Patří mezi špičky české taneční scény. Přesto, nebýt jejího nedávného angažmá v porotě druhé řady taneční show České televize Star Dance, mimo lidi z branže a okruh fajnšmekrů, kteří sledují dění okolo moderního tance by ji nikdo neznal. Tanečníci a choreografové obvykle nepatří k tvářím z titulních stran společenských magazínů. Leona Kvasnicová alias Qaša je výjimkou – díky StarDance ji teď znají i ti, kteří si moderní tanec spojují jen se svíjením se v rytmu tuc-tuc.

Společenskými tanci, jejichž provedení hodnotila coby porotkyně ve StarDance, do světa tance vstupovala. Jenže nějak to pro ni nebylo ono – energická Leona chtěla víc než jen ladně klouzat po parketu. V pubertě viděla slavný muzikál Flashdance a v tu ránu věděla, že takhle by chtěla tančit. V 80. letech tu ale nikdo nic podobného neučil. A tak v šestnácti založila taneční skupinu Crazy Dancers a začala pro Čechy objevovat to, co ve světě už nějakou dobu „frčelo“. „Chytali jsme inspiraci ze zahraničních klipů a vymýšleli, jak to dělají. Byli jsme zkrátka průkopníci,“ vzpomíná s úsměvem. Dnes vede vlastní taneční skupinu IF, ve které je nejvyšší šéfovou, vrchní produkční, manažerkou, uměleckou vedoucí i tanečnicí v jedné osobě, kromě toho vyučuje zájemce o street dance svůj vlastní styl s názvem street funk (který si dokonce nechala patentovat) a nedávno si splnila jeden ze svých velkých snů: v Malátově ulici na Smíchově otevřela své vlastní taneční studio Dance House. Tím největším splněným snem je pro ni ale tříletý syn Matýsek. „Dřív jsem byla zažraná do práce, do tancování, a nevnímala jsem nic okolo. Teď vidím, že jsou tu i jiné hodnoty, které jsou mnohem důležitější,“ říká při našem povídání v kavárně Black Sun nad Leoniným tanečním studiem. Právě dotrénovala, takže je ještě v tanečních „montérkách“. Až skončíme, spěchá vyzvednout z jeslí Matýska.

Život v poklusu

Kolik času vám zabere tancování?
V podstatě veškerý, kdy nejsem s Matýskem. A tím nemyslím jen tréninky. Ten čas, kdy nejsem se svým synem, dělím mezi tréninky, kdy pracuju sama na sobě, a čas, kdy něco vymýšlím – dávám dohromady choreografie nebo si připravuju lekce –, a čas, kdy řeším různé organizační záležitosti. Mám sice jednu asistentku, ale jinak si celý management kolem skupiny, studia a dalších věcí dělám sama. Takže spoustu času strávím u počítače nebo s telefonem či handsfree na uchu a zařizuju věci.

Když to tak poslouchám, je čas i na něco jiného než na tanec?
Snažím se ten čas nějak dělit mezi tanec a Matýska a doháním to vždycky tam, kde mám pocit, že jsem to poslední dobou zameškávala. Matýska se samozřejmě snažím nešidit. Jsou věci, přes které nejede vlak – chodíme třeba jednou v týdnu na plavání a jednou v týdnu cvičit do Sokola, to jsou chvíle, kdy mám čas jen na Matýska a nedám si na to sáhnout. Jinak je dopoledne většinou v jeslích, protože už mu jsou tři roky, pak ho vyzvednu, jdeme domů, tam si hrajeme, spinkáme, pak jsme spolu ještě chvíli odpoledne a večer, kdy většinou jezdím učit, se postará partner. Ten mimochodem tancuje u mě ve skupině, zároveň má ale i jinou profesi, takže oba jsme docela dost vytíženi. Ale nějak se podělíme. A na co si nenechám sáhnout, jsou soboty a neděle. To jsou pro mě svaté dny, kdy mám čas jen pro rodinu. Protože si myslím, že práci člověk taky k životu potřebuje a chce se jí věnovat co nejlépe, ale to dítě jednou odroste a já bych si pak vyčítala, že jsem si to nevychutnala.

A stíháte si to vychutnávat?
Zatím rozhodně nemám pocit, že bych to nějak prošvihla, a snažím se dělat všechno pro to, abych ho mít nemusela ani nadále. Trávíme spolu každý den dostatečný počet hodin a soboty a neděle, to je základ.

