Je sobota ráno, něco před devátou. V jídelně ubytovacího zařízení Úřadu městské části Praha 5 na šumavské Lenoře je živo, i když snídaně už je dávno snědená. Skupina mladých lidí se soustředěně sklání nad balicím papírem, který se prostírá na zemi, a do škálové stupnice zakresluje svou momentální náladu. Většina čáreček se objevuje úplně vpravo, blízko mezního bodu 10. Zdá se mi to s podivem po včerejším psychicky vysilujícím programu, kdy
celých 12 hodin byli všichni vtaženi do přemýšlení a tvrdé duševní práce.
Když všichni vyjádří své rozpoložení na papíře, usedají na židle rozestavené do kruhu. Začíná to nanovo ? před námi je další den plný práce. Začíná se ukázkou techniky bálintovské skupiny. ?Můj kamarád padá do drog, na všechno kašle, já bych mu rád pomohl, ale nevím jestli o to vůbec stojí?? Téma je nadhozeno a z hlav se začíná pomalu kouřit?
Tak takhle vypadal začátek jednoho ze čtyř dnů, ve kterých vyjeli sociální asistenti s dvanáctičlennou skupinou svých klientů na Šumavu, aby s nimi absolvovali sociálně psychologický výcvikový program nazvaný ?Pomoc kamarádovi v krizi?.
?Výjezdy?, které jako sociální asistenti pořádáme pro naše klienty, mladistvé, které jsme nakontaktovali během naší činnosti v terénu, patří vždy mezi vítané předěly v mnohdy stereotypním sídlištním životě. I ty nejotrlejší duše dokážou po dlouhé době zavzpomínat na dlouhé kilometry pochodů v přírodě, či večerní ?pařby? s kytarou u ohně. Tento výjezd byl však úplně o něčem jiném. Jednalo se o první pokus vtáhnout klienty z terénu do programu, zaměřeného na sebepoznávací a sebezkušenostní techniky, umění komunikace a vstřebání některých způsobů, umožňujících mladým lidem pomoci svým kamarádům a vrstevníkům, kteří se potýkají s mnohdy těžko řešitelnými problémy.
?Psychohrátky? Tak to se mnou nepočítejte!? zněly v terénu některé hlasy našich klientů. ?Až vyjedem na Slovensko, to pojedu, ale tohle nějak nestíhám?? Tak se podařilo spontánní cestou vybrat na tuto akci ty pravé, kteří byli ochotni se podrobit náročnému a vysilujícímu programu. Vybrat ty, kteří jsou členy sídlištních partiček a zároveň v sobě někde uvnitř nosí chuť něco změnit na tom, že pořád více a více z jejich kamarádů padá ne vždy svou vinou do problémů, které jim přerůstají přes hlavu.
Projekt ?Pomoc kamarádovi v krizi? byl nevšedním nápadem pro rozšíření naší pomáhající nabídky, když nemůžeme být v terénu vždy a pokaždé, kdy by to bylo třeba. Proto jsme se rozhodli vyškolit naše asistenty a dobrovolníky z řad samotných klientů. Výjezd jsme plánovali s vědomím určité beznaděje, která obestírá sociální prevenci. Vždyť od koho si nechá mladý člověk poradit a nechat se ovlivnit, když začíná mít problémy, které si zatím vůbec nepřipouští? Prevence na školách bývá mnohdy plytká a povrchní, míjející ty, na které by měla působit, rodiče to sice vždy myslí dobře, ale nevolí občas ta správná slova, z instituce mají mladí většinou více či méně oprávněný strach a nedůvěru.
Jediní, které jsou mladí ochotni vnímat a poslouchat, bývají mnohdy jen jejich nejbližší kamarádi, s kterými se denně vidí na ulici a kteří vědí o nich samotných všechno. Proto jsme uspořádali tenhle náročný výjezd.
?Mám docela dost! Tak jdeme už na ten petang! Jsme přece ve finále a nic nás nezastaví!? frká jeden z klientů.
?A co když to projedete??
?Ani náhodou! Ale musíš pro nás udělat potom to pořádný psycho!? zní objednávka.
Výjezd skončil, ale v lidech stoprocentně zůstala spousta věcí. Už cesta vlakem domů byla zvláštní, pár lidí mluvilo úplně jinak, než jsme od nich byli zvyklí. A to pokračovalo i v týdnu poté, kdy jsme dorazili do terénu.
?Já jsem nějakej jinej! Čoveče, mě nějak nic neštve, já to všechno řešim nějak v pohodě! Od pondělka jsem začal znova!?
A v tu chvíli i nám začalo být podstatně ?jinak?. O hodně líp, než třeba před týdnem. Protože výjezd splnil svůj účel a my si potvrdili, že tentokrát jsme se asi vydali správnou cestou a že naše práce má smysl.
Co chtít víc?Richard Hanus a Martina Zimmermannová,
sociální asistenti ÚMČ Praha 5