„Někdy v sedmnácti letech se zmocnil mikrofonu v autobuse během zájezdu do Německa (po souboji s průvodcem) a šokované účastníky zájezdu po zbytek cesty bavil tím, že uváděl diskotéku. Tehdy blbnul za mikrofonem zadarmo. Dnes inkasuje za každé své vystoupení sumy, při jejichž vyslovení mohou jiní čeští moderátoři jen závistivě skřípat zuby. Než se ze sedmnáctiletého excentrika za mikrofonem stal nejžádanější a nejlépe placený český moderátor – který si může dovolit koupit červené ferrari nebo utratit 60 milionů za luxusní byt na Smíchově –, uběhl nějaký čas. Slušné peníze mu moderování začalo vynášet docela brzo, delší dobu trvalo dokázat skutečně všem, že není jen zábavný pošuk s nálepkou „pán kožichů“, ale skutečný „pan moderátor“, který zvládne i akce typu Český slavík. To, že se dostal na tuhle úroveň, je pro něj samotného mnohem důležitější než výše honorářů, které díky tomu může za své vystoupení chtít. „Já prostě tuhle práci miluju – baví mě stát na pódiu, baví mě těšit se na živé přenosy ze SuperStar, baví mě ten adrenalin. A ty velké peníze, které si tím mám možnost vydělat, to je samozřejmě úžasný bonus navíc,“ říká.

Stvořen k moderování

Co tě přivedlo k tvým prvním „moderátorským“ zkušenostem? Touha předvádět se?
Ne, to v tom určitě nehrálo hlavní roli, spíš to byla moje přirozená touha cokoli komukoli sdělovat a jakýkoli prostředek, který zvýraznil můj hlas, jako byl mikrofon nebo megafon, mě fascinoval. Jak někde ležel mikrofon, už jsem po něm pošilhával. Vůbec mám pocit, že když pánbůh rozděloval lidem talent, nasypal každému od všeho trochu, od něčeho trochu víc – u mně to ale všechno dal dohromady a nasypal do jediné přihrádky. Takže já jsem stvořen k moderování, ale jsem podprůměrný ve všech ostatních oborech – ať je to zpěv, nebo třeba kutilství či domácí práce. Jsem prostě velice úzce specializovaná osoba. (smích)

Dokázal sis při těch svých prvních moderátorských experimentech představit, že by tě tahle legrace mohla jednou živit?
Já jsem hlavně velice záhy pochopil, že tohle je něco, bez čeho nemůžu být, a vysnil jsem si cestu k tomu, abych to skutečně mohl dělat – a pak už jsem ani na vteřinu nezapochyboval, že zvládnu dojít až na konec. A když mi pak lidi okolo, třeba táta, říkali, že tohle mě jednou živit nebude, já uvnitř věděl, že jo. Že bych to nedokázal, jsem si nepřipouštěl.

Vzpomeneš si na svůj první placený moderátorský kšeft?
Úplně první věc, za kterou jsem dostával nějaké peníze, byla práce hlasatele na hokejovém stadionu v mém rodném Berouně. Šlo o to, že jsem seděl při zápasech v budce a hlásil jsem, když se něco událo, třeba: „Gól domácích střelil hráč číslo 26 Petr Brázdil, asistence hráč číslo 12 Vlastimil Vykousal, stav utkání H+S Beroun – Kladno 2:1.“ Tohle jsem tam hlásil a měl jsem za to padesát korun. Ty se směješ, ale pro mě to byl naprosto super výdělek, protože zápasy se hrály většinou v sobotu, přes den, a já v sobotu večer jezdil řádit na diskotéky a ty peníze se mi výborně hodily. Úplně báječně to vycházelo – pět korun mě stál autobus z Berouna na diskotéku, dvacet korun vstup, pět korun jsem musel pošetřit na cestu zpátky, takže mi zbylo ještě na dvě koly, protože jedna stála osm korun. Prostě krása. A jednou, to si dodnes pamatuju, mi majitel klubu v euforii po vyhraném zápase dal celou stovku. (smích)

