Má tituly před jménem i za ním, v medicínském světě patří k uznávaným odborníkům na chirurgii hlavy a krku, dlouhá léta vede Kliniku ORL a chirurgie hlavy a krku 1. lékařské fakulty UK ve Fakultní nemocnici Motol, ze které udělal pracoviště specializované na špičkové výkony v této oblasti, a výčet jeho funkcí a členství v odborných společnostech by vydal na samostatný článek. Přesto, nebo možná právě pro to, kam to v životě dotáhl, nezpychl, umí si udělat sám ze sebe legraci a i o medicínských záležitostech umí vyprávět tak, aby mu bez problémů rozuměl i naprostý laik. A umí se bavit i o jiných věcech. I když je pro něj medicína důležitá a věnuje jí hodně času, rozhodně pro něj není jediným smyslem života. „Myslím si, že člověk nemá mít jen jednu životní náplň, protože tím jednak hrozně ochuzuje sám sebe, a pak také svou práci,“ míní. „Myslím si, že není dobře, když někdo říká, že by bez práce nemohl žít. Já chodím do práce překvapivě docela rád – pokud tu zrovna neřeším nějaké palčivé problémy –, ale zároveň se těším na všechny mimopracovní zábavy a umím si je skutečně užít,“ dodává.

Kluk je k ničemu, dáme ho na medicínu

Jak začala vaše cesta k medicíně? Měl jste ji v rodině?
Z velké míry ano, v podstatě všichni moji příbuzní – s výjimkou mých rodičů, kteří pracovali jako obchodní zástupci – byli lékaři.

Slýchal jste doma často, že by bylo hezké, kdyby z vás jednou byl taky doktor jako strejda?
To ne, v tomto ohledu mě doma nikdy nijak výrazně neovlivňovali. Já jsem byl v podstatě vždycky přesvědčený, že jednou tu medicínu studovat budu – jednak mě ani nic moc jiného nenapadlo, a navíc jsem měl i pocit, že by to pro mě mohlo být docela zajímavé. A pak tu byl ještě jeden faktor: takové to – co s tím naším klukem, mámo? Je k ničemu – matiku pořádně neumí, čeština mu moc nejde, jazyky taky žádná sláva –, tak ať maže na medicínu, tam se to nepozná. (smích)

Zase tak moc k ničemu jste asi nebyl – studium medicíny patří přece k nejprestižnějším, nebo ne?
Patřívalo. Myslím, že dnes už vystudovat medicínu není zdaleka tak obtížné jako tehdy. Ne snad, že by poklesla náročnost samotného studia, stále platí, že zhruba jedna třetina těch, kteří projdou přijímacími zkouškami, nakonec stejně nedostuduje – což je asi podstatně víc než na jiných školách. Spíš už není tak obtížné se na medicínu dostat, protože přetlak zájemců už je podstatně nižší. V době, kdy jsem studoval já, byl poměr nepřijatých k přijatým zhruba 10:1, dnes je to asi 4:1. Dnes už si každý dobře uvědomuje, že s medicínou se pouští do celoživotního vzdělávání za velmi málo peněz. Nejprve musí šest let studovat a pak mu dalších šest let trvá, než si dodělá specializaci – takže až po dvanácti letech je skutečně „hotovým“ lékařem. A pak už se musí celý život i při práci neustále dál vzdělávat. Když si to pak všechno spočítá, zjistí, že za ty peníze je to docela dost práce

Medicína jako adrenalinový sport

Medicínu jste dostudoval a už jste u ní vydržel. Co vás u náročného lékařského povolání, které určitě nepatří mezi nejlukrativnější, drží? To úsilí, které jste do něj musel investovat? Nebo vědomí určitého poslání?
Sám pořádně nevím, co mě k lékařské práci táhne. Myslím, že medicína má v sobě něco, čím člověka chytne, a už ho nepustí.

Není to i trochu adrenalinový sport?
Některé obory zcela jistě. Čím víc je určitý medicínský obor spojený s rozhodováním, tím víc adrenalinový sport to je. A zdaleka se to už netýká jen chirurgických oborů, dnes si užijete adrenalinu víc než dost i v oborech, které sice čistě chirurgické nejsou, ale jejich postupy jsou také velmi dramatické a klasické „čisté“ interní medicíně hodně vzdálené. Dobrým příkladem je intervenční kardiologie, kde se sice neoperuje, ale dělají se tu už poměrně náročné zákroky, při kterých se kardiologové s pomocí miniinvazivních metod dostávají do těla pacienta. Podobně jsou na tom např. kolegové, kteří na rentgenech provádějí embolizace – také v tomto případě nejde o operaci, přesto je to poměrně napínavá záležitost. Hranice oborů se poslední dobou hodně rozostřily, často se překrývají a medicína je teď o to napínavější. A pro ty, co ji dělají, o to přitažlivější. Někdy si zkrátka potřebujete dokázat, že zvládnete něco hodně obtížného.

