Režisér a herec Jan Kačer patří spolu se svou manželkou Ninou Divíškovou k těm osobnostem, o nichž se člověk na titulních stránkách bulvárních periodik nic nedočte, přesto je skoro každý zná. Jméno Jana Kačera vešlo do dějin českého divadelnictví coby jednoho ze zakladatelů fenoménu jménem Činoherní klub. Do srdcí filmových diváků se zapsal díky rolím v řadě filmů – Pavel ve Smrt si říká Engelchen, Jarda Lukas v Každý den odvahu, Jan Šebek v Návratu ztraceného syna, nakladatelský redaktor Karel ve Flirtu se slečnou Stříbrnou nebo legendární agent Cyril Juan v dnes již kultovní parodii na špionážní filmy Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky.

Dnes má „na krku“ už přes sedm křížků, práce má však stále dost. „Nemůžu si stěžovat, jsem v tomhle ohledu asi dost favorizovaný. Ale vím, že spousta mladých herců má o práci velkou nouzi – a jsou tak nuceni brát i práci, která jich není hodna, dokonce je třeba i kazí. V tomhle ohledu je ta herecká branže hodně tvrdá,“ říká zamyšleně během rozhovoru, který vedeme v zákulisí Stavovského divadla před představením Moliérova Dona Juana, kde Jan Kačer hraje Dona Luise. Mimo divadlo už Jan Kačer moc „vidět“ není – nepočítáme-li jeho vstup do seriálové televizní řeky jménem Rodinná pouta, později přejmenované na Velmi křehké vztahy. Na filmovém plátně se neobjevil už dlouho – když už, jen se mihl. „Na to, že nedělám filmy, si vůbec nestěžuju – copak může nějakého mladého filmaře zajímat osud nějakýho dědka? A to, že jsem hrál kdysi ve filmech, které se mu líbily a na kterých se třeba i něco učil, je sice hezký, ale proč by dnes točil příběh třiasedmdesátiletého chlapa? Oni točí zase o svých životech, svých holkách a svých nevěrách, za nás to bylo taky tak. Takže to beru s pokorou,“ říká. „Ale pořád doufám, že nějaká filmová role ještě přijde,“ přiznává.

Místo kaolínu prkna, co znamenají svět

Když jste zamířil na DAMU, studoval jste keramickou průmyslovku. Co vás přivedlo od keramiky k divadelní režii?
Pane, to už je tak dávno… Čím jste chtěl být vy?

Námořníkem.
No vidíte. A taky nejste. Tehdy navíc byla taková zvláštní doba…. Já chtěl být původně lékařem, jenže mě z kádrových důvodů nevzali na medicínu, tak jsem nakonec zamířil na školu, kde se dělaly talentové zkoušky a která byla v jiném kraji, než jsem se narodil. A tam mě vzali. A pak jsem se oklikou dostal k tomu, co dělám dodnes.

Od lékaře k režisérovi je to docela velká oklika. Vy jste tedy původně k divadlu vůbec nesměřoval?
Jako patnáctiletý kluk jsem o nějakém divadle neměl ani potuchy, nebyl jsem dítě, co by chodilo někam do recitačního nebo dramatického kroužku. I když mě to docela zajímalo, obdivoval jsem lidi, kteří u nás na malém městě hráli ochotnicky divadlo. A taky jsem si s nimi párkrát zahrál nějakého broučka nebo něco podobného – ale že bych se tomu někdy skutečně věnoval, to mě ani ve snu nenapadlo. Až když jsem se v Bechyni, kam jsem chodil na keramickou školu, začal bavit organizováním různých představení, folklorních akcí a tak, a pak jsem začal dělat ochotnické divadlo, poradil mi jeden z kantorů, abych zkusil jít na školu, kde tyhle svoje ambice budu moct naplnit. Profesionální divadlo jsem ale viděl poprvé, až když jsem dorazil do Prahy na zkoušky.

