Je jedním z nejznámějších – a také nejkontroverznějších – českých výtvarných umělců a v anketě Respektu ho odborníci z umělecké branže určili nejvlivnějším českým umělcem za posledních dvacet let. „To nijak nepřeceňuju – samozřejmě že to člověku trochu příjemně polechtá ego, ale jinak to přináší víc zlého než dobrého,“ říká s ohledem na to, že dost jeho kolegů z branže mu nemůže přijít na jméno (především ředitel Národní galerie Milan Knížák, který podle Davida už měl ve své funkci dávno skončit). Má výstavy v Česku i v zahraničí a je jedním z mála českých umělců, kteří se dokážou svým uměním uživit. „Tady v Česku jsem dokázal maximum a jsem za to rád – to, že mě devadesát procent českých výtvarníků nemá rádo, je druhá věc. Teď už mám jen tu ambici, aby má práce byla adekvátně respektována i v zahraničí,“ říká. Přesto o sobě a o svém umění neustále pochybuje, každým dalším uměleckým počinem polemizuje s tím, co vytvořil před tím. A někdy ho trochu mrzí, že si hodně lidí při vyslovení jeho jména vybaví jen neonovou trnovou korunu na střeše Rudolfina a neonové srdce nad Pražským hradem. „Někdy se bojím, že to bude to jediné, na co si lidi vzpomenou, až tu nebudu. Ale na druhé straně, kdyby si vzpomněli aspoň na to, bude to lepší než nic,“ přemýšlí.

Klikatá cesta k umění

Narodil jste se v Rumburku, dlouhá léta ale bydlíte v Praze, velkou část z toho jste prožil na Smíchově. Jak vedla vaše cesta do Prahy?
(smích) To byla dlouhá cesta. Nejdřív do Děčína, kde jsem vychodil základku, pak taky střední…

Kam jste chodil na střední?
Střední železniční průmyslovku, protože na nějakou střední uměleckou školu jsem se v té době jít neodvážil. Určité umělecké ambice jsem v té době už měl, ale moc jsem si ještě nevěřil, a ani jsem neměl moc dobrý známky, abych si mohl troufnout na takhle výběrovou školu.

A bavilo vás to na té střední?
Ne, bylo to šílený. Vydržel jsem tam jen rok, dělal jsem pak střední průmyslovou školu v Ostravě. Tam jsem to nějak překlepal i díky tomu, že za mě spolužáci dělali rysy – za obrázky, co jsem pro ně maloval. (smích) Drželo mě u toho jen vědomí, že musím mít maturitu, pokud mám mít někdy šanci dostat se na vysokou.

Když jste se pak později zkoušel dostat se na Akademii výtvarných umění, vydržel jste to na sedmkrát. To už jste si věřil víc?
Už ano, protože jsem na sobě už předtím makal a rozhodl jsem se, že to zkusím dokázat. Ale samozřejmě mě vždycky rozhodilo, když mi do schránky přišlo rozhodnutí o nepřijetí. Poprvé, podruhé, potřetí… Mezitím jsem se stihl oženit, narodila se mi dcera, vojnu jsem si odkroutil – a najednou rup a přišlo mi, že mě berou.

Vytrvalost se vyplatila.
To ano, ale je pravda, že když jsem tam šel posedmé, byl jsem rozhodnut, že už je to naposledy. Jenže ten rok zrovna náhodou onemocněl ten zkoušející, u kterého jsem vždycky skončil, národní umělec František Jiroudek, který mou práci neměl rád, takže jsem přes něj nikdy neprošel – a místo něj mě zkoušel někdo jiný. Jen díky tomu jsem se tam dostal. Byla to náhoda.

V té době už jste měl ženu, dítě – to asi nebylo úplně jednoduché.
To nebylo. Samozřejmě že mě moje žena v té době živila – snažil jsem se sice chodit na různé brigády, ale z toho moc peněz nebylo a na škole jsem dostával jen nějaké dvě stovky sociálního stipendia. Jinak před školou jsem samozřejmě pracoval – jako kulisák nebo třeba v těžkých provozech Vítkovických železáren a podobně. Byla to taková univerzita života, žádná práce mi nebyla cizí. Po škole jsem pak šel pracovat jako topič do Motola – vzal jsem to jen kvůli tomu, že to byla možnost, jak vydělávat nějaké stabilní peníze, a zároveň jsem u toho měl dost času věnovat se i svému umění. Na volnou nohu jsem odešel až někdy v roce 1990. Myslím, že by každému z dnešních začínajících umělců prospělo si něčím takovým chvíli projít – nemyslím kvůli té lopotné práci, ale aby měl čas si uvědomit, co vlastně chce. Ne že jde ze základky na střední uměleckou školu, z ní na vysokou uměleckou školu, a když takhle plynule projde všemi školami, má najednou začít tvořit. To je nesmysl – není z čeho.

