Banky obvykle své služby nesestavují na míru těm nejchudším, nejpotřebnějším, nedávají dohromady projekty na zvýšení kvality života lidí v rozvojových zemích. Nekopou studny tam, kde lidé strádají nedostatkem pitné vody. Misijní banka ubožáků tohle všechno dělá. Navíc nemá žádné přepážky, ani bankomaty, ani honosné budovy s armádami bankovních úředníků (její chod zajišťují dva lidé a zázemím pro její činnost je jedna místnost laskavě propůjčovaná smíchovskou farností při kostele sv. Václava). Možná proto, že to ve skutečnosti žádná banka není. Sem si nechodíte ukládat peníze na svůj účet. Jestli se tu něco uložit dá, pak jsou to dobré skutky ve prospěch lidí, kteří nemají možnost měnit svoji beznadějnou situaci vlastní snahou.

Misijní banka ubožáků je občanské sdružení, které se snaží pomáhat v Africe těm nejpotřebnějším z potřebných. V posledních letech se ve své činnosti zaměřují především na hledání zdrojů pitné vody, kopání studní a na adopci na dálku. U jeho zrodu stáli manželé Pavel a Mirjam Baldýnští z Prahy. A taky velká porce víry v Boha – jak už napovídá ono „misijní“ v názvu sdružení. „S lehkou nadsázkou říkáme, že svého Boha chápeme jako šéfa našeho bankovního ústavu. Je to specialista v oboru nadevše povolaný – co za dobré skutky si u Něho uložíte, to tam v den potřebný – bez inflačního znehodnocení – také najdete. Kdo vám dneska může takovou kvalitu služeb garantovat?“ říká s úsměvem Pavel Baldýnský. „Ta misijní práce ale neznamená vůbec to, že by naše činnost byla nějak organizovaná církví. Jde o to, že se cítíme být křesťany a chceme podat pomocnou ruku. Nejde nám o seberealizaci nebo o to, abychom se mohli do Afriky vypravit za dobrodružstvím, ale o křesťanskou pomoc bližnímu,“ vysvětluje Pavel Baldýnský. Zvláštní název sdružení, pod jehož hlavičkou běží několik rozvojových projektů v Tanzanii, vznikl náhodou. „Nějak mě to napadlo, tak jsem to tam napsal,“ krčí rameny Pavel Baldýnský. Je to vlastně takový docela blbý název, trochu komický – Misijní banka ubožáků. Vzbuzuje to dojem, že snad nabízíme nějaké bankovní služby, navíc slova misijní a banka nejdou moc dohromady, banka a ubožáci už vůbec ne. Ale časem se ukazuje, že to byl marketingově docela dobrý nápad, každý, kdo ten název uvidí, si řekne – to je divné, na to se musím podívat,“ dodává s úsměvem.

Misionář trochu jinak

Když se řekne misie a misionář, představí si člověk nevěřící postavu v temném rouchu prodírající se africkou džunglí nebo jihoamerickým pralesem s biblí v jedné a s mečem v druhé ruce, aby obrátila pohanské divochy na „pravou víru“ – třeba i násilím. „Tak to bývávalo, my ale do Afriky přicházíme s tím, že si uvědomujeme, že jsme lidé stejných kvalit jako ti, co žijí tam, jen jsme vyrostli v odlišných kulturních a ekonomických podmínkách,“ říká Baldýnský. „Máme sice jinou barvu kůže, ale to je vše – stejně tam jako tady jsou lidé dobří i zlí, chytří i hloupí, ti, co by se pro vás rozdali, a takoví, co by vás nejraději zabili, kdybyste jim k tomu dali příležitost,“ dodává. Cílem misijní práce není vnucovat lidem v chudých oblastech světa křesťanství – koneckonců v Africe, kde je dnes asi největší populace věřících na světě, by to bylo nošením dříví do lesa. Jde o to pomoct tam, kde je to potřeba, naplnit ideál křesťanské lásky k bližnímu – a možná, když lidé uvidí, jak jim křesťané odjinud pomáhají, najdou si cestu i ke svému Bohu, pokud ji dosud nenašli. „Někdy nám vyčítají, že svým působením ničíme jejich původní folklor, že jim vnucujeme náš styl života, ale to je už dnes nesmysl,“ říká. „Civilizace už dneska dorazila všude, i do těch nejodlehlejších oblastí světa, ti lidé tam nemohou žít v nějaké rezervaci stylem, jakým žili před stovkami let – a ani nežijí. Oni chtějí výdobytky civilizace, které jim mohou usnadnit jejich mnohdy nelehký život,“ vysvětluje.