Neznevýhodňovalo vás u zkoušek, že nejste protřelý divadelní divák?
Ne. Naopak, myslím, že to bylo moje štěstí. Protože v té době, v roce 1955, se hledali takoví naivní bulíci, jakým jsem tehdy určitě byl – přišel jsem do Prahy z vesnické školy a na svět se díval telecíma očima. Asi jsem je ale zaujal znalostí těch výtvarných technik, které jsem studoval v Bechyni, takže mě na tu školu nakonec vzali. A pak už mě ten obor strašně zaujal. A nejen ten obor, všechno pro mě bylo nové. Pro mě už samotná Praha byla zázrak a chodit v Praze do školy do Karlovky, což je přímo v centru města, to bylo něco úžasného. Rychle jsem doháněl svůj divácký deficit – denně jsem chodil na studentskou legitku do divadla, každý den na jiné představení. A i ta škola pro mě byla zjevení – byly tam předměty jako šerm, jízda na koni, lidový tanec, potkával jsem tam lidi, které jsem obdivoval, jako byl profesor Lukavský, který mě od první chvíle na škole podporoval… Pak už to všechno šlo rychle. S tím, jak jsem se začal zajímat o divadlo, jsem začal přemýšlet i o tom, jaké divadlo bych chtěl dělat já a čím by se mělo lišit od divadel, která tehdy existovala. A našel jsem na škole další, kteří měli o divadle podobné představy, a nakonec jsme dali dohromady takový spolek mladých, co táhli spolu.

Krok do neznáma

Po škole jste všichni odešli dělat společně divadlo do Ostravy. Nebyl to velký risk – taková „poslední štace“?
Určitě to byl velký krok do neznáma a velmi riskantní, nikdo z nás netušil, do čeho jdeme a co tam na nás čeká. Ani já nikdy předtím v Ostravě nebyl, a když jsme tam přijeli, měl jsem co dělat, abych své kamarády uklidnil, že se tam dá žít – aby mi ještě na nádraží neutekli zpátky do Prahy. (smích) Ale na druhé straně to byl krok zcela racionální. Protože jsme chtěli i po škole dál fungovat pohromadě, jako jedna parta – to znamenalo najít divadlo, kam by nás vzali všechny. A to znamenalo jít někam, kam se nikdo moc nehrnul, protože to nebylo výhodné. Proto do Ostravy, což bylo město, které všechny pražské rozmazlínky odpuzovalo už tím, jak se jmenovalo. A v Ostravě Divadlo Petra Bezruče, které bylo strašně mizerné, v té době skutečně jedno z nejhorších divadel. Nicméně čas ukázal, že jít právě tam bylo velice dobré rozhodnutí. Ostrava byla zpočátku velice nesentimentální, tvrdá, třikrát čtyřikrát za měsíc jsme museli rušit představení, protože nepřišli diváci – což pro nás bylo hrozný. O to víc a ostřeji jsme museli pracovat, abychom vůbec zaujali. Byla to velká škola, která se mi pak i v dalším životě ohromně hodila. Navíc v Ostravě jsme teprve začali žít, narodily se nám tam děti, formoval se nám tam názor na život a na svět – a na tohle Ostrava byla dobrá, protože to bylo tehdy opravdu divoký a krásný město.

Do Ostravy s vámi šla i vaše žena, Nina Divíšková. V té době už jste byli partneři i v životě?
Ano, začali jsme spolu chodit už na škole.

To ostravské období muselo být hodně velká zatěžkávací zkouška pro vaše manželství.
Celý život je jedna velká zatěžkávací zkouška pro každé manželství, pro jakýkoli vztah. Tak to víte, že to nebylo jednoduché, pro mě ani pro Ninu – ona byla z nóbl rodiny z Brna… Ale pro ni to bylo možná míň obtížné než pro ostatní, protože nebyla rozmazlená. Pak jsme tam přivedli na svět dvě děti, do toho jsme hráli jako o život, takže bylo těžké to nějak skloubit dohromady, na nějaké velké dovolené nebyl čas… Pak jsem začal v Praze filmovat a času bylo ještě míň… Zkrátka žádná velká osobní idyla to nebyla.

Cena za opravdovost

Jak dlouho už žijete s Ninou Divíškovou?
Brali jsme se v roce 1962, ale před tím jsme spolu sedm let chodili, takže je to už opravdu hodně let.

To je skoro na metál.
Nevím, mám pocit, že dneska je to spíš lidem směšný, než že by to bylo na metál. Přitom vydržet s někým dlouho dá někdy docela fušku – stejnou jako žít naopak s deseti najednou. Ale víte, já si myslím, že život v jisté věrnosti je správný a netýká se to jen vztahu, podle mě je to i základ uměleckého názoru. Tak jsem si to vždycky myslel a snažil jsem se to tak i realizovat. Vždycky jsem si myslel, že život by měl být určitým způsobem jednolitý. A když pak máte na určité věci jednotný pohled – odmítáte zradu, podvody, lež a honbu za penězi, tak na základě tohoto pocitu pak děláte divadlo.