A kdy jsi začal mít opravdu zajímavé peníze?
Krátce nato. Začal jsem dělat diskotéky, jen tak jsem blbnul, až jsem dostal nabídku od nějakých Arabů, co měli v Berouně diskotéku, a to už bylo za úplně jiné peníze. Nabídli mi, že budu dělat čtvrtek, pátek, sobotu, čtvrtek bude za 300, pátek a sobota po pětistovce – takže jsem měl 1300 za víkend, což v té době bylo hodně peněz. Bylo to ale dost náročný, protože jsem byl na střední v maturitním ročníku, takže jsem v noci ze čtvrtka na pátek dělal diskotéku, skončil jsem v pět ráno a v sedm vstával do školy. Ale nějak se to zvládlo a během poměrně krátké doby, nějakých pár týdnů, už jsem se dostal do povědomí a začal jsem dostávat další zajímavé nabídky na velké diskotéky a v osmnácti už jsem si moderováním diskoték vydělával kolem patnácti tisíc měsíčně – což bylo před patnácti lety hodně, zvlášť pro osmnáctiletého kluka.

Nezamotalo ti to hlavu? Jak ses zvládl srovnat s vědomím, že vyděláváš v osmnácti při škole prachy, jaké si spousta jiných lidí v té době nevydělala ani ve stálém zaměstnání?
Tak tím, že to šlo postupně, od malých částek k větším, mi to hlavu nijak nezamotalo. Spíš mi to umožnilo absolutní finanční samostatnost, takže už v sedmnácti jsem si mohl rozhodovat o tom, za co utratím svoje peníze. A užíval jsem si těch možností, které mi to dávalo – na vysokou, kterou jsem studoval v Chebu, jsem jezdil z Berouna vlakem první třídou a nemusel jsem se trápit tím, že je to dvakrát dražší než normální lístek, mohl jsem si dát kdekoli cokoli k jídlu a nemusel koukat na to, co to stojí… Ale nejvíc peněz jsem vždycky utratil za cédéčka. Čím víc jsem vydělával, tím víc peněz jsem za ně utratil – a to nejen v absolutních číslech, ale i v poměru k množství těch vydělaných peněz.

Ekonomka jako bokovka

Projevovalo se v tobě tohle moderátorské nadání už dřív? Třeba že bys na škole obrážel recitační soutěže nebo chodil do dramaťáku?
Ani ne. Nebyl jsem takový to dítě, u kterého už v deseti letech okolí ví, že má nějaké takovéhle ambice nebo předpoklady. Do dramaťáku jsem nechodil, asi jednou jsem byl na Puškinově památníku. Je pravda, že v posledním ročníku na střední jsem se pokusil dostat se na DAMU, na přijímačky jsem shodou okolností šel ve stejný den, kdy jsem měl svůj první větší kšeft za peníze, jak jsem o tom už mluvil – a mimochodem to bylo ve stejném týdnu, v jakém začala vysílat televize Nova, to jsem ale v té době vůbec nezaznamenal. Na DAMU jsem se ale nakonec nedostal, tam to bylo úplně bez šance – bylo tam nějakých 130 uchazečů, z nich brali osm a já si myslím, že kdyby se sestavil nějaký žebříček toho, jak kdo při těch přijímačkách dopadl, byl bych asi tak 129. To byl prostě jen takový pokus, ve skutečnosti jsem k herectví nijak neinklinoval.

Místo DAMU jsi nakonec vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Chebu. Proč zrovna ekonomka, když už sis v té době maloval moderátorskou kariéru? To už by ta DAMU byla k tvému vyvolenému oboru blíž.
Tak já začal doopravdy moderovat v roce 1994, asi dva měsíce před maturitou, přihlášku na vysokou jsem si tím pádem podával v době, kdy jsem s moderováním úplně začínal – a kdy jsem sice samozřejmě pomýšlel na to, že bych se tím jednou mohl doopravdy živit na plný úvazek, ale ještě nic nenasvědčovalo tomu, že by se tenhle sen mohl jednou stát skutečností.

