Už před čtyřmi lety se pokusil kandidovat na předsedu fotbalového svazu a už tehdy do něj mnozí vkládali naděje na změnu směru, kterým se český fotbal v poslední době ubíral. Na to, že se podobné kauzy, jako ta s pověstnými „kapříky“ stanou pod jeho vedením minulostí. Delegáti svazu ale tenkrát rozhodli jinak a Ivan Hašek se předsedou Českomoravského fotbalového svazu nestal. Letos vstoupil po dlouhém váhání znovu do stejné řeky a kandidoval zase. Tentokrát úspěšně – 27. června byl v Národním domě na Smíchově zvolen valnou hromadou ČMFS do čela jeho výkonného výboru. Pro mnohé fotbalové fanoušky se stal čímsi jako Barrackem Obamou fotbalového světa. Symbolem nástupu nových – samozřejmě lepších – časů, spasitelem, který jako mávnutím kouzelného proutku vyčistí Augiášův chlév, ve který se podle mínění mnohých český fotbal za poslední roky proměnil. Že tráva na stadionech bude od této chvíle zelenější, hra fotbalistů lepší a korupce zmizí jako mávnutím kouzelného proutku. Strach z téhle nešťastné pozice mesiáše, do kterého si lidé promítají mnohdy i zcela nerealistická očekávání, prý nemá. „Vy sám, když se mě na to ptáte, se tomu smějete, takže je vidět, že to také berete s nadhledem,“ odpovídá s úsměvem na mou provokativní otázku. „Zkrátka každý rozumný člověk, který se zamyslí nad tím, co je v mých silách změnit, tuší, že to tak jednoduché nebude. Že je to dlouhodobý proces. My jsme se prostě teď vydali cestou, o které jsme přesvědčeni, že je správná, a chceme, aby ta cesta byla rovná a byly na ní vidět nějaké výsledky. Ale je mi jasné, že neuspokojím všechny a že se mé kroky nebudou někomu líbit. A moc se tím netrápím,“ říká.

Hlavně mít čisté svědomí

Když vám byla nabídnuta kandidatura na předsedu ČMFS, dlouho jste s jejím přijetím váhal. Co vás nakonec přimělo na nabídku kývnout a jít s kůží na trh do volebního boje?
Přijal jsem kandidaturu, protože jsem cítil podporu lidí ve fotbale, zejména na těch nižších článcích, a byli to i lidé, kteří před čtyřmi lety stáli na druhé straně, nevolili mě a teď mi naprosto otevřeně řekli, že to byla z jejich strany chyba. „Podpora, kterou jsem od nich cítil, mě přesvědčila, že bych je neměl zklamat a měl bych do volby jít. Protože většina z nich jsou lidé, kteří fotbalem žijí, věnují se mu ve svém volném čase a zadarmo. A tihle lidé chtěli změnu.

Pod pojmem změna si lze představit ledacos. Jaká by měla být ta „změna podle Haška“?
Myslím si, že fotbal je tu především pro fanoušky, pro diváky. A že náš nejdůležitější úkol v tuhle chvíli je zajistit, aby tahle masa lidí, pro kterou se fotbal dělá, věděla, že se tu dělá opravdu pro ni.

Že se určitě svými kroky nezavděčíte všem, je jasné i vám. Nebojíte se, že vás ti samí lidé, kteří ve vás dnes vidí téměř spasitele českého fotbalu, budou jednoho krásného dne „křižovat“, protože nesplníte jejich příliš velká očekávání?
Nebojím, na to jsem zvyklý ze své dosavadní trenérské praxe. Jako trenér jste nucen se s tímhle fenoménem vypořádávat prakticky neustále. Když vyhráváte, všichni vás vynášejí do nebe, když se zrovna nezadaří a vaše mužstvo prohraje, jste najednou dole a všichni vám nadávají. Na to jsem zvyklý, a i teď jsem připravený zvládat jak úspěchy, tak neúspěchy. Nikdy jsem neskákal, když jsme něco vyhráli, protože mi bylo jasné, že to těžší teprve začíná, stejně tak jsem nikdy nedělal žádnou velkou tragédii z prohry, protože jsem věděl, že zítra může být všechno jinak. A s pozicí předsedy ČMFS je to stejné. Pro mě je teď důležité především to, abych mohl mít sám před sebou čisté svědomí, abych věděl, že jsem udělal pro dobro fotbalu maximum.