Rodinný typ

S umělci obecně je spojována představa bohémsky rozevlátého života bez závazků, vy jste navíc díky své tvorbě vnímán jako poměrně kontroverzní postava současné umělecké scény. Zároveň jste ale dlouhá léta ženatý, vychoval jste dvě děti – takže spojení umělec a rodinný život funguje?
U mě určitě, rodina je naprosto integrální součástí mého života, je pro mě strašně důležitá a neumím si svůj život bez ní představit. S manželkou jsme spolu přes třicet let a já si nedokážu představit, že bych jí byl někdy nevěrný nebo že bych ji teď vyměnil za nějakou mladší… Na to nejsem fyzicky uzpůsoben. Takovou tu romantickou představu umělce, co ho doma vidí jen sporadicky, když dorazí z nějakého mejdanu, a než zase vyrazí na jiný, tu jsem si nikdy neprožil, tak nevím, jaké to je. (smích)

Vaše žena není z branže?
Ne, ona je normální žena – naštěstí. (smích) Její práce si velice vážím – pracuje v Praze 5 jako sociální pracovnice, pomáhá starým lidem.

Co děti? Vydalo se některé ve vašich stopách?
Ne. Ani z jednoho není umělec. Zůstal jsem zkrátka sám. (smích) Měl jsem takovou představu, že až budu starej, budu sedět doma na gauči a některé z mých dvou dětí bude někde hrát na piano Chopina, já při tom budu chvíli snít a pak se zvednu a půjdu do ateliéru něco udělat. To se nepodařilo. (smích) Ale to nevadí, jsem šťastný, že z nich vyrostli slušný lidi, kteří jsou spokojený s životem, který žijí, že jsou všichni zdravý – a nakonec, nic není ztraceno, brzo ze mě bude dědeček, tak uvidíme, třeba to umělecké žezlo převezme vnouček. (smích)

Snažil jste se svoje děti nějak k umění nasměrovat – že byste jim cpal od kolébky dějiny umění nebo je místo na hřiště tahal po výstavách?
Tak dějiny umění jsem jim necpal, to by mi vadilo, ale po výstavách jsem je samozřejmě občas vláčel – a oni to v jistém věku doslova nenáviděli. (smích) Už tím ale byli tak „postižení“, že občas docházelo k vtipným chvilkám – když třeba v galerii MXM obdivovali něco, co považovali za zajímavou sochu, a on to byl jen cateringový stůl připravený na pohoštění. (smích)

Boj s leností přemýšlet

No, on je to ale vážně někdy problém to u těch současných instalací rozpoznat.
To je pravda, ale dá se to.

Skoro by se dalo říct, že dneska se uměleckým objektem může stát cokoli. Že když se jde umělec vyčurat, může to být taky umělecké gesto.
Není to tak úplně jednoduché. Je to tak často vykládáno, ale to je předsudek, proti kterému se snažím bojovat. Je to mnohem složitější. Za prvé žádný takový počin není nikdy náhodný, ti lidé, kteří něco takového udělají, za sebou obvykle mají strašně moc práce a přemýšlení kolem umění, neudělají to jen tak „z fleku“. Pokud to udělá někdo, kdo za sebou žádnou takovou historii nemá, lidé ho neznají, skutečně to pak pro nikoho nic neznamená a je to opravdu jen vyčurání se do rohu.

Není tu ale trochu ten problém, že se výrazový kód současného umění už příliš vzdálil laickým divákům, kteří nemají nastudovanou teorii umění a všechno potřebné okolo?
A řekněte mi, kdy se nevzdálil? Vždycky tu bylo pár jedinců, kteří přinášeli něco nového, a lidé si museli zvykat na nový estetickým nebo – jak vy říkáte – výrazový kód. V každé době si musela většina lidí zvykat na věci, které je nějakým způsobem přesahovaly a odhalovaly jim jejich vlastní existenci skrze umění. To je jen pohodlnost většiny lidí, že se odmítají nějak víc ponořit do toho, co je může obohatit. Pohodlnost a lenost přemýšlet. A já se jim na druhou stranu nedivím – ze všech stran se na ně dneska valí spousta možností k rozptýlení, spousta balastu, a pak je těžké se soustředit na nějaké hlubší věci. Toho pak zneužívají ti, co tvrdí, že jedině klasický obraz je to skutečné umění, které nese paměť člověka. Není to pravda. Na formě výrazu nezáleží, záleží na obsahu – a jestli ho sděluje instalace, video nebo obraz, už je vedlejší.

