Jméno Vítězslava Vursta je ve světě neziskových organizací pojmem. Dlouhá léta stál v čele Nadace ADRA, jeho jméno je spojeno s mnoha humanitárními projekty. Organizoval krizovou intervenci při všech velkých povodních z poslední doby – od povodní na Moravě v roce 1997 přes povodně v roce 2002 až po ty z letošního léta – a byl u zrodu psychosociálního intervenčního týmu, který pomáhá v oblastech zasažených mimořádnou nebo krizovou situací.

Na začátku letošního roku odešel z čela Nadace ADRA, svět těch, pro které se pomoc druhým stala profesí, ale neopustil. S organizací ADRA spolupracuje dál, i když už jen na částečný úvazek – dál řeší poskytování krizové intervence v případě mimořádných událostí a vede výcviky těch, kteří mají tuto formu pomoci poskytovat. A aby toho nebylo „na stará kolena“ málo, pracuje dva dny v týdnu jako nemocniční kaplan ve Fakultní nemocnici Motol. Vrátil se tak v trochu jiné podobě k tomu, s čím kdysi začínal – k výkonu služby duchovního.

Adventistou od narození

Vítězslav Vurst je členem Církve adventistů sedmého dne. S nadsázkou říká, že adventistou se narodil, protože i jeho rodiče byli adventisty. „Samozřejmě to ještě neznamenalo, že jsem členem adventistické církve – považujeme sice každé dítě, které se narodí našim členům, za člena sborového společenství, pro skutečné členství v církvi se ale člověk rozhoduje až v dospělosti,“ říká. A jak podotýká, jeho cesta k adventistické církvi nebyla tak úplně přímočará. „Pocházím z Moravy, z vesnice, kde bylo takové malé společenství, a naši rodiče pro nás dělali maximum a opravdu se nám věnovali – nicméně pak přišla doba kolem patnácti let, kdy člověk najednou začal získávat svůj pohled na věc. A jestli mi tehdy něco bylo opravdu jasný, tak to, že určitě nebudu adventistou. Nikdy,“ směje se Vurst. Pubertální období vzdoru však po pár letech odeznělo, takže když se pak osmnáctiletý Slávek rozhodoval, kam dál, bylo studium teologie jasná volba.

Totalitní hra na schovávanou

Studia teologie „stihl“ jen tak tak. Nebyl to zrovna obor, který by socialistické školství podporovalo, dlouhou dobu ho nebylo v Československu možné oficiálně vůbec vystudovat. „Od roku 1968 bylo možné v rámci církve teologii studovat, pak nám režim tuto možnost zase vzal. Já měl štěstí, že jsem stihl nastoupit hned první rok, a díky tomu jsem stačil ten obor dostudovat,“ vzpomíná. Absolvoval v roce 1973 s představou, že z něj bude duchovní. Doba k podobným představám ale moc vstřícná nebyla. Navíc když chtěl člověk být duchovním církve, jež nebyla oficiálními místy nijak milována. V padesátých letech byla adventistická církev na čas zakázána úplně a její veškerý tehdejší majetek byl zabaven státem, v roce 1956 byla sice opět povolena, ale „orgány“ si na ni dávaly bedlivý pozor. Vítězslav Vurst tak měl před sebou pestrý život, který se občas trochu podobal hře na schovávanou. „Nějakou dobu jsem pracoval jako duchovní, pak jsem byl domovník, taky jsem stavěl coby stavební dělník modlitebny… hodně často jsme se stěhovali, takže ten náš život byl skutečně hodně zajímavý,“ říká s úsměvem. Zase tak moc k smíchu to ale mnohdy nebylo. „Nejhorší bylo sledování na akcích – tehdy platil zákon, který zakazoval jakákoli náboženská shromáždění mimo oficiální náboženské prostory, tedy kostely či modlitebny. Jakmile nás někam vyrazilo víc, samozřejmě jsme byli hned sledováni a už mě čekalo předvolání k tajemníkovi pro věci církevní, kterému jsem musel vysvětlovat, proč jsme byli, kde jsme byli a co se tam dělo,“ vzpomíná Vurst. Bylo to otravné, protivné, nicméně mnohdy až absurdně komické. „Když jsem byl ještě v Šumperku, uspořádali jsme s lidmi z našeho sborového společenství grilovačku – na zahradě u jednoho z členů naší církve jsme opékali makrely. Týden nato už jsem musel vysvětlovat, co jsme tam dělali a že to skutečně žádné náboženské shromáždění nebylo, že jsme jen opékali makrely – protože na nás přišlo udání,“ vypráví Vurst. Přes nepřízeň oficiálních míst ale adventisté zvládli uspořádat různé akce. Jen museli hrát se státní mocí ztělesňovanou tajemníkem pro věci církevní tak trochu hru na schovávanou. „Vždycky šlo o to najít tu správnou formulaci, správně to zdůvodnit, proč chceme určité shromáždění udělat. Člověk v tom musel tak trochu švejkovat,“ vzpomíná Vurst.