To může být ale zároveň docela stresující...
Samozřejmě musíte mít určitou míru úspěšnosti, abyste u toho vydržel. Chirurg, kterému se osmdesát procent operací nepovede, skutečně asi není člověkem na svém místě a měl by jít dělat raději něco jiného. Na druhé straně vždycky tu musíte počítat s určitým procentem komplikací, nikdy je nemůžete tak docela vyloučit. V medicíně je příliš mnoho faktorů, které mohou způsobit problém i u zdánlivě jednoduchého zákroku.

Takže stoprocentní jistota pro pacienta neexistuje – ani se sebelepším chirurgem?
Ne, stoprocentní jistotu nemáte nikdy a v ničem, to neplatí jen v medicíně. My jako lékaři bychom měli být schopni garantovat správné postupy, už ale nemůžeme tak docela garantovat výsledky. Proto když se mě lidé ptají, jestli jim můžu na sto procent zaručit, že daná operace dobře dopadne, musím jim popravdě odpovědět, že to skutečně nemohu. Každý výkon má svá rizika, i ten nejbanálnější. V podstatě neexistuje nerizikový medicínský výkon. A to neplatí jen pro chirurgii, týká se to celé medicíny. Dokonce i tehdy, když uděláte všechno správně a operace proběhne skvěle, může to nakonec špatně dopadnout. Je to, jako když vezmete dvě květiny, zasadíte je vedle sebe do stejné hlíny a o obě se budete starat úplně stejně. Nakonec zjistíte, že jedna vyrostla dobře a ta druhá třeba zašla nebo vyrostla o poznání hůř. Hraje tu roli příliš mnoho faktorů a vy z nich můžete ovlivnit jen některé. V medicíně je to v tomto ohledu podobné. A ani tehdy, když se samotný zákrok povede, nebývá vyhráno. Že pacient přežil výkon a odešel domů, je hezká věc, ale je důležité sledovat i to, co se s ním děje dál, jaká je kvalita jeho dalšího života. To pak dává lékaři poučnou zpětnou vazbu, díky které pozná, že možná měl daného pacienta léčit jinak a že v určitých případech platí, že nejlepší operace žádná operace.

Máte dostatek té dobré zpětné vazby?
Doufejme, snad. Kdyby to tak nebylo, snažil bych se něco změnit.

V poslední době se stále více mluví o tom, že lékař má k pacientovi přistupovat jako k rovnocennému partnerovi. Někteří lékaři ale tvrdí, že partnerský přístup k pacientům je jen iluze a nutnost vysvětlovat, co, proč a nač jen zbytečně zdržuje, protože lékař je v té dvojici ten, kdo medicínu studoval a rozumí jí. Co si o tom myslíte vy?
Jsem přesvědčen o tom, že pacient je partner, kterému se má smysluplně a jasně vysvětlit, do čeho jde, a který má poslední slovo. Aby bylo jasné, že jsme oba přesvědčeni, že to, co mu navrhuji, je pro něj to nejlepší. Mám pro to takový příměr – vždycky, když jde o nějaký náročnější zákrok, říkám pacientům, že teď spolu nasedneme do kánoe a pojedeme přes rozbouřenou řeku a v té chvíli musíme oba vědět, že chceme dojet na ten druhý břeh. A jeden bez druhého to nedokážeme. Musí s tím, co s ním chceme provést, aktivně souhlasit, pokud naši nabídku nepřijme, musíme mu nabídnout něco jiného. Stává se ale jen zřídka, že bychom se s pacientem nedohodli na podobě léčby, kterou pro něj považujeme za nejlepší. Navíc, pokud je pacient dostatečně informován o tom, co všechno daný zákrok obnáší, lépe snáší různé krizové situace, které během léčby, obzvlášť té dlouhodobé, například onkologické, nastávají. Mám teď vlastní zkušenost, protože jsem byl na operaci kolena s přetrženými vazy a pošramoceným meniskem a můj ortoped, kolega Jan Valenta tady v nemocnici, mi vysvětlil, co bude následovat, upozornil mě, že jakmile koleno přetížím, oteče – a já se pak neděsím, že mi natéká koleno, když vím, že jsem včera místo, abych dodržoval léčebný režim, stál čtyři hodiny na operačním sále a pak do večera lítal po klinice. A podobně to funguje i u pacientů, kteří jsou medicínskými laiky.