Kontroverzní dárek Praze

Co jste chtěl sdělit neonovou trnovou korunou na střeše Rudolfina?
Ono se to těžko vysvětluje. Chodil jsem kolem Rudolfina a najednou jsem tam tu trnovou korunu na té střeše viděl, ten motiv se mi začal honit v hlavě a říkal jsem si, že to musím dotáhnout do konce. Původně to nebyla trnová koruna, viděl jsem tam nějaké barevné cosi, jako UFO, ten motiv postupně v mé hlavě krystalizoval a samozřejmě jsem ho také přizpůsobil historii dané budovy. A když jsem pak stál na té střeše a díval se z ní na Prahu, padl můj pohled na Pražský hrad a já si najednou řekl, že by bylo dobré v tom nějak pokračovat. A tak vzniklo srdce nad Hradem.

Dost lidí se k těmhle vašim počinům vyjadřovalo negativně, rozhodně však nebyl nikdo, u koho by zůstaly bez povšimnutí. Nebyl tohle hlavní motiv vaší instalace – udělat něco, čeho si každý všimne?
Ne, jak ta trnová koruna nad Rudolfinem, tak to srdce nad Hradem, případně i Hůl pro nevidomé, která byla instalovaná na Václavském náměstí, než ji odtamtud někdo ukradl, jsou zcela integrální součásti mého díla. Není to žádná samoúčelná provokace, nějaký výkřik do tmy. Stejně jako by to, myslím, nemělo být jediný prizma, přes které je dobré se dívat na mou práci. To byl taky jeden z důvodů, proč jsem chtěl prosadit svou retrospektivní výstavu, která běžela nakonec v Praze, v Brně a teď je na Slovensku – aby bylo vidět, že jsem udělal i jiné věci a že tyhle počiny na něco navazují. I když samozřejmě většina umělců o tom stejně říká, že je to jen reklama na umělce, veřejná onanie a tak.

Ale pravdou je, že takovýhle počin může přitáhnout pozornost lidí, kteří najednou zjistí, že existuje nějaký Jiří David, a začnou se pak zajímat i o jeho další díla. Nebo ne?
Tak v ideálním případě by to tak fungovalo – bohužel v praxi tomu tak nebývá. Já to ale nepojímal jako svou reklamu. Byla to představa v hlavě, kterou jsem chtěl zrealizovat, a jsem moc rád, že se mi to podařilo. A bylo pro mě strašně příjemný probudit se po té noci, kdy to na té střeše vzniklo, do nového rána, a přemýšlet, jak to budou lidi vnímat. To byl velice zvláštní pocit. Takový dárek lidem, které neznáte. Jako když jsem se vracel domů odněkud ze zahraničí, když byly děti ještě malý, dorazil jsem domů v noci a nechal jsem tam na stole pro děti nějaké dárečky, blbůstky z cest – a byl jsem šťastnej, když se ráno děti probudily, našly to tam a měly z toho radost. Tohle byl taky takový dárek. To, že to sedmdesát procent lidí, kteří se k tomu vyjadřovali, vnímalo negativně, zbytek pozitivně a v zahraničí to přijali nejlépe, to už je jiná věc. Ale tam opravdu nešlo o nějakou mou exhibici, jak to většina lidí interpretovala.

Máte v plánu ještě nějaký podobný ostře sledovaný počin?
Měl jsem vymyšlený ještě třetí objekt, myslím, že byl i zajímavý, ale mezitím s něčím podobným přišli – asi dva roky poté, co jsem si to dal nějak dohromady – U2 na svém megakoncertě, byl to zkrátka takový nápad, co visí ve vzduchu a pak ho nezávisle na sobě dostane víc lidí. Ale teď mám jeden rozdělaný, takový, který by byl ještě trochu víc ironizující než ty předchozí objekty – i když pořád docela jemně, mám pro něj vybraný i dobrý místo, ale chybějí na to peníze. Ony tyhle věci nejsou levný. A navíc, když chce člověk něco takového realizovat, musí absolvovat šílené úřední kolečko, aby získal všechna potřebná povolení od památkářů a nevím koho všeho. A na to už nemám dneska sílu, dvakrát mi to už stačilo. Byla to dobrá zkušenost a nelituju jí, ale už se do ní znovu pouštět nechci – nechávám to případně už na jiných. Není to nějaké moje stěžejní dílo. I když možná jednou upadne všechno ostatní v zapomnění a lidé si už vzpomenou jen na tohle. S tím nic nenadělám.