A nedopadne to tak, že vy teď uděláte tu „špinavou práci“, všechny ty reformy, které budou mnohdy nepopulární a budou mnohé bolet, a pak ti, co vás teď pomohli zvolit, řeknou – děkujeme, odejdi, teď už si to tu budeme řídit zase my?
Je samozřejmě možné, že to tak dopadne, ale já se nezabývám tím, co bude, ale tím, co je teď. A pokud se lidem nebude líbit to, co tu děláme, tak nás za čtyři roky delegáti z našich funkcí odvolají. Tím se ale netrápím.

Takže do toho jdete trochu jako kamikatze.
Jdu do toho hlavně s tím, že důležité je především to, abych sám měl pocit, že jsem udělal všechno, co jsem mohl. A koho tím naštvu nebo si tím znepřátelím, to neřeším. Pro mě je důležité, že dělám něco, co mě baví a naplňuje a že mohu být třeba něčemu prospěšný. Protože mohu jít cestou, kterou jsem si předsevzal, rovně, nemusím z ní uhýbat, protože jsem se nikomu nezavázal a nejsem spojený s žádnou zájmovou skupinou. Můžu rozhodovat ve prospěch fotbalu, a to je pro mě nejdůležitější.

Když větrat, tak pořádně

Do změn jste se obul hned od začátku svého působení ve funkci – všem na generálním sekretariátu ČMFS jste rozdal výpovědi s tím, že nové smlouvy podepíšete je s některými, protože sekretariát výrazně zeštíhlí.
Samozřejmě, je to logický krok. Je potřeba nastolit určité změny, do vedení svazu spolu se mnou přišla řada nových lidí a potřebovali jsme si vytvořit novou startovní a vyjednávací pozici. A vyřešili jsme to způsobem, o kterém si myslím, že je v tuto chvíli nejlepší. Bylo to nutné, abychom měli plnou kontrolu nad tím, co se tu děje, a mohli tak přijmout za vše plnou odpovědnost.

Ale přece jen, po tak razantním kroku, jakým je všechny propustit a pak už jen část přijmout zpět – nebojíte se tahanic s odbory a sporů o platnost výpovědí?
Postupovali jsme v naprostém souladu se zákoníkem práce, podle všech pravidel, takže myslím, že v tomto ohledu by problém nastat neměl.

V souvislosti se změnami, které po vašem nástupu ve vedení ČMFS nastaly, se objevila i spekulace, že by váš nástup do čela ČMFS mohl otevřít cestu k návratu někdejšího fotbalového bosse z 90. let Františka Chvalovského do vedení svazu nebo přinejmenším k obnovení jeho vlivu na český fotbal. Poukazovalo se při tom na dosud nedořešená obvinění Chvalovského z úvěrových machinací, kterých se měl dopustit při svém podnikání. Byl by podle vás pro český fotbal Chvalovský přínosem, nebo spíš postrachem?
Rozhodně přínosem, o postrachu nemůže být ani řeči. Pan Chvalovský samozřejmě má své problémy, které si musí vyřešit sám, ty však nesouvisejí s fotbalem, ale s jeho podnikatelskou činností. Co se týče fotbalu, byl jeho přínos pro něj rozhodně jen pozitivní. Měl jsem možnost ho zažít, jak fungoval ve FIFA a UEFA, a můžu říct, že to byl jeden z našich nejlepších fotbalových diplomatů. A myslím, že kdyby neměl ty své podnikatelské problémy, nebyl by dnes předsedou UEFA Platini, ale pan Chvalovský. Takže já si ho za práci, kterou odvedl pro český fotbal, velice vážím a nikdy jsem se s tím netajil. A skutečně si myslím, že je to člověk, od kterého bychom se měli co učit a jehož diplomatické kontakty by nám i dnes hodně pomohly. Ale nejsem si jistý, jestli by vůbec měl zájem.

Byznys až na druhém místě

Jednou z nejčastějších námitek proti vaší kandidatuře bylo, že sice fotbalu jako bývalý úspěšný fotbalista a stávající zkušený trenér rozumíte dobře, ale že pozice předsedy ČMFS vyžaduje manažerské zkušenosti, které vám chybějí. Jaké to je pro fotbalistu a trenéra v roli manažera?
Úplně normální. Víte, já si myslím, že každý trenér musí být dnes zároveň i dobrým manažerem, dokonce bych řekl, že funkce trenéra je dnes už především funkce manažerská. Navíc mám i určitou zkušenost s chodem svazu – dva roky jsem tu v minulosti působil jako ředitel národního mužstva a jako generální sekretář, chodil jsem na výkonné výbory, takže si troufám říct, že vím, jak to tu funguje. A třetí věc, kterou bych k tomu řekl: Podle mě je to argument, který nemá žádnou váhu, prostě to byl pro některé lidi způsob, jak zdůvodnit, že nejsem na tuhle pozici ten správný člověk. Asi těžko byste vysvětloval Platinimu, který je předsedou UEFA, že není člověkem na svém místě, protože by měl kopat do meruny, a ne se starat o fotbal v roli funkcionáře. Naopak bych řekl, že trendem poslední doby ve světě je rostoucí množství fotbalistů v čele svazů, že se stále více prosazuje myšlenka, aby fotbal řídili ti, co ho znají i jako hráči, ne jen jako funkcionáři.

