nějaký homosexuál, kterému jsem se líbil. (smích) Ale já byl z té nervozity úplně paranoidní. Původně jsme sem jeli na tři týdny, za tři dny jsem ale už zavolal známým do Vídně, aby sem pro nás přijeli a odvezli nás. Nic se sice nedělo, ale raději jsme rychle zmizeli.

Aby si vás tu přece jen nenechali?
No jistě, protože to by byl děs. Já měl tam venku barák, docela slušně zařízený život, nasmlouvané výstavy, prostě všechno.

Mezi New Yorkem a Prahou

Jaké to bylo pro vás, jako pro malíře, začínat v Americe od nuly?
Jednoduché to určitě nebylo. Popravdě – když jsme přijeli do Ameriky, myslel jsem, že zešílím, protože jsem si dřív vůbec neuvědomil, jak je to velká země a jak obrovská je tam konkurence. Navíc jsme si vzali byt na té vůbec nejdražší adrese v New Yorku, na Manhattanu, na dluh, a začali jsme sem zvát lidi na moje obrázky.

To byl docela risk.
Ale vyšlo to. Lidi chodili, pomalu, ale jistě jsem začal vystavovat v galeriích a docela to šlo. Měl jsem tam za mořem přes sedmdesát výstav, jezdil jsem taky dělat výstavy do Kanady… a pak to tady prasklo a já jsem si uvědomil, že přes to, že mám americký pas a žiju tak dlouho venku, jsem prostě Čech, prodali jsme barák, co jsme tam měli, všechno jsme zlikvidovali a přijeli i s dětmi sem.

S dětmi?
Tam jsme jeli s jednou dcerou, zpátky jsme se vrátili se dvěma. (smích)

Co vaše holky říkaly na to, že se stěhují z Ameriky do Čech?
Ta mladší, co se nám narodila až v Americe, se s tím vyrovnala lehce, protože když jsme se vrátili, byly jí asi tři roky. To ta starší je na tom hůř, protože tam chodila do školy, měla tam kamarády, zvykla si tam. A pořád nám tvrdí, že se tam stejně jednou přestěhuje, že její sen je být tam. Teď se jí tady narodilo dítě, tak uvidíme, jak to bude.

A co vy, stýská se vám po Americe?
Tak to víte, že se mi taky stýská po Americe, když jsem tady, ale stejně tak se mi stýská po Česku, když jsem tam. Dneska je ale dobrý, že se člověk nemusí tady nikomu na úřadech zpovídat, když jede do zahraničí, to bylo tenkrát hrozný, můžete kdykoli odjet a zase se vrátit. Takže já od té doby, co jsme se vrátili, létám každý rok do Ameriky, mám tam vždycky na podzim výstavu, letos v létě jsme byli v New Yorku na celý měsíc… Bydlím v Praze na Staroměstském náměstí, v jižních Čechách mám faru, kterou jsem zrekonstruoval a kde se můžu zavřít před světem a v klidu malovat, vystavuju tady i venku, tady i venku si lidé kupují moje obrazy – je to fajn.

Úspěch se neodpouští

V Americe jste se zvládl prosadit a uživit jako malíř, po návratu do Česka jste také zůstal věrný výtvarnému umění. Přitom tady byl v té době hladový trh plný podnikatelských příležitostí, počátkem devadesátých let se dalo vydělat skoro na čemkoli. Neměl jste chuť pustit se do nějakého podnikání?
Ne, víte, mě nic jiného než malování nebaví. Představa, že bych se pustil do nějakého podnikání, že bych sem začal třeba z Německa vozit džíny nebo tak, mě skutečně nijak nelákala. Malování jsem zasvětil život a nic jiného ani neumím. Tím nechci tvrdit, že umím malovat, ale nic jiného mě nebaví. Proto pokud investuju, investuju do malování – do výstav, do kvalitních rámů na obrazy… a jsem rád, že tu mám řadu sběratelů, kteří mé věci kupují, a že ceny mých obrazů v aukcích jdou nahoru.