Ale ekonom se z tebe nakonec nestal…
To ne. Hned v prváku na vysoké jsem začal dělat v Chebu, kde jsem studoval, v místním rádiu, a to už jsem před sebou jasně viděl dálnici k moderátorským výšinám. Ještě jsem si dostudoval to, co jsem potřeboval, a když jsem těsně před koncem školy dostal nabídku z Evropy 2, byl to už úplně jasný signál. Takže jsem se akorát ještě přinutil domlátit tu školu, aby z toho byl nějaký papír, a pak už jsem šel sem do Evropy 2.

Dokážeš si představit, čím bys byl, kdyby ti tvůj moderátorský sen nevyšel?
Ne. Tak je pravda, že s tím svým ekonomickým vzděláním se někdy, když moderuju pro firmy, úplně vidím na nějakém manažerském postu… (smích) Ale vážně – když o tom tak uvažuju, tak vzhledem k tomu, že mě tolik baví cokoli komukoli sdělovat, by se mi možná líbilo být učitel. Teda, asi by mi hodně vadily ty platové podmínky, ale jinak mi princip práce učitele přijde hrozně přitažlivý. Takže pokud by se tenhle princip, kdy člověk druhým sděluje nějaké informace, něco je učí, spojil s nějakými zajímavými penězi – třeba v podobě školitele lidí ve firmách – asi bych si dokázal představit, že bych se něčím takovým živil. Ale to by se muselo stát něco skutečně fatálního, protože já bez moderování prostě nemůžu být.

Hra na pána kožichů

Do povědomí veřejnosti ses na dlouhou dobu zapsal jako „pán kožichů“. Opravdu jsi měl kožichy v takové oblibě?
Ne, to byl jen kostým na show, stejně jako herci, když přijdou do divadla, tak nevlezou na jeviště v tom, v čem přišli, taky se převléknou do kostýmu. Já v kožichu v civilu nikdy nechodil. Chtěl jsem jen v době, kdy jsem hodně dělal diskotéky, nějak zaujmout lidi, udělat něco, co není úplně běžný. Tenkrát bylo běžný, že diskžokej seděl na barový stoličce za pultem, hulil a pouštěl cédéčka. Já se snažil u toho dělat vždycky nějakou show. Říkal jsem si, že lidi nejsou zvědaví na nějakýho neznámýho kluka v triku a džínách, co vypadá stejně jako oni, a tak jsem na sebe oblékal různý kostýmy – kožich byl jen jedním z mnoha. Taky jsem měl třeba triko, co na něm byly přišitý prezervativy a tak. Pak jsem se ale někde objevil na fotce navlečenej v kožichu a ozvala se mi návrhářka z Opavy, že mě viděla někde v kožichu a že by mi je mohla šít, že na to má různý umělý materiály. Já to přijal, říkal jsem si – aspoň budu mít kostýmy na vystoupení… a najednou z toho byla image.

A nebylo pak těžký ten kožich svléknout?
Ne. To pak to samovolně odeznělo. Dřív, když jsem byl pro lidi nikdo, potřeboval jsem je něčím zaujmout – jednou z možností, jak to udělat, byl kostým. Po nějaké době, když už jsem měl jméno, stačila moje samotná přítomnost na pódiu, kostým už nebyl potřeba.

S kožichovým obdobím souvisí taky tvoje výlety do světa hudebního byznysu. Proč ses pustil do muziky, když ses nikdy netajil tím, že zpívat neumíš?
To byla jen taková odbočka a vznikla podobně jako ty kožichy. Byl to takový nápad na program na diskotéky. Tenkrát byl třeba velký hit Mr. Wayne a já měl doma takovou dlouhou verzi, ve který byla asi dvouminutová mezihra a já do ní skládal texty a pak jsem je při diskotékách do toho jakoby rapoval. Jeden z těch textů jsem pak zkusmo nahrál do písničky, kterou jsem objevil na cédéčku, a vznikl tak první singl, Tři slova, a já měl najednou písničku na show. Dával jsem ji jen na živých vystoupeních, ale pak za mnou přišli lidi z vydavatelství, že už tu písničku strašně lidí po republice zná a jestli bych neudělal celé album – nabídka, co se neodmítá. Tak jsem napsal další texty, producent udělal muziku a vzniklo album. Pro mě to byla jen taková příjemná odbočka, jen takový bonbonek k mojí práci moderátora. Jsem v tomhle ohledu něco jako Sagvan Tofi. To je herec, ale má prostě svoje dva songy, Dávej, ber a Večírek, a ty už mu nikdo neodpáře. A kdekoli se objeví, může je zazpívat – je to jeho program. A stejně tak já mám svoje písničky.