Fotbal dnes už ale není jen sportovní hra, ale hlavně velký byznys. A v tom se orientují hlavně ti, co ho znají především jako funkcionáři.
Já si myslím, že fotbal není byznys. Ten k němu samozřejmě patří, ale měl by být vždycky až na druhém místě. Na tom prvním by měl být především fotbal, jeho sportovní stránka. Ten byznys, který s fotbalem nutně souvisí, by měl sloužit fotbalu, ne aby fotbal byl jen zástěrkou pro byznys – i když tomu, myslím, poslední dobou tak docela nebylo. Myslím, že celý ten systém kolem českého fotbalu by se měl v první řadě start o fotbal jako sport, aby byl dostatek kvalitních hráčů a na hřištích se hrál kvalitní fotbal – aby byl především fotbalový divák spokojen. Až na základě toho lze rozvíjet nějaký byznys, který bude generovat další prostředky pro rozvoj fotbalu. Protože když to funguje obráceně, jde kvalita fotbalu dolů a následně jdou dolů i zisky z fotbalového byznysu.

Fotbal ale je svým způsobem byznys, kde se točí nemalé peníze.
To určitě.

A kde jde o peníze, tam jde i o moc a vliv. Jak se vám žije v centru tlaků různých zájmových skupin soupeřících o svůj díl vlivu uvnitř českého fotbalu?
Na to být v centru různých tlaků, jsem už jako trenér zvyklý, ale tlak je na trenéra v každém klubu tak velký, že už vás pak něco takového nepřekvapí. Myslím si dokonce, že kdo dělá trenéra, dělá ho i kvůli těmto tlakům – že je vyhledává, protože ho motivují.

Takže jste něco jako adrenalinový sportovec?
To zas ne, takhle bych to neřekl. Ale ten tlak, kdy o něco jde a musíte se utkat se silným soupeřem, mi vyhovuje, motivuje mě.

Ještě chvíli trenérem

Když jste se rozmýšlel, zda přijmout kandidaturu na post předsedy ČMFS, znamenalo to pro vás mimo jiné i dilema, zda odmítnout a pokračovat v práci trenéra, nebo přijmout a vzdát se trenérské práce. Nakonec se ale ten konec Haška-trenéra prozatím odložil – jen namísto fotbalistů ve Spojených arabských emirátech trénujete české reprezentační mužstvo. Není to z vaší strany docela riskantní krok? Nebojíte se, že v případě neúspěchu české reprezentace na mistrovství světa vám pak budou spílat nejen jako trenérovi, ale že to oslabí i vaši pozici předsedy ČMFS?
Tak já si nemyslím, že bych tím riskoval svoje bytí či nebytí. Určitě to není dlouhodobé řešení, je to nestandardní řešení nestandardní situace, ke kterému jsem přistoupil proto, abych věděl, že jsem udělal všechno pro to, abychom postoupili na mistrovství světa. A to, jestli se to skutečně podaří, samozřejmě nezávisí na mně, ale na tom, jestli se nám podaří vytvořit skutečně silný tým. A jak to pak bude, až to dopadne, nebo třeba nedopadne – o tom se bavme, až to nastane.

Takže věříte v postup?
Věřím, že šance na postup tu je a že jsme pro ni udělali maximum. Připravovat si nějaké katastrofické scénáře pro případ, že to nevyjde, to není můj styl. Prostě dělám všechno pro to, abychom na Slovensku v září vyhráli kvalifikační utkání, to znamená především, abychom měli co nejvíce informací o hráčích, které budeme nominovat, a nominovali sem ty, co budou nejlepší v momentální formě a na Slovensku uspějí.