Ale pořád se tak trochu snažíte dohonit vlastní stín.
To je pravda, bohužel, jinak to nejde. Někdy mám pocit, že každý den je jeden velký sprint, který začne ráno a skončí večer v jedenáct. (smích) I proto mám tak ráda ty soboty a neděle – to mám pocit, že se najednou jakoby zastavil čas, nikam nespěchám – to je hrozně příjemný. Ono ani nejde dělat sedm dní v týdnu nonstop – vím, že pak už by to bylo i na úkor kvality práce, už by to zkrátka bylo moc. Jsem sice workoholik, ale nesmí to být kontraproduktivní, nesmí to přetáhnout únosnou mez, kdy by už všeho bylo tolik, že bych nestíhala jednotlivé věci kvalitně připravit. Nechtěla bych dospět do stavu, kdy nebudu mít čas promyslet choreografii, jen to rychle splácám, abych to už měla hotové a mohla rychle splácat něco dalšího.

Peripetie soukromého života

Máte za sebou už jedno manželství – v jednom rozhovoru jste říkala, že skončilo hlavně kvůli tomu, že jste se soustředila na sebe, svou kariéru a tanec a nevnímala jste nic okolo.
To je pravda, z devadesáti procent to byl ten důvod. Ono to bylo složité – my jsme spolu byli první dva roky v angažmá v Bratislavském divadle tance u Jána Ďurovčíka, on pak ale šel tancovat ven, já jezdila za ním, bylo to takové manželství na dálku, kterou jsem se snažili nějak překonávat. Nějak jsme se s tím snažili poprat, první tři roky to jakž takž šlo, ale pak už to trvalo moc dlouho. Měli jsme se někde usadit.

Jak dlouho jste spolu byli?
Měli jsme spolu pět let vztah, pak jsme se vzali a po roce už jsme se rozváděli – bylo to zkrátka složitý, asi to nepřišlo do správné doby, byli jsme si moc vzdálení, a když pak přijel, já měla spoustu jiných věcí na práci, místo abych si udělala čas na něj... ale ono se asi všechno děje tak, jak se dít má. Kdyby nebylo toho, že se mi rozpadlo manželství, neměla bych dneska toho svýho krásnýho Máťu a nedokázala bych třeba spoustu věcí, které jsme tady v Praze podařilo dokázat. Takže to tak asi mělo být.

Matýskův tatínek, váš partner, je taky tanečník – dělá to dobrotu, dva tanečníci v jedné domácnosti?
Co se týče toho, že máme podobný smysl pro humor a že mě chápe a podporuje v tom, co dělám, tak to funguje výborně. Trochu potíž je někdy v tom, že spolu sdílíme nejen domácnost, ale je také u mě ve skupině a konkrétně i se mnou v páru – protože nám to spolu dobře tancuje, on je šikovný tanečník a já si samozřejmě k sobě vybírám jen ty nejlepší (smích). Ale občas je složitý to ukočírovat, třeba během tréninku nebo tak. Nemám u něj takovou autoritu jako u ostatních svých tanečníků. Víc si toho ke mně dovolí, někdy se i pohádáme, když máme na věc jiný pohled.

Takže jste po zkušenosti s tím, jak vztahu neprospívá odloučení, zvolila opačný model, kdy jste spolu nejen doma, ale i při tancování?
To ne, nebyl v tom žádný záměr, prostě se to tak náhodou stalo. On byl prostě můj tanečník ve skupině, pak mezi námi přeskočila jiskra, já se tomu ale nějakou dobu bránila, protože jsem si říkala, že co je v domě, není pro mě. Navíc on měl v té době partnerku, se kterou byli nějakých osm let... takže se napřed zpřetrhaly různé vazby a až pak jsme spolu začali chodit. Bylo to takové jak z hollywoodského romantického dojáku – osm let je s někým, pak najednou někoho potká a všechno je jinak... a pak už romantické procházky za ruku v parku a noční procházky Prahou, první polibek na Žofíně... nádhera.

Plánujete k Matýskovi časem nějakého sourozence?
Určitě, chtěla bych ještě jedno děťátko, pokud se to podaří. Nejraději holčičku, ale kdyby to byl kluk, bude taky určitě legrace, mít doma tři chlapy (smích). Chtěla bych si to zopakovat ještě jednou – hlavně kvůli Matýskovi. Sama mám sestru (tou je mimochodem známá DJka Lucca – pozn. red.) a musím říct, že jsem hrozně šťastná, že ji mám. Rodiče jsou v Brně, takže když mám nějaké problémy, je to kromě partnera nejbližší člověk, kterého mám nablízku. A je to jeden z mála lidí, za které bych strčila ruku do ohně. Protože v té taneční branži si člověk musí dávat pozor na různé rádoby přátele a kamarády, tam se lidem moc věřit nedá.