Takže když se vás zeptám, jestli se v Česku dá malováním uživit, nepřipojíte se k těm, co říkají, že to skoro nejde.
Ne. I když mi to nijak neprospěje, protože je mi občas vyčítáno právě to, že si nestěžuju, to je v téhle zemi vždycky divné. (smích) Ale proč bych si stěžoval, pro svá díla mám odbyt více než dostatečný. Ale to není samo sebou, je to i tím, že jsem tomu zasvětil celý život. Musíte se taky postarat o to, aby se ty obrazy prodávaly. Mně se podařilo rozhodit ty sítě natolik, že dodnes dodávám do New Yorku, do Kanady, do západní Evropy i do zdejších galerií. Vždycky se nějaká rybička chytne.

Někde jsem četl, že namalujete sto obrazů za rok. Je to pravda?
Tak to byl spíš takový řečnický obrat… ale tak nějak to skutečně bude, protože poptávka je. Ani tak ji nestačím pokrýt.

Všechny se prodají?
Představte si, že udělám sto obrazů za rok, maluju od svých šestnácti let a vlastním teď pouhých šest svých obrazů. Jinak je všechno okamžitě prodaný. Až jsem na sebe trochu naštvaný, že jsem si z určitých období svoje věci nenechával. Teď jsem měl ke svým šedesátinám velkou výstavu v Klementinu, takový průřez mou tvorbou a sedmdesát procent vystavených obrazů jsem si musel půjčovat z cizích sbírek, doma jsem nic z toho neměl. (smích)

To je ale vlastně dobře, nebo ne?
Tak samozřejmě – víte, když vás někdo plácá po zádech a říká, jak se mu ty vaše věci líbí, můžete mu to věřit, a nemusíte. Ale když za váš obraz utratí poměrně velký peníz, aby si ho mohl koupit, něco se mu na něm líbit musí – jinak by ho nekupoval.

Když je ale umělec komerčně úspěšný jako vy, je hned v podezření, jestli to, co dělá, je vlastně vůbec ještě umění.
To je pravda, s tím se potýkám taky. Vždycky když mám třeba výstavu a hodně prodám, jen čekám, kdy přijde úder – tak do týdne až čtrnácti dnů už mám něco na talíři. Tady je totiž pořád takový trend – jakmile se člověku v něčem daří, snažit se ho zdiskreditovat. Tak třeba v Lidovkách napsali, že ten obraz, co visí v Bílém domě, si ode mě Reagan ve skutečnosti nekoupil, ale že jsem mu ho věnoval, což není pravda. Předtím zase psali, že si ho ode mě Reagan koupil, protože nemá vkus, nebo taky, že mu mě bylo líto. (smích) Zkrátka úžasný. Tady prostě pořád přežívá ten předsudek z nevím kolikátého století, že pokud nemáte sešmaťchaný boty a nekručí vám v břiše hlady, nemůžete být umělec. A ocenění se vaší tvorbě může dostat až po smrti, až vás někdo objeví, a až pak se můžou začít vaše obrazy prodávat. V Americe na to koukají úplně jinak. Tam přijde osmadvacetiletý kluk, má o sobě takhle tlustou monografii, prodává jak blázen a všichni mu to přejou. Tady, kdo se svým uměním uspěje už za života, je hned označený za kýčaře a každý v tom hledá nějakou levotu.

Poslední věci člověka

Dočetl jsem se, že už máte koupený hrob. Přitom jste nedávno oslavil teprve šedesátku a nevypadáte, že byste se už chystal do hrobu. Není to trochu předčasné, Mistře?
Víte, jsem zkrátka připravený. Je to pro takový můj dobrý pocit, že s tím pak už nikdo nebude mít starosti – hrob je zařízený, jen se tam dopíše jméno. Je to v jižních Čechách, kde to mám rád, kousek od Pelhřimova, kde se narodil dědeček, je tam krásný výhled a zpívají tam ptáci… zkrátka dobře vybrané místo.