Říká se, že fotbalu rozumí každý – každý Čech je nad půllitrem piva v hospodě ten nejzasvěcenější fotbalový odborník, takže vaše pozice je o to složitější, že tu máte několik milionů laických „poradců“. Nedostáváte od lidí ve svém okolí, kteří nejsou z fotbalové branže, spoustu zasvěcených rad o tom, koho nominovat a jakou strategii při zápasech zvolit?
Tak samozřejmě že ano. Samozřejmě, my musíme vybírat podle toho, kdo je v jaké formě – a věřte, že výkonnost hráčů máme zmapovanou skutečně dobře, sledujeme ji prakticky denně. Ale názorům lidí, kteří sice fotbal nedělají, ale dívají se na něj, zajímá je a diskutují o něm nad pivem nebo jinde, je třeba naslouchat. Protože to je názor lidu, a i ten je třeba slyšet.

Čeští fotbalisté měli podobně jako hokejisté svou „zlatou vlnu“, kdy postupovali až do závěrečných finálových bojů na fotbalových mistrovstvích, ta doba už je ale pár let pryč. Čím to podle vás je, že se teď zkrátka nedaří?
Myslím, že je to hlavně kvůli tomu, že se poslední dobou tolik nedbalo na sportovní stránku fotbalu a hlavní pozornost byla věnovaná hlavně tomu, aby dobře fungoval byznys a marketing okolo. Myslím, že ten sestup úrovně českého fotbalu je zcela evidentní, během posledních osmi let se nůžky mezi špičkovým fotbalem ve světě a v Česku rozevíraly stále více na úrovni klubové, mládežnické a v poslední době i na té reprezentační. Je to trend, který se musíme pokusit zastavit, ale je to běh na dlouhou trať. Musíme začít na tom nejnižším stupni, u výchovy fotbalové mládeže, která také potřebuje změnu a jasnou koncepci – to je proces, který nebude trvat rok nebo dva. Je ale potřeba zastavit ten sestupný trend a nastartovat novou vlnu a začít vytvářet dlouhodobé koncepce.

Merunu za paragrafy nevyměnil

Hodí se vám ve vaší současné pozici vaše někdejší právnické vzdělání?
Tak samozřejmě že mi pomáhá v řadě věcí. Je to sice už dávno, co jsem tu školu vystudoval, a studoval jsem ji ještě za bývalého režimu, takže už je spousta věcí jinak, ale takové ty základní znalosti, na co si dát pozor při studování smluv, které musím podepisovat, a základní principy právnického myšlení mi dala. Rozhodně bychom tu ale potřebovali mít mnohem větší tým právníků, než jsem já, pan místopředseda Rajchl a pár z právního oddělení, protože některé věci se řeší přes soudy, a pár žalob nám tu přistálo na stole hned ve chvíli, kdy jsme nastoupili. Takže práce pro právníky je tu hodně.

Nepřemýšlel jste někdy o tom, že byste vyměnil fotbal za právničinu? Že byste seknul s fotbalem a otevřel si třeba právnickou kancelář?
Ne, o tom jsem nepřemýšlel a myslím, že kdybych to udělal, asi bych tu kancelář brzy zavřel, protože mám opravdu dlouhou pauzu, takže mi toho v téhle oblasti dost uteklo a asi by i dlouho trvalo, než bych se do toho dostal. Je tu zkrátka spousta lepších právníků, takže pochybuju, že bych měl klienty.

Třeba by zapůsobilo vaše poměrně známé jméno.
(smích) V životě to tak bohužel nefunguje, myslím, že by zapůsobily spíš ty znalosti – a ty mám lepší ve fotbale než v právu.

Řešil jste v době, kdy jste práva studoval, jestli z vás bude právník, nebo fotbalista? Nebo jste měl ohledně své další dráhy jasno?
Já žádná dilemata neměl, chtěl jsem se celý život věnovat fotbalu. Na druhou stranu, člověk nikdy neví, jestli se mu to podaří, protože ten sen, že bude fotbalistou, má v určitém věku hodně kluků a já chtěl být zodpovědný vůči manželce a rodině, kterou jsme měli poměrně brzo, chtěl jsem, abych se uměl o rodinu postarat, i kdyby ten fotbalový sen nevyšel. Navíc jsem v době, kdy jsem s fotbalem začínal, měl nějakých 54 kilo, takže hrozilo, že když do mě někdo foukne, zlomím se. Bylo tu zkrátka pořád to nebezpečí, že v důsledku nějakého zranění budu nucen ukončit fotbalovou kariéru, a tohle vědomí mě vedlo k tomu, abych měl nějakou pojistku. Proto jsem šel studovat na vysokou. Abych se byl vždycky schopen postarat o rodinu.

