Kmenový režisér Švandova divadla Michal Lang kdysi doslova rozerval jeviště i diváky na kusy. Ze své samostatné autorské prvotiny Hadí klubko tehdy vytvořil kultovní inscenaci. Démonicky svůdnou, surovou a rafinovanou. Nová hra Dávníkové je jí povahově blízká, podobnou energií ale pulzuje sotva.

Langova jevištní práce v sobě nemůže zapřít fascinaci filmovým médiem. Ať jde o Shakespeara, Havla nebo Čechova, vždy jsou jeho inscenace obdařeny takřka filmovým střihem a živelností. Herce často vede do groteskních až přízračných poloh a podobně jako objektiv kamery se rád zaměřuje na detail. Navíc i rád provokuje. A to velmi chytře.
V tzv. coolness dramatu se Lang mohl vybít dokonale, a udělal to. Gauneři, vágusové, pomatenci – celé to vražedné šílenství krve, nahoty a slangu přetvořil v brilantní surové grotesky (vzpomeňme např. Zabijáka Joea od Tracyho Lettse nebo Den matky Davida Storeye). Autorův imaginativní přístup se projevil nejvíce v jeho vlastní hře Hadí klubko. To už bylo jakési útočné mystérium, na něž nešlo jít pouze jednou. Bylo příliš nápadité, příliš divoké a neuchopitelné na jedno zhlédnutí.

Imaginace kontra popis

O to více byli publikem očekáváni Langovi Dávníkové. Kam tvůrce směřuje? Nejzřetelnější posun (raději však spíše odklon) zaznamenal v psaném slově. Lang se totiž v Dávnících stal narativním vypravěčem namísto divadelním. Z uhrančivého úvodu, v němž hlavní protagonista nad rakvemi svých rodičů načrtne své znepokojivé představy o světě a nočních můrách, které jej pronásledují, se postupně stává pochmurná pohádková fantazie, ve které se mnohem více vysvětluje, než koná.
Citelně se to projevuje při samém závěru hry – vypravěčská struktura kdo je kým a proč připomíná místy české ochotnické divadlo předminulého století: rozuzlení musí být náležitě vysvětleno slovy. Lang sice vědomě několikrát zvrátí mysteriózní děj do žánru parodie (pradávný kultický tanec boha Horuse, poživačná smyslnost strýce Tadeka), dokonale vystavěná přízračná atmosféra prvního dějství však hustotou dialogů velmi ztrácí. V takovém příběhu je zkrátka přílišné vysvětlování jen na škodu.
Zdánlivě nedbalými náznaky by totiž paranoia hlavního hrdiny, jestli je obyčejný člověk jménem Jarmil nebo vyvolený dávník, který má zachránit celý tento mýtický rod před trvalým prokletím, dosedla na diváka v plné tíze. Místy únavnou popisností k tomu nemůže dojít – divák kapituluje nikoli rafinovaností děje, ale zřetelným a opakovaným oslabením jeho napětí, když například děda Jarda sáhodlouze pojednává o svém osudu, či matka Anna líčí dceři důvody svého jednání.

Uhrančivé cosi

Podobně jako v Hadím klubku je největší devizou hry Dávníkové její žánrová nezařaditelnost. Psychothriller se náhle mění v parodii, pohádka v horor, romance v drama. Onu Langovi tak blízkou grotesknost pak asi nejvíce umocňuje jazyk dávníků – jakási libozvučná a komická směsice češtiny, polštiny a ruštiny, kterou navíc herci podtrhují bravurní intonací.
Divadelní kus diváku onu výhrůžně veselou sekeru do hlavy nezatne, ač je v tom režisér Michal Lang mistr. Ovšem i zde je divák často vystaven vnímání téměř filmovému – mnohé detaily (horečnatý úkryt v sarkofágu, retrospektivní vzpomínky hlavního hrdiny, zeď s náhle padajícími cihlami, atmosféra dotvářená zákulisními znepokojivými zvuky) dodávají akci ve scénicky stísněných prostorách zjevný spád. A ty v paměti zůstanou, i když po smyslu hry bude dávno veta.