Vyzrálá generace špičkových skandinávských režisérů, jakými jsou Aki Kaurismäki, Bent Hamer či Roy Andersson, má díkybohu i své nástupce. Jedním z nich je i mladý norský režisér Rune Denstad Langlo, jehož svérázná road movie Na sever právě vstupuje do českých kin.

Třebaže se v příběhu o tlustém mladíkovi Jomarovi, který cestuje zasněženými horskými dálavami za nikdy nespatřeným synem, nalézá mnoho úsměvných pasáží, není to žádná třeskutá komedie. Melancholický charakter snímku tvoří jednak postava samotného Jomara, nervově labilního samotáře, jenž se propadl z úspěšného profesionálního sjezdaře na post zádumčivého, alkoholem a prášky vyvráceného správce lyžařského vleku, jednak úchvatné přírodní scenerie a jejich mrákotně nekonečná sněžná opuštěnost. Jednoduchá narativní linie skvěle zvýrazňuje suchou situační komiku. Jomar se po rvačce se svým sokem, jenž mu přebral ženu, rozhodne usednout na sněžný skútr a s kanystrem alkoholu a platem prášků ujet stovky kilometrů do údolí, kde nyní žije jeho bývalá žena i s malým synkem, kterého nikdy neviděl. Ze začátku pojímá celou pouť vzhledem ke svému trvale rezignovanému rozpoložení spíše jako cestu do náruče smrti. Romantickému hrdinovi na životě nezáleží, dávno ho prohrál a už nemá co ztratit. Cesta, která ho stíhá různými protivenstvími (oslepne ze sněhu, skútr vypoví službu), však postupně mění jeho postoj k životu. Tomu napomáhá i Jomarova zkušenost s různými jinými ztracenými, zraněnými a podivnými existencemi, s nimiž se na své stovky kilometrů dlouhé pouti setká. Postupně je díky nim konfrontován s dětským, mužným i stařecky moudrým vhledem do smyslu života, který se logicky vzájemně liší a na jehož konci je smrt symbolizující nikoli zánik, ale naplnění (ve své mlčenlivosti výmluvná a nádherná scéna se starcem v týpý, při níž se dozvíme, proč měl nohu obmotanou řetězem). Snímek má největší sílu právě ve své přímočarosti. Žádné odbočky, žádné hluboké psychologické studie, žádné vše vysvětlující hovory mezi jednotlivými protagonisty. Archetypální cesta za poznáním sebe sama je navíc podána se zřetelným nadhledem, dialogy jsou vedené v pověstném severském humoru – suchém, jemně ironickém, inteligentním. Mladý režisér, věrný svým učitelům, rovněž nechává hovořit (či spíše mlčet) samotnou krajinu. A ta skýtá výborné obrazové možnosti založené na kontrastu barev i velikostních proporcí snímaného. Langloův filmový debut je zkrátka poctivé filmové řemeslo, které nepozbývá studentsky svěží hravosti a zároveň je duchaplné. Cesta diváka za nyní i těmi nejmladšími filmovými režiséry severu se nepochybně stále vyplatí.