Domova si moc neužije

Rodina si vás teď ale asi moc neužije – z toho, jak dlouho jsme hledali vhodný termín pro tenhle rozhovor soudím, že moc volného času nemáte.
Tak moc ho není, ale přece jen si mě užijí víc než za posledních zhruba deset let, kdy jsem byl hodně v zahraničí. Teď mě vidí každý den aspoň trochu, když pozdě večer přijdu domů, a ráno, než zase odjedu. A už jsme si jednou večer vyrazili s manželkou na Smíchov do kina. Rád bych chodil častěji, ale oni v těch pozdních večerních hodinách, kdy obvykle dorazím domů, už nic nehrajou – a nebo manželka už spí. (smích) Ale to je začátek, myslím, že až se věci trochu usadí, i to pracovní tempo se trochu znormální. V tuhle chvíli je to náročnější. Ale nestěžuju si.

A co vaše manželka? Co tomu říkala, když zjistila, že jste se rozhodl kandidovat na předsedu ČMFS, a když pak zjistila, že vám to vyšlo?
Nadšená samozřejmě moc není, protože si chce chránit svoje soukromí, a určitě by mě ráda viděla víc doma – ale myslím, že rozumí tomu, proč to dělám. A ví, že potřebuju pořád překonávat ty různé tlaky, a že kdybych zůstal doma, začal bych si je možná hledat tam. Takhle zůstávají tlaky mimo dům. (smích)

A najdete si při vší té práci pro český fotbal čas na to si fotbal taky zahrát?
Tak čas bych si možná i našel, ale tělo už mi tak úplně nefunguje, jak by mělo, nohy mi nejdou, mám kouslé lýtko po zápase na Dukle, takže teď hrát nemůžu. Potřebuju se dát zase trochu zdravotně dohromady. Samozřejmě i tím, že pořád jen vysedávám u stolu, už to s tou mou fyzickou kondicí není nijak valné, ale budu se snažit si v budoucnu zahrát.

Třeba s vašimi starými dobrými Černolicemi?
Černolice spadly o soutěž níž, což mi docela vyhovuje, ale ještě bych potřeboval počkat tak dva roky, aby spadly ještě dvakrát, protože je to pořád ještě na mě moc. Tam ale samozřejmě o nějakém sestupu níž nechtějí ani slyšet, jak je znám, budou chtít postupovat. Pro mě je ta I. A třída moc, tam hráči už dokonce i trénují, což pro mě nepřipadá v úvahu. (smích) Takže já spíš myslím na nějaké exhibice a tak. Těším se na zápasy s Amforou a Kozlovnou, to jsou v tuhle chvíli moje mužstva.

Curriculum vitae

Ivan Hašek se narodil 6. 9. 1963 v Městci Králové. Vystudoval Právnickou fakultu UK v Praze. S kariérou fotbalového hráče začal v sedmi letech, kdy začal hrát za místní klub ZOM Nymburk. Ve 14 letech putoval do pražské Sparty, v roce 1981 poprvé oblékl dres A týmu a brzy se stal klíčovým hráčem. Roku 1990 odešel do Francie, do Štrasburku, hrát za tamní Racing. V roce 1994 odešel na dva roky do Japonska, tam působil v klubech Sanfrecce Hirošima a JEF United Ičihara. Poté se vrátil do Česka, do Sparty, kde v roce 1997 svou hráčskou kariéru ukončil. Za dobu svého působení v domácí fotbalové lize si na svůj účet připsal 249 utkání a 63 branek v domácí nejvyšší soutěži. Od roku 1984 do roku 1993 působil také v reprezentaci Československa, za tu dobu odehrál v dresu národního mužstva 56 utkání, ve 21 utkáních byl kapitánem mužstva. Po ukončení hráčské kariéry se stal úspěšným trenérem – v letech 1998–2001 byl asistentem trenéra reprezentace České republiky, zhruba v téže době trénoval Spartu. Dva roky byl ředitelem reprezentačního úseku ČMFS a rok generálním sekretářem fotbalového svazu. V letech 2001–2003 trénoval francouzský Racing, roce 2004 japonský klubVissel Kóbe. V době, kdy uvažoval o kandidatuře na předsedu ČMFS, působil jako trenér ve Spojených arabských emirátech. S manželkou Kateřinou a syny Pavlem a Ivanem bydlí v domě v Lipencích. „Jsem z Prahy 5, i když podle nového rozdělení vlastně ne, ale pořád své bydliště vnímám jako součást Prahy 5. A přes tu skutečnou Prahu 5 teď denně jezdím na Strahov do sídla generálního sekretariátu ČMFS,“ říká s úsměvem.