Jak na tebe působilo, když jsi za tuhle odbočku získal ceny Akademie populární hudby v kategorii Skokan roku a Objev roku? Tedy ceny určené zpěvákům?
No byl to úspěch, zároveň to bylo dost absurdní, protože já se celou dobu snažil prorazit jako moderátor a najednou mě díky popularitě těch mých písniček všichni hodnotili jako zpěváka. Ale protože mi to vyneslo určitou popularitu, dál jsem vedle moderování dělal tu muziku, ale přitom jsem ve skutečnosti toužil dokázat těm lidem, kteří mě berou hlavně jako zpěváka, že jsem ve skutečnosti moderátor. Což se mi paradoxně podařilo až v roce 2003 mým nástupem do televize a moderováním Slavíků. Dva roky jsem byl pro většinu lidí v téhle zemi zpěvák, což pro mě bylo dost hrozný zjištění. Proto ani nechci dělat další desku, protože ta představa, že mě lidi budou mít zase za zpěváka, mě děsí. (smích)

Na dvou místech najednou

Svůj sen stát se moderátorem jsi proměnil ve skutečnost natolik úspěšně, že dnes patříš k těm nejžádanějším. A prý nepatříš k těm, co by odmítali kšeft jen proto, že už toho mají v tom termínu moc. Slyšel jsem i zkazky o tom, že zvládáš odmoderovat dvě akce na dvou různých místech najednou. Jak to děláš?
Je to pravda. Vždycky je to pro mě obrovská výzva, protože mě baví překonávat překážky. A samozřejmě mě baví i ta představa, že když to zvládnu, vydělám dvojnásobný peníze – to je samozřejmě motivace veliká. (smích) Většinou to řeším tak, že když mi někdo zavolá, že by měl pro mě kšeft v době, kdy už tam něco mám, zkusím, jestli by se nedal posunout začátek o hodinu později, a pak zavolám na tu akci, co už byla domluvená, a zkusím, jestli by se nedal posunout začátek o hodinu dřív. A většinou to nějak vyjde. A asi jednou se mi skutečně povedlo, že jsem moderoval dvě akce na různých místech skutečně najednou.

To musel být mazec.
To byl. Vidím to jako dneska – moderoval jsem módní show Adidas a zároveň představení nového Porsche Boxster. Přehlídka Adidas byla na Jungmannově náměstí a představení Porsche v klubu Abaton v Libni. Obě akce začínaly úplně ve stejném čase. Navíc na přehlídce jsem musel být oblečený komplet v Adidasu, zatímco Porsche byla obleková záležitost. V Porsche jsem byl domluvený, že na začátku bude chvíli čas, než se všichni sejdou, takže jsem to vyřešil tak, že jsem měl řidiče, v autě na ramínku oblek, v hadrech od Adidasu jsem zahájil módní přehlídku, která trvala jen asi deset minut, já jsem poděkoval a pozval všechny na raut. Pak jsem skočil do auta, než auto dojelo do Libně, převlékl jsem se do obleku, rovnou z auta jsem vyšel na pódium a spustil: „Vítám vás na představení nového vozu Porsche Boxster...“ Udělal jsem ředstavení nového auta, pozval všechny na raut, skočil do auta, cestou se převlékl do Adidasu, vyskočil na Jungmannově náměstí z auta, udělal tombolu a rozhovor s modelkami a ukončil celou akci, pak jsem zase skočil do auta, převlékl se do obleku, v Libni vyskočil z auta a na akci Porsche jsem odmoderoval představení dalších modelů a soutěž pro klienty. Zvládlo se to. (smích)