Takže věrnost u vás neznamenala jen věrnost partnerovi, ale i věrnost vlastním zásadám. To je chvályhodný přístup k životu.
Ale nemyslete si, že to člověku přináší nějaký moc velký prospěch – moc se to nevyplácí. Spíš až když jste už starej, za zenitem, a už vám nejde o kariéru nebo sbírání nějakých medailí a zásluh, pochopíte, že takové čisté svědomí je lepší než třeba role v televizním seriálu. Že se, bez ohledu na režim, který je okolo, můžete na sebe beze studu podívat ráno do zrcadla.

Vám se opravdu ta věrnost vlastním zásadám v tom praktickém ohledu moc nevyplatila.
To je pravda, přineslo mi to různé problémy.

Až takové, že jste docela dlouhou dobu nesměl pracovat v Praze, a prožil tak jakési tvůrčí vyhnanství v Ostravě. Nebyla to příliš velká cena za opravdovost?
To ale k tomu patřilo. Pokud se chtěl člověk držet toho, čemu sám věřil, a měl nějakou představu o spravedlnosti, těžko mohl obdivovat někoho, kdo měl VUML, a jen proto byl automaticky považován za někoho lepšího a kvalifikovanějšího než vy, který jste ho neměl. Když jste se držel svého, nejel jste v té partě a nakonec jste se stal nepřítelem, aniž jste chtěl – nebo třeba i trochu chtěl, ale ne zase tak moc. Žil jsem pak deset let v podstatě po vlacích a zakouřených kancelářích, s rodinou jsem se skoro neviděl, svoje děti jsem téměř neviděl vyrůstat, protože jsem se domů dostal jen na víkendy… Ale to patřilo k věci, takže jsem se ani moc nelitoval. A navíc musím říct, že v Ostravě byla spousta báječných lidí, díky kterým to vyhnanství bylo docela snesitelné. U spousty slušných lidí jsem měl až cosi jako protekci. (smích) Jednou ke mně přišel na ulici úplně cizí člověk a řekl mi: „Pane režizere, u masařa maju jatru.“ Já sice „jatru“ neměl moc rád, ale tohle bylo něco tak neuvěřitelného, že jsem šel k masařovi a dostal deset deka „jatry“. Chvílemi jsem si tam dokonce připadal – ne snad jako hrdina, ale říkal jsem si: Co sis vybral, to máš.

A vaše žena mezitím postavila v Praze na Barrandově dům. Prý o vás tenkrát mezi kolegy z branže kolovala anekdota, že Kačer staví barák…
…a neví kde. V podstatě to tak bylo. Moje žena byla natolik chytrá, že v době, kdy nám bylo nejhůř, začala hledat nějakou intenzivní činnost, kterou by odvedla pozornost od nějakého trápení. Takže sehnala parcelu, která stála dvacet tisíc, což v té době byly šílené peníze, a začala tam stavět barák, což byla naprostá šílenost, protože to samozřejmě muselo být celé financováno z půjček. Ale na druhé straně nás to nutilo nebýt pasivní. Já v sobotu přijel, koukal jsem, co se děje, svoje děti jsem skoro neznal, ale byla to nějaká kotva. Určitě to bylo dobré rozhodnutí, postavit dům.

Když jsme se dostali k tomu bydlení – jak se vám na Barrandově bydlí?
Moc pěkně, byl to dobrý nápad zabydlet se právě tady. Nemám zatím žádné zásadní námitky vůči místu, kde žijeme. Vím, že všichni nadávají na Jančíka a pro mě osobně ten člověk žádné velké charisma nemá, ale takhle já to neberu. Pro mě a můj pocit z bydlení v Praze 5 je podstatné, že kousek od místa, kde bydlíme, vyrostl bazén, zavedli sem k nám nahoru tramvaj, která je bezvadná, uklízí se tu – jsem spokojen.