Jaké to je, když jde doktor k doktorovi?
Jsou dva typy pacientů-lékařů: Jedni si vše nastudují, pomalu si sami určí dopředu diagnózu i léčbu a až pak si zajdou ke kolegovi, ti druzí v tu chvíli zapomenou na své lékařské vzdělání a jdou ke svému kolegovi plni důvěry stejně jako laický pacient. Sám patřím k té druhé skupině – pokud jsem nemocen, držím se pokynů ošetřujícího lékaře a nepátrám na internetu, jak bych se mohl vyléčit lépe. Věřím tomu, že jsem schopen vybrat si lékaře, který mi pomůže – v tomto ohledu, přiznávám, skutečně nejprve pátrám. Jakmile ho ale najdu, odevzdávám zcela své zdraví do jeho rukou a dělám, co mi řekne. Má moji plnou důvěru.

Útěk od gynekologie

Co vás přivedlo k vašemu oboru – otorinolaryngologii?
Byla to víceméně náhoda. Vždycky jsem měl představu, že se budu věnovat nějakému chirurgickému oboru, ale jaký konkrétně by to měl být, jsem v době studií moc neřešil. Trochu jsem si myslel na plastickou chirurgii, nakonec jsem nastoupil na gynekologii, kde jsem ale vydržel jen velmi krátce, a pak jsem prožil neuvěřitelné období coby lékař v armádním středisku vrcholového sportu.

Tím jste si odbyl vojnu?
Přesně tak, pak jsem tam zůstal ještě nějakou dobu po vojně jako civilní zaměstnanec. To bylo velmi zajímavé období – to víte, mladý kluk, kolem sport, moderní gymnastky... mám na to moc pěkné vzpomínky. (smích) Navíc jsem se tam rozhodně nepředřel – přijel jsem na kole do Stromovky, zahrál jsem si tenis, podal aspirin – bylo to pěkné. Zůstával jsem tam, než si najdu něco pořádného.

Ke gynekologii, které jste se začal věnovat před vojnou, jste se vrátit nechtěl?
Ne, pochopil jsem, že to není nic, co by mě naplňovalo. Měl jsem zkrátka pocit, že to není přesně to, co bych chtěl dělat. Měl jsem pak vyjednané místo na urologické klinice, trochu jsem taky koketoval s plastickou chirurgií – jenže právě v době, kdy se uvolnilo moje dlouho očekávané místo na urologii, mě víceméně náhodou přijal pan profesor Sedláček na ORL. A mně se tento obor velmi záhy zalíbil – uvědomil jsem si, jak strašně je chirurgicky zajímavý, nesrovnatelně zajímavější než řada jiných oborů. Protože skýtá širokou škálu výkonů, jakou, aspoň myslím, žádný jiný obor nabídnout nemůže – od mikroskopických operací po velkou kostní chirurgii, vše s využitím naprosto špičkové lékařské techniky.

ORL nejsou jen záněty středního ucha

Laik si ale, když se řekne ORL, většinou představí banality v podobě píchání uší při zánětu středního ucha nebo trhání mandlí...
To už je hodně dávno, co jsem u nás na klinice odstranil někomu mandle – to je tady u nás dost vzácná operace, myslím, že si ji mladí kolegové navzájem závidějí. (smích) Sám jsem vlastně dělal o dlouhé době jedny mandle letos – jednomu svému vzdálenému příbuznému, aby si v rodině nemysleli, že to snad neumím. (smích) Je to dáno jednak tím, že u nás na klinice neléčíme děti a dospělí už problémy s mandlemi většinou nemívají – a pak také tím, že se tu soustřeďujeme na složitější výkony a to základní ORL, jako jsou madle nebo píchání uší, je pro nás naprosto okrajovou záležitostí. Samozřejmě to všichni umíme, máme tu ORL ambulanci, kde se takové zákroky provádějí, ale tady na klinice se mu moc nevěnujeme, protože ho dělají skvěle kolegové jinde. ORL je natolik široký obor, že žádné pracoviště nemůže obsáhnout úplně všechno, takže my jsme specialisté ve specializovaném oboru.

A na co se tady na klinice specializujete?
V podstatě léčíme chirurgicky všechno od klíčních kostí po bazi lební – tedy zhruba po obočí. A v takto vymezeném prostoru je toho na léčení skutečně hodně. Zhruba čtyřicet procent naší práce tvoří onkologie – nádory hltanu, hrtanu, polykacích cest či chirurgie štítné žlázy. Ta nás zaměstnává poměrně intenzivně, jsme největší chirurgické středisko pro operace štítné žlázy v republice, děláme jich asi deset denně. Věnujeme se také laserové chirirgii, chirurgii nosu a ušní problematice, výrazně se soustřeďujeme na chirurgii baze lební. Je toho dost.