Klikatá cesta budoucího misionáře

Cesta Pavla Baldýnského k práci na rozvojových projektech a k Misijní bance ubožáků byla docela klikatá. Vyrostl na Žižkově a jako kluk nebyl žádný výlupek křesťanských ctností – realita žižkovských ulic ho rychle naučila, že je lepší dát ránu dřív, než ji sám dostane. Narodil se ale do tradičně křesťanské rodiny, a tak na rozdíl od většiny svých ostatních vrstevníků nechodil do pionýra, ale ministroval v kostele. A postupně si utvářel svůj vztah k Bohu. „Postupem času člověk pozná, že Bůh si v průběhu života každého připravuje pro ty úkoly, které pro něj má. Mě naučil, že se na něj mohu vždycky spolehnout, ale že se ode mě za to žádá určitá lidská odpovědnost,“ přemýšlí Baldýnský.
Původním povoláním je soustružník kovů, pak vystudoval střední zdravotní školu, jednu dobu pracoval i jako sanitář. Oženil se, s manželkou Mirjam měli tři děti. V roce 1968 odjel s manželkou do Itálie a seznámil se tam s lidmi z jedné křesťanské komunity – Comunitá Porte Aperte. Po nástupu normalizace už se Baldýnští ven za hranice nedostali, tak si se svými známými z Itálie aspoň psali. Pak přišel rok 1989 a s ním možnost svobodně cestovat. Baldýnští vyrazili za známými do Itálie, a když za nimi dorazili, zjistili, že místo Comunitá Porte Aperte je na světě sdružení Centro Mondialitá Sviluppo Reciproco (CMSR), které se věnovalo mimo jiné i rozvojovým projektům v Africe. Mirjam i Pavla jejich činnost zaujala, Pavel Baldýnský pak zůstal deset měsíců v Itálii a seznamoval se s chodem organizace. Manželka zatím byla doma a starala se o obživu rodiny. O rok později poprvé odjel do Afriky, aby se ukázal. Někoho první dojem z Afriky porazí, koho ne, ten si Afriku na první pohled zamiluje. Pavel Baldýnský během dvou měsíců svého prvního afrického pobytu zjistil, že patří k té druhé skupině. Pak dostal i s manželkou nabídku vést v Africe, konkrétně v Tanzanii, pro CMSR tzv. multisektorový Chikopelo Project. Nebylo to úplně lehké rozhodování, doma měli dva teprve nedávno dospělé syny a sedmnáctiletou dceru. Svolali rodinnou radu, probrali vše s dětmi a nakonec došli k rozhodnutí, že pojedou. Dceru, které ještě chyběl kousek do plnoletosti, svěřili do péče dospělých bratrů. „Nakonec to ale dopadlo přesně naopak – ona pečovala o ně,“ vzpomíná s úsměvem Baldýnský. A odjeli do Afriky.
V rámci Chikopelo projektu fungovalo několik sektorů, do kterých se soustředila pomoc, patřila mezi ně práce na poli, lisování a distribuce slunečnicového oleje, dispenzář s porodním stolem a deseti lůžky, školka pro sto dětí, mlýn na kukuřičnou mouku a čištění rýže, dobytek a prasata, dílny a servis pro potřeby domorodců, čerpání vody, technická údržba umělého jezera Nondwa a vysazování stromů v buši. „Smyslem naší práce bylo předat domorodcům znalosti a dovednosti, jak ve velmi jednoduchých podmínkách s těmi nejjednoduššími prostředky uživit sebe a svou rodinu,“ vysvětluje Baldýnský.
Při své práci pro Chikopelo projekt využil Pavel Baldýnský i své zdravotnické vzdělání. Součástí projektu byla i stanice první pomoci s porodním sálem, kde měly místní ženy a dívky možnost odrodit v aseptickém prostředí, aby neriskovaly poporodní infekci. „Jinak obvykle rodily doma – a v těch jejich chýších, kde s nimi žijí pohromadě i hospodářská zvířata, pokud nějaká mají, není zrovna to nejhygieničtější prostředí,“ říká Baldýnský. Jak takový domácí porod v Africe vypadá, měl ostatně možnost poznat na vlastní oči. „Vzbudili mě uprostřed noci a táhli mě pryč. Netušil jsem, co se děje, protože v té době jsem svahilsky ještě moc neuměl, říkal jsem si, že to skoro vypadá na přepadení, čekal jsem, že mi budou chtít ukrást auto nebo mě zabít, ale jel jsem,“ vypráví. „Dovezli mě do chatrče, kde jsem teprve pochopil, že mě vezou k porodu – bečela tam koza, vzadu přežvykovalo tele a na zemi v prachu ležela holka kolem osmnácti let. V prachu jsem si všiml čurku plodové vody. Dívka byla vyčerpaná a nebyla moc schopná mluvit. Ptal jsem se, jestli už porodila, oni že ano a já se začal shánět po dítěti. Přinesli mi ho ukázat zabalené v kusu hadru, tak jsem ho prohlédl, pak jsem se začal pídit po tom, jestli se odloučila placenta – ta nesmí zůstat v těle, jinak by mohlo dojít k sepsi. Holka nechápala, co po ní chci, mezitím jsem si tam všiml slepice, jak tam něco zobe, popotáhne a protože je to těžké, zase to pustí, tak jsem ji tam mezi všemi těmi zvířecími lejny začal po kolenou honit, abych zjistil, jestli náhodou nezobe placentu – bylo to něco šíleného. Všechno nakonec dobře dopadlo, dítě i novopečená maminka ten porod přežily, ale bylo to velké štěstí,“ vypráví.