Je to asi docela dost konkurenční branže.
To je. Ale ta konkurence tady je spíš v kvantitě, než v kvalitě. Tady je spousta lidí, kteří toho z mého pohledu moc neumějí, ale sami o sobě mají vysoké mínění. Těm bych doporučila, aby šli někam na zkušenou ven, tam by viděli, jestli by obstáli ve skutečné konkurenci, jak by byli kvalitní a jedineční. Já sama tu zkušenost mám, takže by mě ani nenapadlo mít nos nahoru. Snažím se být nejlepší, ale rozhodně si nemyslím, že bych nejlepší byla, a vím, že se mám pořád moc co učit. Protože tady si můžu myslet ledacos, pak ale stačí přijet do Paříže na kurz a tam najednou tanečnic, které umějí to, co já, uvidím spousty.

Roztančený byznys

Vedete svou skupinu, máte své studio – jste vlastně taková normální podnikatelka.
Jasně, jsem normální byznysmen. (smích)

Umělecká duše a smysl pro realitu světa podnikání, to většinou nejde tak úplně dohromady. Umělci přece bývají ti, co se vznášejí duchem v oblacích a na ty praktické věci okolo potřebují někoho jiného, kdo je schopen je zařídit. Pokud ho nemají, nedopadá to obvykle moc dobře.
Já ale byla velká organizátorka odmala. A taky už odmalička jsem si vymýšlela taneční choreografie. (smích) Vždycky jsem vytáhla nějakou desku a už jsem všechny okolo nutila – pojďte se podívat na moje taneční představení. (smích) U babičky na zahradě jsem vždycky sezvala všechny tety a strejdy, aby přišli, postavila jsem tam židličky, na pomoc jsem si vždycky vzala sestru a bratrance a společně jsme tam pak tancovali, zpívali písničky – zkrátka připravila jsem takhle celé představení. S tím, že já jsem byla účinkující, režisér i hlavní organizátor v jedné osobě. (smích)

A to už vám zůstalo.
Tak nějak. Je ale pravda, že vnitřně taky tíhnu spíš k tomu bohémskému vznášení se v oblacích, nebo přesněji řečeno, ráda bych si to užívala, protože to je to, co mi je blízké a co mi vyhovuje. A bylo by skvělé, kdyby jednou moje studio tak skvěle prosperovalo, že bych nemusela řešit všechny ty finanční a organizační záležitosti okolo, protože bych si mohla dovolit zaplatit lidi, kteří by to dělali za mě, a já bych si jen v klidu tvořila. Jenže takové podmínky jsem nikdy neměla, všechno jsem si musela sama vybudovat, takže jsem zvyklá být sama sobě producentem. A myslím, že to umím docela dobře. Ale je to pro mě jen takový nutný přívažek k tomu, abych mohla zrealizovat svoje tvůrčí vize. Takže jsme v podstatě dvě osobnosti v jedné. Když někde se skupinou vystupujeme, tak zatímco moji tanečníci vedle mě na zkoušce spokojeně tancují a na nic jiného nemusejí myslet, mně u toho jede ještě v hlavě, jestli byla dobře udělaná propagace, jestli přijdou včas zvukaři, jestli budou světla udělaná, jak mají být... Probírám si různé hororové scénáře, protože se vždycky připravuju v duchu na nejhorší, abych tomu byla schopná předejít. (smích)

A co vaše taneční studio? Nevzalo vám ještě víc klidu? Vždyť v tom musíte mít i dost peněz, je s tím spojené určité podnikatelské riziko...
To máte pravdu, riziko to je. A klid mi to ubralo – když jsme otevírali, měla jsem poprvé v životě asi týden děsivé sny, kde nám třeba někdo zbořil barák a my jsme najednou neměli kde bydlet a podobně. Byly to šílené noční můry, pak jsme ale udělali tu VIP otevíračku, na kterou přišly různé známé osobnosti, byli tu i novináři, něco se o tom objevilo i v médiích – tak teď jen doufám, že se sem k nám do Malátovy lidi naučí chodit, aby si tu zacvičili nebo zatančili, a že jich bude dost. Jinak budu mít ty noční můry znovu. (smích) Ale snad to půjde – už se nám zapisují, spousta lidí ale dojíždí permanentky v jiných centrech, tak snad po prázdninách se to pořádně rozjede.

