Jedna z nejpůsobivějších vězeňských studií za poslední roky míří v červenci do českých kin. Britský snímek Bronson režiséra Nicolase Windinga Refna je mimořádně nápaditým, obsesivním až maniakálním tvůrčím počinem, a to především díky neskutečnému hereckému výkonu hlavního protagonisty Toma Hardyho.

Hektický, groteskně surový příběh nejnebezpečnějšího vězně Velké Británie Mickeyho Petersona známého pod přezdívkou Charlie Bronson byl natočen podle skutečné události. Toto divoké a nespoutané zvíře si od roku 1974 odsedělo v kriminále 34 let, z nichž 30 let strávilo na samotce. Násilník, psychopat a maniak s výsostnými uměleckými sklony je zároveň bytostnou obžalobou lidské společnosti. Je to časovaná bomba na veškeré zákony, předpisy, normy, na veškeré pokrytectví mocných a svým děsivým anarchistickým chováním jako dělová koule smete sebemenší lidskou pýchu, která je přesvědčena o panování nad tvorstvem.
Vysoce stylizovaný snímek je očividně kontroverzní. Glorifikuje násilí ve velmi sofistikované rovině, s jemným humorem, leckdy odkazujícím až na éru němé grotesky. K tomu jednak napomáhá samotná Bronsonova vizáž vyholeného hromotluka s dlouhými kníry à la móda počátku 20. století – diváku hned naskočí obraz dávného jarmarečního vzpěrače – jednak precizní kontrastní kombinace vizuální, zvukové a hudební složky filmu. Bronsonovy prudké a náhlé násilnické výlevy, kdy se s neskrývaným až teatrálním potěšením vrhá (většinou nahý či spoře oděný) na klubko ozbrojených bachařů či policajtů, jsou z velké části podkresleny vážnou hudbou. Za máchání obřích pracek, v moři krvavých ran tak lkají jemné Verdiho tóny či duní Wagnerovy fanfáry ze Soumraku bohů. Režisér Nicolas Winding Refn vypráví Bronsonův příběh jako bizarní morytát, vypichuje jeho umělecké sklony působivými Hardyho kreacemi na divadelním jevišti při přeplněném sále, odkud zaznívá burácivý smích, údiv či bouřlivý potlesk a pískot.
Etický dopad takovéhoto mimořádného díla je velmi nejednoznačný. Filmový antihrdina Bronson díky vyšperkovaným obrazovým sekvencím a Hardyho hereckému rejstříku zahrnujícímu jemnou psychologickou kresbu i kotrmelcové klauniády diváka doslova opíjí. Je jako virus, který napadne divákovu nervovou soustavu a jeho emocionální i rozumový aparát. Je tedy záhodno zachovat si odstup a vnímat toho člověka na plátně především jako všehoschopné, a proto nebezpečné divoké zvíře. Byť útočí s nenucenou, pro leckoho až opojnou grácií.