Takže vám to žena dobře zařídila.
Tak ona je ta historka o tom, jak Kačer stavěl barák a nevěděl kde, přece jen trochu víc anekdota než skutečnost. Samozřejmě jsem věděl, kde to je, a taky jsem moc dobře věděl, na jakém účtu máme nebo nemáme jakou korunu. Ale anekdoty jsou vždycky lepší než nudná skutečnost. (smích)

Politikem na přechodnou dobu

Když se pak změnil režim, dostalo se vám zadostiučinění?
Jestli myslíte, zda jsem na tom, že jsem měl za totality problémy, nějak vydělal, tak ne. Ti lidé, co mě okázale trápili a kvůli kterým jsem třeba musel žít deset let prakticky bez rodiny, si i teď žijí dobře a usmívají se, když mě potkají. A mě ani nenapadne jim něco vyčítat – myslím, že by to stejně nepochopili. Stejně jako mě ani nenapadne zajet se někdy podívat do archivů StB – nechci zjistit, kdo mě v Ostravě udával. Ne že bych měl nějaké velké iluze a u některých lidí mám tak devadesátiprocentní podezření, ale těch deset procent naděje, že to tak nebylo, mi pořád stojí za to. Ale když někdy čtu, jak někteří lidé zdůvodňují svou spolupráci s ďáblem tím, že přece chtěli jen v klidu pracovat, přijde mi to směšné. Já chtěl taky jen pracovat.

Vy sám jste po listopadu 1989 vstoupil aktivně do politiky. Co vás k tomu vedlo?
Ono se nedá tak docela říct, že bych „vstoupil do politiky“ až po listopadu 1989. Já se ve světě politiky pohyboval už jako divadelní režisér, protože přestože jsem to nijak nevyhlašoval do světa, a ani to tak na první pohled nevypadá, bylo moje divadlo vždycky trochu politické. Alespoň v tom smyslu, že se hlásilo k něčemu, co nakonec vyplynulo jako určitý požadavek – tvořivost, lidská tolerance… Takže vstup do aktivní politiky u mě byl možná poněkud překvapivý, ale v podstatě logický krok. A musím říct, že ty první volby, kdy jsem dostal s panem Rumlem starším nejvíc hlasů ze všech kandidátů, 168 tisíc, pro mě byla jediná satisfakce za celých těch deset let před tím. Vždyť jsem před tím deset let pracoval v Ostravě, v Praze už mě nemohli vůbec znát – jedině jako jakýsi mlhavý pojem. Takže jsem si říkal, že to asi nebylo tak úplně marné, když se mi v Praze podařilo získat tolik hlasů – na základě čeho vlastně? Možná určité zabejčenosti a věrnosti? To mě potěšilo. Když se pak ale politika začala profesionalizovat, zjistil jsem velmi rychle, že v ní nemám co dělat.

O tom, že byste se stal politikem na plný úvazek, jste nepřemýšlel?
Ale ano, uvažoval jsem o tom a řada mých kamarádů mě v těchto úvahách podporovala. Já jsem to i zkusil, ale lidi mi dali velmi brzy najevo, že si to tak nepřejí. A bylo to tak asi i dobře, protože politika je profese, kterou jsem skutečně nejspíš nemohl zvládnout. Svoje poslední volby jsem prohrál s panem Schwarzenbergem, který mi za slušné chování při volbách dal kapra ze svých rybníků. Kdybych ty volby tenkrát náhodou vyhrál, jak by se dál vyvíjel můj život? Byl bych ministrem zahraničí? To je přece absurdní. Lidský život zkrátka má svou logiku, a když se bere vážně, je docela spravedlivý.

Stáří je prevít

Takže když se ohlédnete za tím, kudy se váš život ubíral, můžete si říct, že všechno bylo, jak mělo být?
Tak to nevím. Ale je pravda, že když je člověk starej, což já bohužel jsem, tak to má spoustu nevýhod – stáří není pro zbabělce –, ale má to i jednu výhodu: že vidíte ty lidské životy úplně celé, znáte spoustu lidí, kteří s vámi startovali do života, a vidíte, co dělali, kudy se ubírali, v čem se odchýlili od svých představ a jak to dopadlo… je to celkem pěkné. Ale zase spousta lidí, kteří můj život bezprostředně ovlivňovali nebo které jsem ovlivňoval já, už tu nejsou. To mně dělá docela potíže, a nechci se proto moc v životě ohlížet zpátky. Protože všichni ty báječní lidi, co odešli, jako Schorm, Čepek, Franta Husák, Jirka Hrzán nebo Jiřina Třebická, to jsou takové strašné trhliny… nejsem žádný skeptik nebo kyselá prdel, aspoň doufám, ale někdy mám pocit samoty. V tomhle je starej věk mizernej. A největší problém stáří, to říkal už Oscar Wilde, je ten, že jste pořád mladý. Já už samozřejmě nemůžu dělat to, co jsem uměl kdysi, že jsem metal kozelce, házel koulí, dělal atletiku a nevím co ještě – ale to vůbec není důležité. Protože to, co jsem si myslel tenkrát, si myslím pořád, a dokonce mám pocit, že si to myslím líp. Ale je mi to houby platný.