Time out

V Africe strávili manželé Baldýnští tři roky, během kterých se vždy po roce ukázali na měsíc doma. Po třech letech se vrátili do Prahy na delší dobu – na celých pět let. Během nich Pavel Baldýnský vystřídal několik zaměstnání. Jedna z pracovních nabídek ho vrátila k jeho zdravotnickému vzdělání. „Ředitelka sociálního ústavu v Praze 2 mi nabídla, jestli bych pro ně nechtěl založit firmu zajišťující home care, tedy domácí péči,“ vzpomíná. „Byla to náhoda, protože ještě než jsem odjel poprvé do Afriky, jsem chtěl jet do Kanady a založit takovouto firmu tam. Bůh mě ochránil, že k tomu nedošlo,“ vzpomíná s úsměvem. Tak to zkusil aspoň v českých podmínkách. „Dojednal jsem smlouvy s pojišťovnami, našel sestry, sám jsem byl vrchní sestra a rok jsem to celé vedl,“ vypráví. Pak už ho ale přestalo bavit handrkovat se s ředitelkou o každou korunu na potřebné vybavení a po roce odešel. „Kamarád mě zlanařil do firmy, která vyráběla záložní zdroje. Stal se ze mě obchodník,“ říká.
V novém zaměstnání byl spokojen, vydělával velmi dobré peníze, ale přesto v hloubi duše cítil, že to není pro něj to pravé. Afrika se mu zadřela hluboko pod kůži a vzpomínka na ni se pořád hlásila o slovo. „Z nějakého důvodu jsem cítil, že jsem pro tu práci v Africe stvořen, že je to to, co bych chtěl doopravdy dělat,“ říká. „A navíc jsem si říkal, že ti lidé tam potřebují pomoc, ale nikdo se tam s pomocí moc nehrne, protože je to tam doslova o hubu – jsou tam loupežné bandy, které vás přepadnou, okradou a bez milosti zabijí, to riziko je tam na každém kroku,“ říká.

Návrat do Afriky

S myšlenkou na návrat do Afriky si pohrával ještě další dva roky, mezitím oslavil padesátku. „Váhal jsem, měl jsem dobrou práci, vydělával hodně peněz, pracoval s dobrou partou lidí – docela mě lákalo se tu zabydlet a dobře si žít,“ vysvětluje. Zároveň ale cítil, že jeho životu chybí skutečné naplnění. „Nějak jsem se musel s tím svým dilematem poprat, rozmyslet si to, jestli se opravdu mám v padesáti pustit do takového dobrodružství, nebo raději zůstat v tom bezpečném životě tady,“ říká. Jenže práce přibývalo, času ubývalo a bylo potřeba se definitivně rozhodnout. A Pavel Baldýnský si řekl, že život je jen jeden a že nechce litovat toho, co neudělal, a rozhodl se, že se do toho dobrodružství pustí znovu. Samozřejmě až poté, co s tím souhlasila i jeho žena. „Ona to má naštěstí taky v sobě, není to tak, že bych ji táhl za sebou. A musím říct, že to, co v rámci naší práce v Africe prožíváme, nás jako manžele hodně stmeluje,“ říká. „Samozřejmě nás to taky mockrát rozhádá, protože máme různé názory na to, jak věci, se kterými se potýkáme, řešit a pereme se o ty svoje názory jako psy,“ dodává s úsměvem. V roce 1999 se manželé Baldýnští vrátili do Afriky a pobyli tam měsíc. Neměli ale dost finančních prostředků na to, aby mohli začít systematicky pracovat s celými rodinami. A tak začali shánět peníze a další prostředky potřebné pro realizaci svých projektů. A tak vznikla Misijní banka ubožáků, která od roku 2001 působí v diecézi Mbeya na jihozápadě Tanzanie. „Rozvíjíme tu vlastní misijní strukturu, tzv. Allamano Agape rozvojovou misijní stanici, ve které nabízíme domorodcům práci při hledání a těžení vody, hloubení, úpravy a oprav studní a výcvik k servisu strojů potřebných pro hloubení studní,“ říká o práci MBU Pavel Baldýnský. „Snažíme se je získat pro spoluúčast na tvorbě budoucnosti jich samých i jejich rodin. Jinak jsme postavili a provozujeme školku pro důležitou předškolní přípravu dětí, stavíme a pomáháme financovat WC pro větší základní školy ve vsích. Stavíme sklad na potraviny pro rolníky, dílny k systematické výuce řemesel i opravám a údržbě, podporujeme zdravotní prevenci, dovážíme léky a nutriční pomůcky. Pomáháme matkám, opuštěným matkám s dětmi, vdovám, starým ženám se sirotky a sirotkům formou »adopce na dálku« za pomoci českých rodin. Hledáme i vymýšlíme, a především realizujeme smysluplné pracovní příležitosti pro domorodce v rámci jejich rozvoje. Podporujeme pastorační úsilí místního faráře otce Bruna – Afričana, který je zcela sám na farnost o rozloze 40 krát 80 kilometrů, a podporujeme existenci i práci místního konventu diecézních sester v Kamsamba,“ vypočítává Baldýnský. Při své práci se musí potýkat s odlišnou mentalitou Afričanů, ke které patří nedochvilnost, mizivá citová hloubka a neschopnost utvářet si nějaké dlouhodobější cíle. „S čím se hodně potýkáme, jsou značně nefungující rodiny, kdy někdo z rodičů neplní svou roli – většinou to jsou muži, kteří každou ze svých činností, či spíše nečinností nazývají eufemisticky děláním obchodu,“ komentuje Baldýnský.