Umění pomoci

Do kontaktu s humanitární organizací ADRA, se kterou je dnes jeho jméno spojeno nejvíce, se dostal až při povodních v roce 1997. „Do té doby jsem samozřejmě věděl, že Adra existuje, že má určité zakotvení v naší církvi, znal jsem se s jejím ředitelem, ale nebyl jsem s ní nijak spojen,“ říká. Po revoluci se konečně mohl věnovat dráze duchovního, aniž by musel každou chvíli „na kobereček“ k nějakému státem delegovanému tajemníkovi pro věci církevní, a zastával funkce v rámci hierarchické struktury Církve adventistů sedmého dne. Pak ale přišel rok 1997 a s ním povodně, které zasáhly velkou část Moravy a několik obcí doslova spláchly z povrchu zemského. V té době působil Vítězslav Vurst v rámci církve na Moravě. Viděl zaplavené vesnice a bylo mu jasné, že nelze jen nečinně přihlížet. „Říkal jsem si – buď vezmu do ruky lopatu a půjdu někam pomoct odhazovat bláto, nebo se pokusím zorganizovat pomoc v širším měřítku,“ říká. Vybral si druhou možnost, a tak začala jeho spolupráce s Adrou – vybral si ji bez delšího přemýšlení jako organizaci, ke které měl blízko už tím, že také byla spojena s adventistickou církví, a navíc se znal s lidmi, kteří v ní pracovali. Ředitel Adry byl ale v té době zrovna na cestě s nákladem humanitární pomoci do občanskou válkou zmítané Bosny. „Volal jsem do Adry, že se potřebuju domluvit s ředitelem, a když mi řekli, že je v Bosně, pronesl jsem památnou větu: Tak než se vrátí, jsem ředitelem Adry na Moravě,“ vzpomíná s úsměvem Vurst. „Tehdy jsem ještě netušil, že moje spolupráce s Adrou přežije povodně a bude trvat dalších více než deset let,“ dodává.
Už během moravských povodní, kdy poprvé zvládl vytvořit během krátké doby sehraný tým dobrovolníků, si uvědomil, že lidé z postižených oblastí potřebují i jinou pomoc než tu, že s nimi někdo odhází bahno, které naplavila řeka. „Mou snahou bylo nastavit pomoc tak, aby zahrnovala celou šíři potřeb lidí v postižené oblasti. Tedy ne jen to, že někam pošlete humanitární pomoc nebo dobrovolníky odházet bláto, ale aby tato pomoc brala v úvahu i psychosociální, a případně i spirituální potřeby člověka, který se octl v krizové situaci,“ říká. „Člověku se najednou zhroutí svět se všemi hodnotami, někdo přijde v důsledku mimořádné situace i o své blízké – to jsou věci, které jsou hodně silné, a ti lidé potřebují, aby jim někdo pomohl se s nimi vypořádat,“ dodává. Pro své myšlenky našel pochopení a začal se podílet na budování systému, který by fungoval v rámci oficiálních struktur. Výsledkem byl zrod psychosociálního intervenčního týmu – uskupení dobrovolníků různých profesí a různých vyznání vyškolených pro pomoc po mimořádných událostech. Snaží se reagovat na sociální, psychické, duchovní a tělesné potřeby lidí a obcí zasažených mimořádnou událostí anebo krizovou situací a podporovat možnosti společenství v místě mimořádné události anebo krizové situace. Zároveň se musí vyvarovat při své práci všech syndromů, kterým může pomáhající podlehnout velice snadno. Jak totiž upozorňuje Vítězslav Vurst, i pomáhat se musí umět. „Ti, kteří pomáhají, snadno propadají mnoha syndromům, zejména syndromu dědy Mráze – kdy se necháte pohltit tím příjemným pocitem z toho, že pomáháte a ta pomoc je vděčně přijímána, a zapomenete na to, že jste jen prostředníkem té pomoci,“ vysvětluje. „Proto musí být pomoc poskytována v týmu, aby měli neustále zpětnou vazbu, aby jim byla poskytována reflexe - supervize,“ říká. Dodnes proto s Adrou spolupracuje při školení členů lokálních humanitárních psychosociálních intervenčních týmů, které po republice vznikají.

