Košíře a Motol, dvě čtvrti Prahy 5, jež navazují
v západním směru na Smíchov, stojí poněkud na
pozadí a v jeho stínu, ovšem z hlediska historického
jsou neméně důstojnou částí celého pražského
regionu prostírajícího se na levém břehu Vltavy.

Košíře, dříve zvané Košúře, byly stará středověká osada
na úpatí vrchu Věneček. Obec tvořily Přední a Zadní nebo
také Menší a Větší Košíře; archeologické nálezy
ovšem dokazují, že osídlení Košíř spadá již do prehistorického
období. První písemná zmínka pochází z roku
1185, kdy se v latinském soupisu majetku ženského benediktinského
kláštera sv. Jiří na Pražském hradě objevuje
termín Cossur, později Chosur. To by znamenalo, že
původ jména Košíř spadá až období před příchodem slovanských
kmenů. Jiní historikové se zase přiklánějí k názoru,
že název se zrodil na základě obživy místních obyvatel,
kteří sekali vrbové proutí rostoucí na březích
Motolského potoka zakřivenými noži (tzv. kosíři) a vyráběli
košíky a jiné proutěné zboží. Pracovní náčiní tak inspirovalo
název zdejšího kraje.
Eliška, poslední Přemyslovna na českém trůně a manželka
Jana Lucemburského, dala půdu právem zákupním
rozdělit mezi jednotlivé usedlosti. Král zase dovolil, aby
si Košířští vypomohli v soudních záležitostech radou od
malostranských konšelů. Největší rozkvět zažily Košíře
za vlády Karla IV., kdy se již po stráních rozkládaly četné
vinice i chmelnice.
V jedné z vinic zvané V Ráji stával malý klášter, jenž
byl roku 1419 rozbořen a na jehož místě byl později
zbudován známý dvorec Velký Ráj. Historické prameny
rovněž uvádějí hrad Kugelweit, který se nalézal
na košířském území. O jeho poloze však existují pouze
dohady.
V roce 1416 získal košířské zboží od Václava IV. pán Vok
z Valdštejna, později přecházelo do různých rukou, až je
roku 1553 koupila pražská patricijská rodina Myslíků.
Doba temna nastala roku 1610, kdy zde byl rozbit hlavní
stan pasovského vojska. Za bitvy na Bílé hoře roku
1620 byla vesnice téměř srovnána se zemí. Bělohorská
porážka znamenala příchod nového majitele Pavla
Michny z Vacínova, jenž získal v roce 1622 většinu Košíř.
Válečný běs zažili místní obyvatelé i během obléhání
Prahy za třicetileté války; Švédové zde roku 1648 měli
navíc rovněž hlavní stan.
V roce 1680, když v zemi zuřil mor, zakoupil vlašský špitál
z Malé Strany v Košířích dole pod Černým vrchem
vinici s pozemky a vystavěl zde nemocnici zvanou Lazaret
a kostel Panny Marie se hřbitovem. (Po zákazu ze
strany císaře Josefa II. znamenajícího konec pohřbívání
u kostelů uvnitř města se tento objekt v roce 1786 stal
obecním hřbitovem Malé Strany a Hradčan. Na místě
dřívější kaple stojí dnes kostel Nejsvětější Trojice, klasicistní
stavba z období 1831–37, při němž byla zřízena
farní expozitura (jediná katolická duchovní správa pro
Košířské byla do té doby po staletí v Liboci). Roku 1884
se zde přestalo pohřbívat, ze hřbitova následně tak vzniklo
lapidárium funerální plastiky. Za první republiky došlo
ke zbourání hřbitovní zdi, jež byla nahrazena litinovým
plotem. Řada významných osobností je na tomto
hřbitově-lapidáriu zastoupena: sochařská rodina Platzerů,
sochaři Josef Malínský, František Xaver Lederer,
Emanuel Max, Josef Max, Václav Prachner i architekt Josef
Zítek, jehož návrhem je rodinná hrobka Pinkasů. Též
mnoho význačných osobností je zde pohřbeno: Josefina
Dušková a František Xaver Dušek (majitelé blízké Bertramky
a tehdejší hostitelé W. A. Mozarta při jeho pobytu
v Praze), malíř Josef Vojtěch Hellich, Adolf Kosárek,
Antonín Mánes, Vincenc Morstadt, Karel Jaromír Erben
(přenesen na Olšany), historik František Martin Pelcl, literát
Gustav Pfleger-Moravský, stavitelé Josef a Jan Klement
Zobelové.
Asi obdobím nejčernějším se pro košířské obyvatelstvo
stal rok 1742, kdy aliance francouzských, saských a bavorských
vojsk využívala stromy a vinnou révu jako palivo
při zteči pražských hradeb, přičemž celá obec byla
zpustošena a vypálena. Do roku 1785 tak zde zbylo pouze
21 domů se 132 obyvateli.
Košíře patřily po staletí k rakovnickému kraji a v novověku
prosluly půvabnými zahradami u usedlostí. Ve dvacátých
letech 19. století to byl především nově zřízený
rozsáhlý anglický park u Cibulky, klasicistně přestavěné
na letní sídlo. Jejím majitelem byl pasovský biskup Leopold
Linhart Thun-Hohenstein.