A jak vás to napadlo?
Já se šel na ten hřbitov podívat, protože se mi moc líbil, a pak jsem se bavil s člověkem z tamního městského úřadu a ten mi říkal: „Člověče, to je neskutečný, jak to tu ti Rakušáci skupují, protože je to tu pro ně hrozně laciný, my už máme jen poslední dva hroby volný.“ Tak jsem se začal zajímat o to, kolik takový hrob stojí, a on mi ukázal nádherný dvouhrob, od kterého vidíte dolů do lesa, kde se pasou srnky, prostě něco neuvěřitelného. Naše rodina je pohřbená tady v Praze ve Strašnicích, kde jsou rozvalené zdi a kradou se tam pomníky. A tady na tom krásném hřbitově stál ten hrob jen dvě stovky na rok. Tak jsem zaplatil dva tisíce a mám to tam předplacené na deset let. Byl bych blázen, kdybych to neudělal. Takže tam budeme jednou i s mou ženou hajat.

A máte představu, co pak bude s vámi? V jednom rozhovoru se vás ptali na to, zda věříte na reinkarnaci, a vy jste odpověděl, že se to mění, ať se vás zeptají až po šedesátce. Šedesátku už máte za sebou, tak jak to je? Věříte v reinkarnaci?
No, ten náhled na to, co se stane s člověkem po smrti, se u mě pořád vyvíjí… ale víte co, já ještě pořád nemůžu nic říkat, protože o životě nevím vlastně pořád ještě nic. Dřív se říkalo, když jste chtěl usadit někoho, kdo se moc tvářil, že všechno ví a všechno zná: Ještě ti není šedesát a nebyl jsi v Rusku. Mně už sice šedesát bylo, ale v Rusku jsem nebyl, takže vím pořád kulový. (smích)

Curriculum vitae

Akademický malíř Kristian Kodet se narodil 17. července 1948 v Praze. Je následníkem „výtvarné linie“ rodiny Kodetů – jeho otcem byl sochař Jan Kodet, sochařem byl i dědeček Emanuel Kodet. Kristian Kodet je bratrem herce Jiřího Kodeta a strýcem herečky Barbory Kodetové. Svou uměleckou dráhu začal v patnácti letech, kdy začal působit pod vedením akad. malíře Adolfa Weniga jako jevištní výtvarník v Městských divadlech pražských poté, co kvůli politickým postojům otce nebyl přijat na uměleckou školu. O rok později ho otec při cestě do Belgie přiměl podat si přihlášku na Akademii des Beaux-Arts v Bruselu, a vyšlo to, Kristian byl přijat. Tehdy se poprvé ocitl v situaci, kdy začínal sám od nuly v cizí zemi – otec se vrátil do Československa bez něj, protože mu bylo jasné, že by syna po návratu úřady ven studovat už nepustily. Zvládl se „protlouct“ a vystudovat, už na škole vystavoval a prodával své obrazy, stesk po domově byl však tak velký, že jakmile dostudoval, vrátil se domů. Po návratu z Belgie se dál věnoval malování, pak ale přišel srpen roku 1968 a s ním „bratrská vojska“ a Kristian Kodet emigroval se svou první ženou a dcerou do Švýcarska. Během dvou let si tu zvládl zařídit bydlení a zajistit rodinu a etablovat se jako malíř, když se ale v roce 1970 dozvěděl, že Gustáv Husák slibuje beztrestnost všem emigrantům, kteří se vrátí, stesk po domově ho opět donutil sbalit kufry. Definitivně emigroval v roce 1979 – tentokrát do USA, kde se opět zvládl uchytit a uživit jako výtvarník. V roce 1990 se znovu vrátil zpět do vlasti, kde žije a pracuje dodnes. Svými díly je zastoupen ve sbírkách a galeriích v Bruselu, Paříži, Ženevě, Vídni, Curychu, New Yorku, Torontu, Ottawě, Vancouveru, Winnipegu, Los Angeles a v mnoha českých galeriích. V roce 2001 otevřel v Táboře své vlastní soukromé muzeum Kodet, kde byla umístěna stálá sbírka výtvarných prací všech tří generací rodiny Kodetových. Od roku 2008 je stálá expozice tvorby tří generací Kodetů k vidění v galerii Tři generace Kodetů v Hradci Králové.