Začátečníkem na stará kolena

Na dráhu duchovního už nebyl vedle těchto aktivit čas. Po deseti letech se ale k práci duchovního vrátil, jen v trochu jiné podobě, než v jaké se jí věnoval dříve. Stal se na částečný úvazek kaplanem ve Fakultní nemocnici Motol, kde převážně pracuje na spinální jednotce. „Splnil jsem si tak svůj sen vrátit se zase v nějaké podobě k výkonu duchovní služby a zároveň zužitkovat zkušenosti, které jsem nasbíral od roku 1997 v oblasti krizové intervence,“ vysvětluje někdejší duchovní Církve adventistů sedmého dne. Při práci nemocničního kaplana se mu tyto zkušenosti hodí velice. „Tady máte před očima hodně silné příběhy – od nás se totiž neodchází. Od nás se většinou odjíždí na vozíku,“ říká. Práce nemocničního kaplana tak má mnoho společného s krizovou intervencí – tahle profese v sobě spojuje nejen dovednosti duchovního, ale i psychologa a terénního sociálního pracovníka. Zároveň je to pro Vítězslava Vursta v mnoha ohledech nová zkušenost. „Když jsem to začal dělat, byl jsem novic se vším všudy. A každý den se znovu učím. Od zkušenějších kolegů, které v motolské nemocnici naštěstí mám, od personálu, pacientů, od života,“ říká. Úkolem nemocničního kaplana je být citlivý na výzvy pacienta, a k těmto výzvám patří i spirituální potřeby. „Někdo je k nim otevřenější, někdo méně, a mým úkolem není předělávat nevěřícího na věřícího, ale vycítit tu potřebu a také její hloubku,“ říká. „Někdo je třeba hluboce věřící, někdo je sice nevěřící, ale v takovéto mezní situaci si najednou začne uvědomovat, že se potřebuje něčeho pevného chytit. A já jsem tu od toho, abych ho tím provázel, a on si určuje, jak rychle a jak daleko ho mám vést,“ vysvětluje.

Kotva na zemi i v nebi

Na otázku, zda člověk, který se při své práci tak často setkává s lidskou bolestí a utrpením jako Vítězslav Vurst, nemusí nutně otupět, aby úplně nevyhořel nebo se nezbláznil, odpovídá zamyšleně: „Profesionalita se neprojevuje v chladném nadhledu. Navíc tváří v tvář lidské bolesti nikdy není tak úplně možné zachovat si odstup od příběhu. Vždy to v sobě prožívám. Není to, jako když vypijete kafe a jedete dál,“ říká. V tom, aby zvládl „strávit“ všechny ty příběhy, se kterými se při své práci setkává, mu pomáhá několik „záchytných bodů“. „Člověk potřebuje pevný bod a já mám takové pevné body dva – ten první, dostupný, to je zázemí doma, moje žena a její ruka, kterou mi podá, když sám potřebuju od někoho podržet, a ten druhý mě přesahuje – to je má víra,“ říká. „Nechci tvrdit, že díky své víře jsem v tomhle ohledu silnější než ti, co nevěří, ale pro mě osobně je víra opravdu moc důležitá.“ A když si potřebuje „vyčistit mozek“, pomáhá mu fyzická práce. „Teď si přestavujeme domek na Moravě, kam se chceme posléze se ženou z Prahy přestěhovat, takže příležitostí k fyzické práci mám víc než dost,“ směje se. Zatím bydlí v Praze 6 a do Motola, kde působí jako nemocniční kaplan, to má čtvrt hodiny autobusem. I z Moravy chce ale dojíždět. „Za ty dva dny v týdnu práce v motolské nemocnici mi to stojí, toho bych se skutečně nerad vzdal, protože to samozřejmě dává něco i mně,“ říká. Víc než dva dny v týdnuby ale nemocničního kaplana dělat nechtěl. „Nemůžete dát víc, než je ve vás – pokud si chcete udržet svoje zdraví.“