Vystudovala DAMU a snila o vlastním divadelním souboru. Dnes cestuje po světě s foťákem v ruce a snaží se zachytit život lidí tak, jak si ho civilizací zhýčkaný Evropan dokáže mnohdy jen stěží představit. „Protože se ale coby fotograf na volné noze musí uživit, fotí i jiné věci – ‚rukotřasy�? politiků, módu… „Novinářskou fotku mám ale nejradši, ta je mému srdci nejbližší,“ říká Jarmila. Její fotky se objevují v prestižních tuzemských médiích i v zahraničních časopisech - a také v Pražské pětce. V září vystavovala v Galerii Portheimka své fotky z cesty k etiopskému vulkanickému kráteru El Sod. Některé fotografie z této kolekce přihlásila i do prestižní soutěže Czech Press Photo – a získala čestné uznání v kategorii každodenní život.

Není ti líto, že je to nakonec „jen“ čestné uznání – že ses neumístila v rámci dané kategorie na některém z prvních tří míst?
Na to už se mě ptalo hodně lidí – musím říct, že zklamání to pro mě určitě není. Já jsem vůbec nepočítala s žádným oceněním, takže jsem z toho naopak měla strašnou radost.

Na fotkách jsi zachytila život lidí, kteří za drsných podmínek těží sůl z hlubin kráteru. Jela jsi za tímto tématem do Etiopie cíleně?
Ne, vůbec. Měla jsem původně v plánu odjet do Pakistánu, jenže nakonec jsem tam neodjela kvůli tamní politické situaci. Kamarád mi pak u piva vyprávěl, jak se chystá s pár dalšími lidmi do Etiopie, přišlo mi to jako dobrá náhrada za Pákistán, tak jsem odjela tam. Původně jsem chtěla fotit tamní domorodé kmeny, jenže tam jsme s hrůzou zjistili, že ty „původní kmeny“ už jsou tak zasažené turistickým ruchem, že už nežijí přirozeně, ale jen dělají takové divadlo pro turisty. Ale nakonec jsem objevila tuhle vesničku na okraji krátera, kde široko daleko nic není a kde ta šílená dřina při těžbě soli je pro ty lidi v podstatě jedinou možností výdělku.

A nemáš při těchhle výpravách strach o svoje bezpečí?
Samozřejmě si uvědomuju, že některé oblasti přinášejí určitá rizika. Ale ta touha po poznávání a objevování je větší než strach a navíc – já tam ten strach ani necítím. To se kolikrát víc bojím tady v Praze. (smích).

Jak se studentka DAMU dostala k focení?
To byla taková docela klikatá cesta. (smích) Nejdřív jsem vystudovala na DAMU produkci, zároveň jsem i hrála a měla jsem představu, že po škole budu mít vlastní soubor, se kterým budu jezdit po světě… zkrátka takové ty sny, co si člověk v devatenácti sní. Pak mě to ale docela rychle přešlo – zjistila jsem, že jsem spíš samotář a že mě víc než být někde na jednom místě a hrát baví ten reálný svět. Nějakou dobu jsem pracovala v Lidových novinách jako píšící redaktor a zároveň jsem sem tam něco fotila, občas vyjížděla na ty svoje cesty fotografické do Afriky, Indie, Číny… a pak jsem zjistila, že sedět a psát mě tak úplně nebaví a focení mě baví mnohem víc, odešla jsem z Lidovek a začala fotit naplno.

Jak jsi na tom teď?
Teď jsem na volné noze, fotím pro Pražskou pětku, občas si něco napíšu a zároveň i vyfotím do Lidovek, spolupracuju s agenturami Isifa a Getty Images, do toho vyjíždím na ty svoje výlety a k tomu mám různé projekty – od kalendáře až po focení módy. Teď bych se ještě chtěla naučit trochu víc svítit, víc proniknout do ateliérové fotky, protože některé nápady, které nosím v hlavě, nejdou nafotit „na ulici“. Ale pořád mě nejvíc baví reportérská fotka – nejlepší fotka je pro mě taková, která je dílem okamžiku, není nijak předem naaranžovaná a má to, co má fotka mít, a zároveň je to krásný obraz. Tohle když se mi povede, tak mi buší srdce radostí.