Všem čtenářům Pražské pětky, které zajímá nová
tvář Švandova divadla na Smíchově (dříve
Labyrint či Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého),
bych ráda postupně představila jeho členy a položila
jim při té příležitosti několik otázek. V červenci
to jsou herec Kamil Halbich (ročník 1966,
mohli jste ho vidět v inscenacích CD 94 Tartuffe,
Velká mela, Bouře, Den matky, ale také třeba ve
filmu Učitel tance) a herečka Kristýna Frejová
(ročník 1971, mohli jste ji vidět v inscenacích Tři
mušketýři v CD 94, Čarodějky ze Salemu, Na dotek,
Dvojhlavý orel v divadle Rokoko, v TV seriálech
Motel Anathema či O ztracené lásce).


Kamile, chtěl jsi být odjakživa
herec?
Od třinácti.
Jak jsi na to přišel?
Asi jak jsem se díval na televizi,
tak mě napadlo, že bych
mohl být herec. Ne. To se prostě
v šestý třídě vyplňovaly takový
kartičky ohledně budoucího
povolání a já si tam
napsal DAMU, ani nevím
proč. Pak jsem na gymplu dělal amatérské divadlo pod
vedením svého dnešního kolegy Ivana Řezáče.
No a pak jsem se dostal fakt na
tu DAMU. Hned po škole jsem
šel do angažmá do Divadla pod
Palmovkou, po sedmi letech
tam jsem se ocitl na chvíli v Činoherním
klubu, pak jsem šel
na volnou nohu, hrál v CD 94,
ale třeba taky v Divadle bez
Zábradlí nebo v Divadle v Řeznické
a teď jsem tady.
Těšíš se…?
Těším!
Počkej, chtěla jsem se zeptat,
jak se těšíš a co si od Švandova
divadla slibuješ?
Věřím tomu, co se říká, že totiž silná éra u divadla
trvá většinou okolo sedmi osmi let, a pak by se mělo
něco změnit, obnovit. Když jsem byl na Palmovce
delší dobu, začal jsem o tom nahlas mluvit, ale nikdo
to neslyšel, všechno pokračovalo ve svých "zajetých"
vodách a tak jsem odešel.
Takže si slibuju, že můžu zažít něco podobnýho, co
jsem zažíval prvních pár let na Palmovce, a co mě
hrozně moc bavilo. S jinými lidmi v jiných podmínkách.
Máš ke Smíchovu a ke smíchovskému divadlu ještě
nějaký jiný vztah než ten čerstvě pracovní?
Já jsem v někdejším Realistickém divadle hrál svoji
první roli na profesionálním jevišti. Ve třeťáku na
DAMU jsem alternoval s Frantou Kreuzmannem roli
v slavné inscenaci Merlin.
A vůbec jsme coby studenti DAMU k Realistům
hodně chodili. Dívat se i pařit. Takže mám velkej
vztah. A navíc moje babička pocházela ze Smíchova.
Když člověk kouká ze dvora divadla, z pavlače, tak
tam směrem k Holečkově ulici bydlela. Takže je to
vztah z více stran.
No a teď, během rekonstrukce divadla, ho myslím
utužuju přes hospodu U anděla, kam s kolegy rádi
chodíme.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Kristýno, jak to začalo u tebe s divadlem?
Já jsem původně chtěla být novinářka. Pak, když jsem
byla ve třeťáku na gymplu, maminka (herečka Věra
Galatíková, poz. red.) začala učit na DAMU. Já se seznámila
s jejími studenty, začala jsem na ně a s nima
chodit do Řeznický a do Disku, a tak to nějak začalo.
Pak jsi absolvovala DAMU a pak přišlo co?
Ještě coby studentka pátého ročníku DAMU jsem
paradoxně nastoupila právě sem, tedy do někdejšího
Realistického, do Labyrintu. Hrála jsem tu tři sezóny,
vlastně až do toho nehezkýho zavření. Pak jsem byla
rok na volné noze a teď se sem obloukem přes Rokoko
zase vracím. Takže pro mě to má tohleto smíchovský
divadlo skoro až symbolický význam.
Máš obavy nebo se na ten návrat těšíš?
Těším se hrozně moc. Jednak
si myslím, že je tam dobrej
divadelní duch, což člověk
v některých divadlech zas až
tak necítí. Ale tam se prostě
moc dobře hrálo. A jednak
mě baví ta výzva, že to bude
něco novýho, třeba i dřina,
naučit zas lidi chodit do divadla,
který bylo pět let zavřený,
získat si je, přesvědčit,
že má smysl, aby právě tady divadlo bylo.
A co jinak říkáš Smíchovu a potažmo Praze 5?
Chtěla bys tu třeba žít?
Ale já jsem na Praze 5 dvacet let žila! Bydlela jsem
v Motole u rodičů. A do Realistickýho divadla jsem
chodila dávno před tím, než jsem tam šla do angažmá.
A vůbec, Smíchov mám moc ráda. I když teď vlastně
vypadá dost jinak než dřív, než jak jsem ho znala.

Pro Pražskou pětku Markéta Bláhová, dramaturg Švandova divadla na Smíchově.