Ale aspoň něco zůstane – po některých lidech neštěkne ani pes.
To je pravda.

Bez sdílení není umění

Často říkáte, že to, co vás nutí tvořit, je potřeba sdílení.
Ano, sdílení je pro mě zcela zásadní.

Do šuplíčku by vás tvořit nebavilo?
Ne. Tak samozřejmě že stejně ty věci děláte do šuplíku, ale ta touha po jejich sdílení je opravdu veliká. Mě baví prožívat ty věci s ostatními lidmi, mám radost, když se mi podaří ukázat jim něco, co by sami třeba neviděli, co by si ani neuvědomili, kdyby se mi to nepodařilo přetavit do nějaké umělecké formy. Nemůžu ani třeba sám chodit do kina, protože mě nebaví koukat samotného na film, když pak není nikdo, kdo by to viděl se mnou a s kým bych si potom mohl popovídat o tom společném zážitku. Myslím si, že umění je forma sdílení. Je to sice osamocená činnost, ale výsledkem téhle činnosti by měla být možnost oslovovat další lidi, komunikovat s nimi.

Není ale v té potřebě sdílet se světem své umělecké vize a představy i kousek exhibicionismu?
To mě nikdy nenapadlo, že by potřeba sdílení mohla být exhibicionismem.

Myslím v tom, co člověka pudí k tomu, aby věci, které vytvoří, někde veřejně prezentoval.
Když do toho dáváte celou svou osobnost, veškerou svou případnou erudici a všechny své schopnosti a pak to někde vystavíte, je v tom samozřejmě kus exhibicionismu. Ale myslím, že ne toho negativního. Určitá míra exhibicionismu je nutná, aby byl člověk schopen vyjít se svým dílem na veřejnost, ukázat ho divákům. Protože divák je strašně důležitej, bez něj umění neexistuje. Bez diváka, jeho interpretace díla neexistuje ani to samotné dílo, to psal už Umberto Ecco.

Jak moc se trápíte tím, jestli vás divák pochopí, nebo ne?
Často se stává, že ani samotný umělec přesně neví, co vlastně vytváří. A když to pak vystaví a dojde ke konfrontaci toho díla s diváky, je často překvapen, jakým způsobem to lidé pochopili, jak to interpretovali. Já sám nejsem posedlý touhou donutit diváka, aby ty věci vnímal tak, jak já chci, aby byly vnímaný. Proto pracuju v určité ambivalentní formě, která umožňuje více výkladů, není to nijak racionálně striktní. Takové ty polopaticky zpracované teze, kdy člověk na něco koukne a hned vidí, co tím chtěl básník říci – to jsou jen ilustrace a ty mě nezajímají.

Umělec ve střetu zájmů

Když se bavíme o současném umění, nedá mi, abych se nezeptal na věc z trochu jiného soudku: Pořád vám tak leží v žaludku Milan Knížák?
Já už brzy zakážu novinářům ptát se mě na dvě témata – Entropa a Knížák. (smích) Takže jen krátce – Milan Knížák jako člověk a umělec mě už dlouho nezajímá, protože už dlouho nic zásadního nevytvořil. Jeho důležitost je v tom, co dělal v šedesátých letech – a to mu nijak neupírám. V posledních deseti letech se ale jeho umělecký potenciál proměnil v politický, což je pro mě taková smutná dohra jeho života. Já nebojuju proti Knížákovi, proti jeho osobě samotné, ale proti systému, který ztělesňuje. To, že je ve funkci ředitele Národní galerie bez konkurzu už deset let, je zcela bezprecedentní, a co to všechno s sebou nese, je na další velký, úplně jiný rozhovor. Ono se to zvenčí nezdá, zvenku vypadá Knížák s copánkem a náušnicí na postu ředitele Národní galerie atraktivně, ale těmi jeho postoji se zabilo strašně moc věcí – a české umění se bude z této éry ještě dlouho vzpamatovávat. Je smutné, že neumí odejít sám a se ctí, ale drží se tam za každou cenu. On zkrátka čeká, až ho ten plebs – to jsme jako my – vyštve a on se bude moct stylizovat do role padlého hrdiny. Byl bych opravu rád, kdyby byly vypsány konkurzy na ředitele všech takovýchhle institucí, které jsou příspěvkovými organizacemi – a na post ředitele Národní galerie především. Jsem zvědavý, jestli nový ministr kultury, který vzejde z předčasných voleb – protože ten dočasný to určitě neudělá – najde k takovému kroku dost síly, aby ten konkurz skutečně vypsán byl.