Ale malá dušička je ve vás prořád.
Tak jsme otevření chvíli, navíc není teď úplně vhodná doba, takže člověk od toho nemůže tolik očekávat, ale já jsem maximalistka, takže bych chtěla, aby tu už davy lidí stály frontu na lekce street funku. (smích)

Odvážnému štěstí přeje

Pokud to bude trvat delší dobu, než se sem začnou ty davy lidí hrnout, máte z čeho přežít?
Samozřejmě – máme to nějak vymyšlené, přinejhorším existují nějaké půjčky. Ale samozřejmě čím dřív to tu začne pořádně fungovat, tím lépe pro nás všechny.

Koukám, že život s vámi je docela velké dobrodružství.
To je. Samozřejmě jsem nemusela využít tuhle možnost zařídit si vlastní studio, mohla jsem se dál se svou skupinou stěhovat různě po pronajatých sálech a mít v různých fitcentrech své jisté – jen si přijít odučit kurz za pevně stanovenou částku na hodinu. Jenže já jsem taková povaha, co se ráda chytá nových výzev, co zvedne tu hozenou rukavici, aby zjistila, jestli to zvládne. Navíc tu mám konečně stabilní zázemí pro svou skupinu, které nám dlouho chybělo, když jsme se plácali po různých pronájmech. A pak taky... možná to bude znít namyšleně, co teď řeknu, ale ať si to každý přebere, jak chce: chci být nejlepší, chci být pořád napřed. Proto mám svou vlastní skupinu, proto dělám vlastní projekty, proto jsem chtěla mít své studio – chci stále pokračovat, jít stále výš.

A co když vás v tomhle rozletu něco zabrzdí – třeba zkrachuje vaše studio?
Svět se nezboří. Kdyby bylo nejhůř, vždycky se můžu vrátit k tomu, co jsem dělala dřív, ke svým lekcím v různých centrech, se kterými jsem spolupracovala. Myslím, že už mám snad natolik vybudované dobré jméno a jsem natolik kvalitní, že by mě přijali zpátky – koneckonců nebyli rádi, když jsem řekla, že odcházím, protože chci učit ve svém. Jsem sice ctižádostivá, ale pokud něco nevyjde, nedělá mi problém vrátit se k tomu, co bylo. A hlavně – tohle nejsou ty nejdůležitější věci. Pro mě je hlavní, aby byl Mates zdravý, já byla zdravá a rodina aby byla v pořádku. To je ta hlavní hodnota. S tím ostatním si člověk vždycky nějak poradí.

Curriculum vitae

Leona „Qaša“ Kvasnicová pochází z Brna. „Dodnes se cítím být Moravačkou a dodnes tak i mluvím – pořád oslovuju lidi, co chodí ke mně do kurzů, děcka,“ směje se. Bydlí v Letňanech, v květnu otevřela na Smíchově své taneční studio Dance House. „Smíchov je dobrá lokalita, protože je to téměř v centru,“ dodává. Narodila se v roce 1973. Od šesti let dělala moderní gymnastiku. V šestnácti založila spolu se svým tehdejším přítelem Michalem Popelkou taneční skupinu Crazy Dancers, která objevila pro Čechy taneční styl new beat. Spolupracovala se skupinou UNO, vystudovala taneční pedagogiku na JAMU, studovala v Holandsku na Jazzshowmusical School a Rotterdamse Dansacademie, v roce 1996 založila svou druhou taneční skupinu – Freedance Group, v letech 1997–199 byla sólistkou Bratislavského divadla tance Jána Ďurovčíka a v roce 2000 členkou baletu Praha. Ani balet ani mezilidské vztahy v souboru jí ale moc k srdci nepřirostly. Dala výpověď a odjela do Paříže, kde spolupracovala na projektu Archange taneční skupiny Bruce Taylora Choreonyx. Po roce se vrátila. „Ještě jsme nebyli v Evropské unii a mně se nepodařilo získat pracovní povolení, takže jsem se nemohla v Paříži legálně živit a taky jsem cítila potřebu se usadit – biologické hodiny už bušily na dveře,“ směje se. Je rozvedená, s novým partnerem má syna Matěje. V roce 2003 založila svou třetí taneční skupinu s názvem IF. Roku 2004 byla za svůj taneční styl street funk navržena Wellness clubem na osobnost roku. Má za sebou celou řadu choreografií, spolupracovala mimo jiné i na choreografiích pro druhou a třetí řadu soutěže Česko hledá SuperStar.