A nehrozí v takovýchhle situacích, že se ti to poplete v hlavě a na akci Porsche najednou ze sebe začneš chrlit: „Vítám vás na módní přehlídce firmy Adidas“?
Ne, to ne. Já vylezu z auta a okamžitě můžu jít na pódium, vzít do ruky mikrofon a moderovat. Nemám problém přepínat v hlavě. Samozřejmě, tady ta situace, kdy jsem přejížděl mezi dvěma akcemi najednou, nebyla nějaký výstřel do vzduchu, s oběma klienty jsem dopředu probral všechny ty věci, diskutovali jsme spolu nad scénáři, měl jsem všechny podklady, nebylo to z voleje. Připravil jsem se na to, abych to zvládl i s tím přejížděním.

Stane se ti někdy, že tě třeba napadne nějaký vtípek, a když ho vyřkneš, zjistíš, že to zaskřípe, protože ho nepřijme ten, s kým mluvíš, nebo publikum?
Samozřejmě že se to někdy stane, ale na štěstí úplně minimálně. Je pravda, že když mě něco napadne, proběhne mi v hlavě vždycky něco jako blesková oponentura, kdy to posoudím, jestli to už není moc – no, a pak zkusím, co to udělá. A mám takový trik, jak vyřešit, když něco řeknu a cítím, že to tak úplně nevyšlo. Blížím se třeba k pointě fóru, který jsem vymyslel před pár vteřinami, pak ho řeknu… a když reakce není taková, jakou bych čekal, pokračuju okamžitě rovnou dál, nenechám tam žádnou pauzu – a ono to v tom zanikne natolik, že to lidi ani nezaznamenají. Když cítíš, že je to, co jsi vymyslel, dobrý, počkáš a tu mezeru pro reakci publika tam uděláš, když ne, pokračuješ bez zastavení dál a lidi už pak ani nevědí, že se ti nepovedl fór, protože už se zabývají tím, co jim říkáš dalšího. Člověk se tím jen nesmí nechat rozhodit. To je výhoda moderátorů oproti komikům. Ti prostě musejí vylézt na pódium a sršet vtipy. Protože lidi to od nich čekají – hele, komik, aha, bude legrace. To já nemusím, protože i když mi náhodou nevyjde vtip nebo mě zrovna ani nic vtipného nenapadne, vždycky jsem tam především od toho, abych podal lidem nějakou informaci, která ospravedlňuje můj vstup na jeviště. Pokud se mi ji povede podat zábavně, je to pro mě plus navíc. Ale nemám nad sebou ten bič, že bych musel za každou cenu vyrobit nějakou legraci.

Cena za úspěch

Máš úspěch, známou tvář a vyděláváš hodně peněz, což jsou na jednu stranu určitě příjemné věci, na stranu druhou to má svou daň v podobě pozornosti bulvárních médií, která k tobě nejsou poslední dobou nijak vlídná. Jak to snášíš?
Není to jednoduchý, nikdy. Přitom si vždycky říkám, že mě už nic nezasáhne, že už jsem otrkanej a vůči těmhle věcem imunní – stejně to vždycky strašně bodne. Navíc se mi zdá, že v poslední době fakt tyhle tituly strašně přitvrdily, hlavně tituly vydavatelství Bauer Media jako Rytmus života a Pestrý svět. Co se tam píše, to už je totální sci-fi. A to nemyslím jen to, co se píše o mně, ale komplet od první do poslední stránky. Oni vědí, že to není pravda, stejně to napíšou. To považuju za brutální hnus.