Jak zvládne lékař takové široké spektrum výkonů obsáhnout?
Nezvládne. Nikdo z nás tady, mě samozřejmě nevyjímaje, neumíme ani zdaleka všechny operace, to ani není dost dobře možné. On za to může i do jisté míry zvláštní vývoj toho našeho oboru. Původně do něj patřilo i oko, to se však postupně oddělilo jako samostatný obor. Je otázka, proč se stejným způsobem neoddělilo i ucho, nos a krk, proč nemáme zvlášť ušní, zvlášť nosní a samostatný obor krční – všechny by byly zcela jistě nosné. Nicméně nestalo se tak, zůstali jsme pohromadě a v posledních dvaceti letech byl navíc k našemu oboru připsán přídomek chirurgie hlavy a krku, aby bylo lépe vystiženo, co všechno tento obor zahrnuje – že jsou to například i kožní nádory a další věci. Nám pak nezbývá, než se stát specialisty ve specializovaném oboru – a tak někteří z nás operují uši, jiní jsou specialisté na onkologii, jiní na nos, štítnou žlázu, lymfatické uzliny nebo třeba hlasivky. Ten velký obor ORL se tak rozpadá do celé řady podoborů, a pokud chcete některý dělat na špičkové úrovni, nemůžete umět všechno od plastiky nosu až po operace baze lební. To prostě nejde.

A kterým z těch mnoha podoborů se věnujete vy?
Já osobně se věnuji onkologii hlavy a krku, jsem zakladatelem laserové chirurgie v České republice v oblasti ORL a v posledních letech jsem se hodně specializoval na chirurgii štítné žlázy a baze lební. Ještě umím endoskopické operace, věnoval jsem se také ušním operacím, na ty už teď ale nezbývá moc času. Jsem zakladatelem chirurgie kochleárních implantací v České republice, které jsem tu s týmem lékařů rozjel, už je ale neprovádím. Tuto oblast po mně převzali kolegové Skřivan a Kabelka a já už se zapojuji jen výjimečně a pouze formou konzultací.

Úředníkem? Nikdy!

Už přes dvacet let šéfujete Klinice ORL a chirurgie hlavy a krku v motolské nemocnici coby její přednosta. Jak moc máte při tom šéfování času na skutečnou medicínu?
Já v podstatě nic jiného než tu skutečnou medicínu nedělám, takže mám spíš opačný problém – že mám jen velmi málo času na to šéfování. (smích) Což je celkem smrtící pro paní sekretářku, která je skvělá a přesně pozná, co tisíců věcí, které přichází, je důležité. Ty mi dá. Samozřejmě každý přednosta kliniky má svůj systém vedení, není na to jednotný přístup – já jsem to postavil především na té medicíně. Operuji v podstatě denně, kromě čtvrtků, kdy mám ambulanci, pak jsou tu určité povinnosti pedagogické, vědecké a univerzitní. Samozřejmě že nějaký čas musím vyšetřit i na to šéfování, ale zhruba osmdesát procent svého pracovního času věnuji medicíně.

A nechybíte pak jako šéf?
Myslím, že ne. Chod kliniky mám denně pod kontrolou – rozhodně ale nekontroluju detaily. Každý z mých kolegů má svěřen nějaký úsek, za který odpovídá, a já se mu snažím, pokud vše běží, jak má, do něj nezasahovat – zasahuju až v okamžiku, kdy je potřeba nějaké koncepční řešení. Většinou platí, že pokud o nějaké oblasti nevím, znamená to, že funguje bez problémů. O těch problematických věcech vím hned a také se je okamžitě snažím řešit.

A jaké jsou takové starosti pana přednosty?
Je toho mnoho, často řešíme, že nám někdo odejde, například šéf určitého úseku, a my musíme narychlo vymyslet, jak přestavět strukturu kliniky, než za něj najdeme náhradu. A to jsou ty jednodušší věci, které jsem schopen z velké míry ovlivnit, pak je tu řada věcí, se kterými neudělám vůbec nic. Třeba to, že máte nedostatek sester a musíte kvůli tomu uzavřít celé jedno oddělení.