V roce 1851 byly Košíře na osm let sloučeny se Smíchovem,
poté se opět osamostatnily. Průmyslová revoluce se
lehce dotkla i této obce; složení obyvatelstva se počíná
měnit stavbou nájemných domů pro dělnictvo pracující
sice z převážné většiny v sousedním Smíchově, přímo
v Košířích však současně vyrůstá parostrojní pivovar,
který produkoval na padesát tisíc hektolitrů piva ročně,
a dále továrna na drátěné zboží a opravy strojů. Nechyběla
ani výrobna hrnčířského zboží a pět kruhových cihelen. Zahradnictví, pole,
vinice, chmelnice
ovšem i nadále v této lokalitě
zřetelně dominovaly.
V osmé dekádě 19. století
byl založen chorobinec
pro 30 žen a 40 mužů,
později zde vznikla
policejní strážnice a finálně
poštovní úřad.
V roce 1888, u příležitosti
40. výročí panování
císaře Františka Josefa
I., vystavěla Česká spořitelna
podle návrhu smíchovského
architekta Elhenického
na severním
svahu nad obcí Francisco-
Josephinum, ústav
pro slepce s 86 lůžky.
Košíře čítaly na sklonku
19. století téměř šest
a půl tisíce obyvatel.
Však zde byl také čilý
společenský život, o nějž
se starali divadelní ochotníci,
pěvecký kroužek
Bendl, jednota Sokol
apod. Kulturním centrem
byla dnes již zaniklá
usedlost Mlynářka, jež se
nacházela na Plzeňské
třídě poblíž sadu a zámečku
Klamovky.
Dne 19. září 1896 oslavili
občané povýšení Košíř
na město a při té příležitosti
rovněž obdrželi znak tvořený příčně děleným
štítem se třemi stříbrnými srpovitými noži ve vrchním
modrém poli a kráčejícím modrým lvem na zlatém poli
spodním. Košíře znak získaly jako druhé pražské město
po Královských Vinohradech.
Počátkem 20. století díky rychlému dopravnímu spojení
Košíře splývaly se Smíchovem, vznikla zde radnice a několik
škol. V roce 1922 byly Košíře i Smíchov včleněny
do Velké Prahy. Vyrostly zde kolonie družstevních nájemných
a rodinných domků, vzniklo Košířské náměstí,
na němž byl v roce 1938 postaven dle plánů architekta
J. Čermáka kostel sv. Jana Nepomuckého. Výstavba pokračovala
s přestávkami i po válce, prozatím poslední
větší stavební projekt zde byl realizován po sametové revoluci,
kdy na svazích podél Plzeňské třídy vznikly vícepodlažní
bytové domy.
Motol, dříve též Motoly, byla stará zemědělská obec a sadařská
obec, jejíž území využívali zemědělci již v pravěku.
Rozprostírá se na širokém údolí Motolského potoka
a přilehlých stráních. Poprvé je doložena v listině Plaského
kláštera z roku 1146. Tehdy byla majetkem svatojiřských
řeholnic.Patrně již od středověku se zdejší prosluněné
stráně využívaly jako vinice a byl zde postaven
pivovar, o jehož založení však neexistuje ani orientační
časová datace. Jisté však je, že od 18. století náležel Motol
cele řádu maltézských rytířů spojeným zde tehdy se
jménem velkopřevora Františka Tauffera z Roviny. Na
skalním ostrohu nad údolím vztyčili rytíři roku 1721
posvátný pískovcový kříž (vrch Kalvarie). Dále zde zbudovali
mlýn, zámeček a barokní kapli Nalezení sv. Kříže.
Ke kopulovité stavbě z let 1743–54 se vztahuje jméno
Kiliána Ignáce Dientzenhofera; kapli s kruhovým presbytářem
zdobí fresky zobrazující Nalezení sv. Kříže a Vítězství
kříže nad pohanstvím.
Obec Motol patřila rytířskému řádu až do 20. let
20. století, přičemž zmíněný pivovar zažil svoji největší
slávu na počátku 20. století, kdy jej spravovala a řídila renomovaná
pivovarská rodina Richtrů. V té době se zde
vařil proslulý třináctistupňový černý Richtrův ležák
a Richtrovi zdvojnásobili roční produkci z 5000 hl na
10 000 hl piva.
Reminiscence na jinou osobnost, jejíž tragická smrt je
spojena s Motolem, je na věky ukryta ve jméně zdejší
ulice. Záložní vojín Josef Kudrna byl roku 1915 zastřelen
na cvičném prostoru v Motole pro „neuposlechnutí
rozkazu jít do války“. Jeho pomník od sochaře Rudolfa
Březy stojí v areálu Motolské nemocnice
u Kukulovy ulice.
Ze starých usedlostí se v Motole dochovala Šafránka,
Ladronka a na křižovatce silnic Plzeňská a odbočky k Bílé
hoře stála až do nedávna zájezdní hospoda U Bílého
beránka. Na druhé straně zanikla bývalá dělostřelecká
kasárna, maltézský mlýn i pivovar, na jejichž místech je
dnes hvozd.
V roce 1922, kdy byl Motol připojen k Praze, čítal asi
20 domů s 350 obyvateli. Novodobý stavební ruch zasáhl
především území západně od Košíř, používané kdysi
jako vojenské cvičiště. Tam byla postavena v letech
1924-1927 družstevní kolonie rodinných domků Pod
Homolkou. Poměrně nízký počet obyvatel znamenal, že
Motol zůstal jednou z mála pražských čtvrtí, kde nebyla
zrealizována rozsáhlá sídlištní panelová zástavba. Zato je
tu „město ve městě“, bezesporu nejznámější motolský
objekt: Fakultní nemocnice Motol, jež se stala po sloučení
nemocničních budov v jeden komplex v roce 1971
jednou z největších nemocnic v ČR i Evropě s širokým
spektrem služeb.

(red)