Dneska tě lidi znají, a budou tě znát, i kdyby se o tobě v bulváru nepsalo. Nebyla pro tebe ale v době, kdy ještě tvůj obličej tak známý nebyl, jeho pozornost užitečná, nepomohla ti dostat se do povědomí lidí?
Takhle oni argumentují. Tak samozřejmě že mi to určitě pomohlo a je diskutabilní, jestli v současné době už tuhle pozornost nepotřebuju, ale já ji nikdy aktivně nevyhledával. Nevolal jsem jim do redakce – teď jsem tam a tam, přijeďte, budete mít článek. Vždycky jsem každého, kdo tímhle stylem s bulvárem pracuje, odsuzoval. Takže to není tak, že bych byl pokrytec – napřed za nimi chodil a teď bych najednou otočil. Prostě jsem jim přišel zajímavý, tak o mně psali – a já se tomu nebránil. Ale to je teď neopravňuje k tomu, aby si na mě vymýšleli špínu. Já s nimi žádnou ďáblovu dohodu neuzavřel.

Jak tenhle tlak zvládají tvoji nejbližší? Co třeba tvoje žena, která se každou chvíli dočítá někde o tvých údajných milostných avantýrách?
Je to složitý. I když lidi v mém okolí už jsou docela imunní, už si přečetli lži a nesmysly o situacích, kterým byli sami přítomni, takže už trochu pochopili, jak to celé funguje a že musí tyhle informace brát s velikou rezervou. Ale stejně je to těžký.

Když to tak poslouchám, musím se zeptat – stojí to za tuhle cenu?
Určitě stojí. I když tyhle věci okolo jsou hroznej opruz, ale radost z toho, že můžu dělat práci, kterou miluju, to, že si můžu plnit svoje sny, a to, že se setkávám se spoustou úplně normálních a fajn lidí, to za to určitě stojí.

Curriculum vitae

Narodil se 27. dubna 1976, pochází z Berouna. První amatérské výlety do moderátorského oboru podnikl už ve svých 17 letech, když bavil svým humorem například účastníky zájezdu do Německa nebo celou berounskou hasičskou zbrojnici. O rok později nastoupil na VŠE v Chebu a zároveň vyhrál konkurz na moderátora lokálního rádia Egrensis. Po absolvování VŠE nastoupil v roce 1997 do rádia Evropa 2, kde se společně s Patrikem Hezuckým stal neodmyslitelnou součástí ranního vysílání, výsledkem jejich plodné spolupráce je i legendární rubrika ranní show „Mrázek ústředna“. V roce 2003 nabrala jeho moderátorská kariéra nové obrátky, když v přímém přenosu odmoderoval vyhlášení ankety Český slavík – a více než příjemně překvapil. „Slavíky“ moderoval i v dalších letech, moderoval i třetí řadu soutěže Česko hledá SuperStar, reality show Big Brother, X Factor, v současné době moderuje velkou mezinárodní pěveckou soutěž Česko Slovenská SuperStar. Uváděl také neuvěřitelných šest let hudební pořad Eso, který patřil k nejdéle vysílaným pořadům TV Nova. V roce 2001 se stal i raperem (za zpěváka se nepovažuje), když vydal úspěšné album Tři slova, kterého se prodalo přes 40 tisíc kusů. Následovalo album Minuty se vlečou, na podzim 2003 pak spatřilo světlo světa třetí album Nejlepší nápad. V roce 2008 vyšlo sběrné CD Pán kožichů – největší hity. V červenci 2007 si na zámku v Jemništi vzal dlouholetou přítelkyni Moniku Poslušnou. Je milujícím otcem dvou synů – tříletého Jakuba a tříměsíčního Matěje. Loni si koupil luxusní byt na Smíchově. „Sháněl jsem byt, který bude mít krásný výhled, bude veliký s velikými terasami a tenhle mě úplně fascinoval. Byl k němu i dostatek parkovacích míst pro všechna moje auta, tak jsem ho koupil. I když cena nebyla zrovna příznivá,“ říká s úsměvem. V Praze 5 se mu zatím bydlí dobře, jak dodává, vždycky k ní dost inklinoval. „Babička bydlela v Radlické, takže jsem sem za ní jezdil celé dětství, děda pracoval ve smíchovské Tatrovce a tím, že jsem z Berouna, jsem celé dětství jezdil do Prahy po D5 přes Plzeňskou a Vrchlického, to jsou moje ulice. Sám jsem chvíli bydlel v Kotevní ulici, Evropa 2 kdysi sídlila v Nádražní, takže Smíchov, to je moje čtvrť.“