Jak jste se dostal k té šéfovské židli?
To už je ale hodně dávno. (smích) Stal jsem se šéfem v pouhých 36 letech a už si to ani přesně nepamatuju... Víte, v životě nastávají chvíle, kdy máte to štěstí – nebo možná tu smůlu –, že otevřete určité dveře ve chvíli, kdy se je nikomu jinému otevírat nechce. Já jsem se na tuto kliniku dostal v období určitého generačního zlomu. Moji starší kolegové o tu funkci moc nestáli, protože třeba měli jiné představy o tom, jak se bude jejich život dál vyvíjet, takže ji nabídli mně – a já ji vzal. Asi to ode mě byla tehdy drzost a dneska už bych to nejspíš neudělal, asi jsem byl dost nezkušený šéf... Ale zase jsem tenkrát dokázal mnoho věcí změnit tak radikálně, jak bych to dnes už nedokázal. V té době tu leželo přes čtyřicet procent pacientů, kteří nebyli určeni k chirurgické léčbě, a dnes tu leží v podstatě pouze ti, kteří jdou na operaci, sem tam výjimečně někdo na pozorování, ale jde o maximálně jedno procento všech našich pacientů. To byl můj záměr a podařilo se nám ho naplnit.

Chirurg sportovec

V Praze 5 sice nebydlíte, na jejím území ale trávíte dost času pracovně. Znáte z Prahy 5 i něco jiného než Motol?
Samozřejmě znám, jsem třeba hodně příjemně překvapen proměnou Smíchova, který býval ostudou Prahy a dnes se mění v její chloubu. Jen se trochu bojím, aby je nenapadlo udělat tady parkovací zóny, protože po Praze jezdím docela hodně a vidím, jak rozšířením těchto zón, zejména tím necitlivým, k němuž v mnoha částech Prahy došlo, byly tyto části města zcela vyřazeny z činnosti. Mám také radost, že se začalo pracovat na cyklostezkách – hlavně teď, když po operaci kolene nemůžu moc sportovat, tak jezdím na kole. Bydlím na Hanspaulce, takže to sem mám kousek. Vlastně to mám do Prahy 5 jen přes kopec. (smích)

Jaké jsou vaše oblíbené sporty, kromě ježdění na kole?
Vyzkoušel jsem snad téměř všechny, co existují, žádnému jsem se ale nevěnoval na nějaké špičkovější úrovni. Dlouhou dobu jsem hrál tenis, toho jsem ale musel před osmi lety kvůli problémům s kolenem nechat, místo toho jsem se vrhl na golf, který hraji celkem fanaticky. Jinak také lyžuji, umím jezdit na surfu, plachetnici, potápěl jsem se...

S tím lyžováním – nebojíte se jako chirurg toho, že se někde na sjezdovce natáhnete a zlámete si ruce?
Ne, nikdy jsem se nevyhýbal něčemu jen proto, abych si náhodou nezkazil ruce.

A řeší to chirurgové ve skutečnosti, nebo je to jen fiktivní problém z filmů?
Jak kdo. Každý člověk je jiný a platí to i pro doktory. Chirurgové se v tomto ohledu dělí do dvou skupin. Vzpomínám si, jak jsem byl na nějakém kurzu endoskopické nosní chirurgie, bylo to ve Švýcarsku, na horách, v zimě a kurz byl ráno a večer, přes den bylo volno. Byli tací, co už na ranní přednášku přišli v kombinézách a netrpělivě koukali na hodinky, kdy už budou moct vyrazit na sjezdovku, a pak tu byla skupina těch, co přišli slušně oblečeni a říkali, že jen šílenec může jezdit na lyžích a riskovat, že si zláme ruce nebo prsty. Já patřil jednoznačně do té první skupiny. S Karlem Hermannem, věhlasným to profesorem z Německa, jsme chodili na ranní přednášku už rovnou nazutí v lyžákách. (smích)

Curriculum vitae Jana Betky

Prof. MUDr. Jan Betka, DrSc., se narodil 12. 1. 1949 v Praze. Vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde promoval v roce 1975. Složil I. a II. atestaci z otorinolaryngologie, kandidátskou dizertační práci obhájil v roce 1984. V roce 1986 byl jmenován docentem a v roce 1989 obhájil doktorskou dizertační práci a byl jmenován profesorem pro obor otorinolaryngologie. Kliniku otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku 1. LF UK vede od roku 1986, je vedoucím katedry otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví. Byl předsedou a nyní je místopředsedou výboru České společnosti otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku České lékařské společnosti J. E. Purkyně. Je členem vědecké rady Univerzity Karlovy a 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, členem kolegia děkana 1. lékařské fakulty UK. Je čestným členem slovenské, maďarské, německé, rakouské a americké ORL společnosti. Je ženatý a má dva dnes již dospělé syny.