Život mezi dvěma světy

Baldýnští teď žijí svou prací pro Afriku. „Každý rok strávíme tři až čtyři měsíce v Africe, abychom na všechno dohlédli, zbytek roku jsme v Praze a věnujeme se shánění peněz pro naše projekty,“ popisuje Baldýnský. Po dobu, co v Africe nejsou, dohlíží na pokračování aktivit MBU tým složený z místních, které si manželé Baldýnští vybrali a vychovali. I tak ale musejí do Afriky pravidelně přijet dohlédnout na vše osobně. „Je to schizofrenní život, ale jinak to nejde, pokud člověk chce dělat tuhle práci poctivě a nevyhodit peníze od dárců oknem,“ říká. Realizaci je totiž třeba bedlivě ohlídat od A až do Z. „S Afričany se jedná velice dobře, protože jsou hodně komunikativní, ale pokud se na něčem domluvíte, nedá se na to ani v nejmenším spolehnout,“ vysvětluje Baldýnský. „K tomu ještě mají takové hloupé přísloví, které ve svahilštině zní: Haraka haraka haina baraka neboli že spěchání spěchání vyhání požehnání, takže všechno se neúměrně prodlužuje,“ dodává.
Přesto svého rozhodnutí vrátit se do Afriky a k práci pro Afriku nelituje a věnuje se jí na plný úvazek. „Po těch deseti letech můžu jen chválit Boha za to, že mě sem nasměroval. Samozřejmě, nejsem žádný boháč a raději se ani neodvažuju si spočítat důchod, až na to dojde – a ta doba se blíží – ale jsem rád, že se nám podařilo vybudovat něco, co slouží lidem, a navíc tahle činnost dává mnoho i nám. Říká se, že člověk si podrží jen to, co rozdal. Vypadá to jako dobrý bonmot, ale je to pravda,“ míní Baldýnský. I když, jak přiznává, přechod mezi oběma světy je vždycky trochu obtížný. „Když se mám odtud vytrhnout a odjet do Afriky, dělá mi to potíže, když jsem tam, jsem jako doma a mám zase problém, když se vracím sem,“ říká s úsměvem.

Cíle pomoci MBU:

- Konkrétní realizace dohodnuté pomoci týkající se africké rodiny, hledání pitné vody, zdraví, rolnictví, podpory vzdělání a řemesel mladých domorodců, pomoci starým lidem a mnoha dalších sociálních i morálních hodnot
- Podpora laiků misionářů při jejich přípravě i osobním nasazení po dobu pobytu v AA misii a realizaci těchto mikroprojektů
- Vzájemná kulturní směna hodnot mezi lidmi a kulturami a poskytnutí evropských zkušeností v teorii i praxi
- Spolupráce s misijními instituty, představiteli správy v zemi a organizacemi pro rozvojovou a humanitárními pomoc
- Výchova české společnosti k solidaritě s chudými národy i trpícími lidmi v dlouhodobém horizontu nasazení
- Prevence xenofobních nálad, rasismu a odstředivých tendencí v komunikaci kultur a národů
- Zajištění technického zázemí pro aktivity v Africe i České republice

zdroj: www.agapembu.cz