Stáří si tedy nepřipouštíte…
Tak samozřejmě se tomu člověk někdy neubrání, protože ho k tomu všechno přivádí. Začne se vám zjevovat postel, ale už ne s tou krasavicí, ale s dekou, kterou se přikryjete, otočíte se a jdete spát – to je ten okamžik, kdy to začne být špatné. Tomu se člověk snaží bránit, zvlášť v době těchhle podzimních plískanic. Já jsem naštěstí narozený v říjnu, takže mám podzim rád, ale když padne na člověka někdy taková nálada a on nemá celý den co pořádně dělat a říká si, teď tu celý den budu bloumat a koukat na telefon, jestli někdo zavolá – a nikdo nezavolá –, je člověku docela ouzko. Ale jinak – kdyby člověk nemusel umřít, bylo by stáří docela prima. Třeba kdyby najednou v určitém věku začal jít život opačně, člověk by mohl cestou i napravit nějaké chyby, kterých se třeba dopustil – to by bylo fajn.

Se stářím je u vás spojená taky role dědečka – jak ji prožíváte?
Užívám si ji úžasně, mám už osmou vnučku a je to zázrak. Já na tom dítěti vidím, co jsem na těch svých zanedbal tím, že jsem je ani pořádně neviděl růst, protože jsem byl doma z celého týdne tak den a půl. Teď vidím, jak to dítě všechno vstřebává, jak se rodí slova a pojmy – a je to krásný. Takže kdyby to bylo, jak jsem říkal, a život začal jít od určitého bodu obráceně, tohle bych si z toho stáří ponechal. Protože to je krásný.

Curriculum vitae

Narodil se 3. října 1936 v obci Holice. V roce 1955 absolvoval na SPŠ keramické v Bechyni. V roce 1959 dostudoval obor režie na pražské DAMU, poté odešel spolu s dalšími spolužáky do ostravského Divadla Petra Bezruče. Zde vykrystalizovala skupina generačně spřízněných herců a dramatických umělců, která později založila Činoherní klub v Praze. Jan Kačer byl jedním ze zakladatelů a zároveň jednou z vůdčích osobností tohoto osobitého divadla, působil tu jako režisér i herec od roku 1965 do roku 1974. V šedesátých letech se také prosadil jako filmový herec – první hlavní rolí byl partyzán Pavel v Kadárově a Klosově filmu Smrt si říká Engelchen v roce 1963. Od té doby ztvárnil řadu postav často zcela protikladných charakterů ve filmech E. Schorma, H. Bočana, A. Máši, F. Vláčila, V. Vorlíčka a V. Gajera. V polovině sedmdesátých let ale musel kvůli špatnému kádrovému posudku odejít z Činoherního klubu a dostal zákaz působení v Praze, práci našel až v ostravském státním divadle. Později působil souběžně v Divadle E. F. Buriana v Praze, v letech 1986–1990 byl režisérem Divadla na Vinohradech. Od roku 1990 je členem činohry Národního divadla, do roku 1997 působil v Národním jako režisér, nyní je tu v hereckém úvazku. Od konce osmdesátých let se začal znovu objevovat i ve filmech a televizních inscenacích – např. ve filmech Operace mé dcery nebo Výchova dívek v Čechách. V roce 2004 se stal jednou z hlavních postav seriálu TV Prima Rodinná pouta – majitelem firmy na vývoz skla Františkem Rubešem. V letech 1990–1992 byl poslancem Federálního shromáždění ČSFR za Občanské fórum. Roku 1996 neúspěšně kandidoval do Senátu na Náchodsku za ČSNS a v roce 2004 se neúspěšně ucházel o křeslo senátora jako nestraník na kandidátce KDU-ČSL. S manželkou Ninou Divíškovou mají tři dcery a dnes už i osm vnoučat.