Třebaže hodnotné a opravdovými kumštýři vytvářené
počiny na poli české kultury nemohou nikdy tříbit
vkus většinového diváka zoufale zaníceného pro duté
televizní pořady, bulvární tisk a nezdravě časté
návštěvy obchodních center, díkybohu se nevytrácejí.
Je jich stále dosti.

Prostory Švandova divadla úchvatně rozezvučeli hosté
druhého ročníku festivalu autorského šansonu, jenž
opět spolupořádala a finančně podpořila MČ Praha 5
pod záštitou místostarosty Ondřeje Gála. Hlavní organizátor
a dramaturg festivalu Jakub Zahradník znovu
sáhl do bezedného měchu kromobyčejných, výtečných
muzikantů, textařů a interpretů (kam rovněž sám patří)
a vytáhl jich plnou hrst, již vzápětí rozhodil pod tlumená
světla ramp. S výjimkou Ester Kočičkové, která se
opět svým svérázným, ironií prodchnutým půvabem
ujala role konferenciérky, a živelného diblíka Lubomíra
Nohavici, špičkového klavíristy, skladatele, zpěváka
a textaře v jedné osobě, jenž tvoří s Ester kabaretní duo
a který letos navíc představil svoji vlastní doprovodnou
skupinu, reprezentovaly druhý ročník šansonu samé nové
tváře. Nové v rámci festivalu, avšak navýsost proslulé
pro zasvěcené posluchače a návštěvníky malých
i velkých scén.
Směsice múzou políbených byla navíc příkladně
pestrá, což jen dokazuje, jak je žánr šansonu (podmíněný
zde výlučně ukázkami z vlastní tvorby) polohově
rozmanitý. Jako první interpret(ka) se představila
Iva Bittová. Světově známou houslistku, zpěvačku
a skladatelku pocházející z Brna není snad třeba šířeji
představovat. O jejích až renesančních dovednostech
vypovídá skutečnost, že kromě hudby se věnovala
i baletu, vystudovala hereckou konzervatoř
a působila více než deset let v divadle Husa na provázku.
Přijala rovněž i nejednu charakterní roli ve filmu;
z posledních jmenujme například Želary Ondřeje
Trojana. Školený hlas sršící emocemi, něžné
i drásavé texty, virtuózní a démonicky energická hra
houslí – je k neuvěření, co vše se skrývá v této navenek
křehké ženě. Křehké a přes veškerou světskou
slávu skromné.
Věhlasem znějícím daleko, předaleko za hranice naší
české kotliny se může pyšnit i hudební těleso Pražský
pouťový orchestr. Ten vznikl v 80. letech na Divadelních
poutích v Praze a v jeho čele stojí neúnavný světoběžník,
literát a hudební všeuměl Lukáš Fišer. Mezi
dalšími umělci se představil poetický šaman,
publicista, pedagog a herec Studia Ypsilon Jan Jiráň
se skupinou Botafogo, jenž za účasti hosta, famózního
klavíristy Zdeňka Zdeňka rozvířil potemnělý sál
v rytmu bossa novy zahalené do folkového hávu; jakýmsi
protipólem by bylo lze nazvat vystoupení
manželského páru Zdenek Merta a Zora Jandová. Zořin
hedvábný hlas doprovázený kromě Mertova piana i dvěma
dalšími muzikanty (violoncellistou a kytaristou) posunul
šansonový večer do polohy libě popové.
Že osobní výpověď pěvců a skladatelů tohoto žánru může
být i vytříbeně (černo)humorná, plně dokázala „sklepačka“
Lenka Vychodilová alias Lemura lepá a její hudební partneři
tvořící slovutné trio Ti 3. Závěr festivalu gradoval peckami
kultovní kapely Psí vojáci s frontmanem Filipem Topolem,
dnes již umírněným bouřlivákem, „který absolvoval
svůj první výslech dříve než dostal občanský průkaz…“
K oddechu před bohatou šansonovou nadílkou přispěly
„Čtyři kusy“ neboli čtyři jednoaktovky divadelní skupiny
Jindřichovy Plachty odehrané ve Studiu. V těchto sklepních
prostorách se záhy po skončení festivalu rozběhl až do brzkých
ranních hodin přátelsky rozjařený jam session vystoupivších
umělců a dále i hudebníků, kteří se snad objeví na
dalším ročníku festivalu autorského šansonu. Před ušlechtilou,
inspirující a náležitě hodnotnou činností dramaturga
Jakuba Zahradníka je záhodno smeknout klobouk. Pěstování
kultury ducha se totiž v naší přebarvené a nevkusem
ztěžklé době jeví potřebou již osudově nutnou.

jav