Přihlásil byste se?
Určitě ne. Víte, já si myslím, že podobné funkce by nikdy neměli zastávat výkonní umělci. Protože jinak je tam vždycky přítomný určitý střet zájmů, vždycky hrozí, že ten člověk bude preferovat sebe a to, co zapadá do jeho uměleckého vidění světa. Myslím si, že je to pro uměleckou scénu hodně kontraproduktivní. A nevím o tom, že by kdekoli jinde na světě byl v podobně vysoké funkci aktivní umělec. Takže já bych do toho určitě nešel.

Dá se ale namítnout: Kdo jiný by měl rozumět umění než umělec?
Myslím, že by to měl být člověk, který je teoretikem umění, kunsthistorikem, nejlépe možná někdo ze zahraničí, kdo má dostatečný rozhled, aby se aspoň na chvilku eliminovala taková ta malá česká zapšklost.

Slyšel jsem ale i názor, že dnes je umění doslova v područí kurátorů a kunsthistoriků, kteří si pěstují své oblíbené stáje a určují, co je a není „trendy“. Nebylo by lepší, aby umění bylo v rukou umělců?
Víte, to je takový mýtus, stará bolest některých umělců, kteří si na základě svých předpojatostí vytvoří tezi, že za všechny jejich neúspěchy mohou kunsthistorici a kurátoři, kteří manipulují s umělci a diktují jim, jak mají malovat, co letí ve světě a že jen opravdoví čeští umělci to vydrží a dál si dělají to svoje. Tahle směšná teze tu zaznívá už nějakých těch pětadvacet let, co se na té umělecké scéně nějak pohybuju, pro mě je to ale jen takové směšné alibi. Myslím, že silný jedinec a silný umělec vydrží jakkoli silný tlak ze strany kurátora nebo kunsthistorika a dokáže svou práci prosadit. Samozřejmě že jsou kunsthistorici, kteří mají v oblibě určitý druh umění a jiné ne – nemůžeme mít přece všichni rádi všechno. Ale pokud dokážou vyargumentovat, proč se jim tohle líbí a tohle ne, mají na to právo. Ale spousta umělců to prezentuje tak, že oni dělají umění a ti zatracení kurátoři to nechtějí pochopit. Takhle jednoduché to ale není.

Curriculum vitae

Narodil se 28. 8. 1956 v Rumburku, je ale z Dolní Poustevny, kde vyrostl. „V Dolní Poustevně ale nebyla porodnice, tak se mnou maminka, když jsem se začal hrnout ven, musela do Rumburka,“ vysvětluje. Rodinná legenda praví, že na porodním sále bylo plno, a tak se Jiří David nakonec narodil na kožené pohovce v čekárně. Sedmkrát se pokoušel dostat na AVU, nakonec úspěšně, vystudoval ji v letech 1982–1987. V roce 1987 stál u zrodu slavné umělecké skupiny Tvrdohlaví a stal se tím, kdo výrazně ovlivňuje a spoluvytváří podobu současného českého umění. Během své klikaté cesty za uměním se stihl oženit a mít děti (dcera Markéta, syn Daniel), z Rumburku se přes Ostravu a Český Brod přestěhoval do Prahy, kde se v roce 1983 usadil na Smíchově. Nejprve v přízemním bytě v Plzeňské ulici, čtyři roky nato pak do bytu na rozhraní Smíchova a Malé Strany v Petřínské ulici. „Bydleli jsme proti Petřínu, takže jsme to měli blízko do přírody a zároveň kousek do centra,“ hodnotí. Zhruba před rokem však museli Davidovi změnit bydliště i působiště. „Vypoklonkoval nás italský majitel, bylo to dost hnusný,“ říká David. Nakonec ale nelituje. „Teď bydlíme na Zbraslavi, máme tu zrekonstruovaného půl domu se zahradou a je to úžasné – bydlení v zeleni a zároveň tam jezdí městská doprava. A na zahradě jsem nedávno dostavěl dřevostavbu, kam jsem přemístil svůj ateliér. Jsem rád, že to tak dopadlo.“ Sám o sobě Jiří David říká: „Nevím, co jsem; nevím, co znamenám; nevím, proč a pro koho dělám; neznám smysl ani důvod původu mých, mnohdy recyklovaných prací. Podezřele méně a méně je pro mne podstatné, kdo a jak porozumí smyslu mých prací, a to včetně mne samého; jsem svým vlastním cizincem. Po patnácti letech intenzivní, profesionální práce v oblasti umění někde uprostřed Evropy, jsem ztratil jakoukoliv koherentní identitu. Pomalu a nejistě dospívám k závěru, že to pro mě není negativní, i když nevím, co s tím.“