C. k. mocnářství, okolí Prahy. Charakter moderního vojenství si vynucuje potřebu místa, kde by armáda mohla nerušeně cvičit a udržovat potřebné vojenské návyky, tzn. základní technický a taktický výcvik menších útvarů, někdy i vč. střelby ostrými náboji. Místo, které splňuje všechny určené podmínky pro tyto potřeby rakousko-uherské armády, bylo v rámci pražské domovské posádky nalezeno v Motole. Vedle známé střelnice v Kobylisích tak již za Rakouska-Uherska existovalo motolské vojenské cvičiště, sloužící především pro účely dělostřelectva.
Na zámeckých kavalcích
Vzhledem ke stavu tehdejšího císařského dělostřelectva prostory motolského cvičiště plně dostačovaly. Na přelomu 19. a 20. století je například využívala 8. těžká dělostřelecká divize (Schwere Haubitz Division No. 8), přičemž jako kasárna a velitelství využívala dodnes stojící novogotický zámek Motol. Dvoukřídlý novogotický zámek s věží byl vystavěn nákladem malostranských johanitů ve druhé polovině 19. století. Kolem dvora se rozkládaly hospodářské budovy. Zámek Motol se nachází za křižovatkou Plzeňská–Bucharova v ulici Za Opravnou, v současnosti je ve správě Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského a je veřejnosti nepřístupný.
Prvorepublikoví dělostřelci
Když skončila první světová válka, začala motolské cvičiště využívat československá armáda. Ve zdejších dělostřeleckých kasárnách v zámečku byl mj. umístěn 101. dělostřelecký pluk. Převážnou část výzbroje těchto tzv. hrubých dělostřeleckých pluků tvořily hrubé houfnice (pojem hrubé dělostřelectvo zahrnoval jednak děla střední ráže a kanony ráže 10 cm, a jednak zmíněné houfnice ráže 15 cm). Tehdejší dělostřelectvo bylo chloubou československé armády a patřilo k největším a také nejmodernějším dělostřelectvům na světě. V průběhu zářijové mobilizace dokázala československá armáda postavit osmdesát dělostřeleckých pluků o 213 oddílech. To představovalo 583 baterií s více než 2200 děly, nepočítaje dělostřeleckou výzbroj opevnění, protitankové kanony či minomety.
Těžký život kasárenský
Vojenská správa pak nechala vedle stávajících zámeckých kasáren vystavět ve dvacátých letech minulého století ještě dřevěný barákový tábor, situovaný jižně od silnice z Košíř do Motola, který byl určen pro ubytování a potřeby dalšího vojska. Motolské cvičiště mělo v roce 1930 největší délku ve směru východ–západ asi 3 km a největší šířku ve směru sever–jih asi 2,4 km. Na severu kopírovala jeho hranice zeď obory Hvězda až k Malému Břevnovu, na jihu zase železniční trať ze Smíchova. Na západě cvičiště obíhalo Ladronku a Košíře, na východě pak hranice od Řep spadala k silnici z Motola do Bílého Beránku. Cvičiště bylo rozděleno na čtyři cvičné úseky (a–d), přičemž v úseku „a“ mezi Malým Břevnovem až k silnici z Motola byly vybudovány trvalé cvičné zákopy. Že ani život vojenský za první republiky nebyl jednoduchý, svědčí fakt, že motolské cvičiště se v souvislosti s těžkými životními podmínkami prostých vojáků dostalo ve třicátých letech dokonce do interpelací poslanců Národního shromáždění.
Golf a Němci
Ještě v roce 1924 se cvičiště zapsalo i do historie českého golfu, neboť v té době prosadil anglický vyslanec sir George Clerk spolu s továrníky Jahnem a Ringhofferem zřízení prvního golfového hřiště v Praze právě na motolském cvičišti. Pronájem severovýchodní části území (od Šafránky k Poštovce) schválilo v roce 1925 Ministerstvo národní obrany i pražská radnice. Hráči mohli cvičiště využívat jen odpoledne a v neděli, kdy vojáci zrovna necvičili. V období druhé světové války využívala motolské cvičiště pražská posádka Zbraní SS, která je nazvala Standortübungsplatz Motol. V červnu 1940 pak Němci 300 metrů jihozápadně od barákového ležení až k železniční trati vybudovali házeliště pro vrhání ručních granátů, které využívaly vedle vojáků SS i německé policejní složky v Praze. Granátové cvičitě (Handgranatenwurfplatz) mělo zhruba kruhový tvar o průměru 500 m, po jehož obvodu bylo vybudováno dvanáct krytých stanovišť pro bezpečné pozorování dopadů granátů.
Prosba pamětníkům a sběratelům
Po osvobození 1945 bylo zdejší vojenské barákové ležení využíváno jako internační tábor pro příslušníky německé národnosti určené k odsunu z republiky. Historie vojenského cvičiště se definitivně uzavřela v roce 1990, kdy jej přestaly využívat vojenské katedry Univerzity Karlovy a ČVUT. Na závěr se touto cestou obracíme přímo na čtenáře Pražské pětky. Tento článek čerpal z podkladů Petra Kose, jenž připravuje knihu o vojenských cvičištích v Čechách a který prosí všechny případné majitele o laskavé zapůjčení dobových plánů, fotografií i vzpomínek nejen k motolskému cvičišti. Kontaktovat Petra Kose lze prostřednictvím e-mailové adresy: brigadyr@gmail.com. jav
Josef Kudrna, oběť rakouské soldatesky
K historii Motolského cvičiště z dob rakouské monarchie se váže i tragický příběh záložního vojína Josefa Kudrny, který byl tehdy zde na břehu motolského potoka popraven zastřelením za neuposlechnutí rozkazu odjet na frontu. Šlo de facto o justiční vraždu, kdy byl akt vykonán rozhodnutím v soudním procesu, jenž pozbýval všech zákonem stanovených náležitostí a práv. Soudce tehdy nepřipustil žádnou obhajobu a přehlédl všechny okolnosti mařící nebo překážející předem tajně odsouhlasenému úmyslu popravit člověka pro výstrahu ostatním. Marně byl pěšák Kudrna dvěma posudkovými lékaři prohlášen v době incidentu (otevřená vzpoura opilých vojáků v kasárnách proti dvěma nenáviděným důstojníkům) za nepříčetného, což stvrzovala skutečnost, že ihned po zatčení usnul. Marně na jeho stranu chtěli vystoupit četní svědci, mezi nimi i desátník Hüttel, který posílal soudu služební telegram a dožadoval se svědecké výpovědi. Otec sedmi dětí se stal tehdy jen hříčkou rakouské justice a příležitostí ke mstě na nenáviděném národě. Na základě Kudrnova tragického případu a podle divadelní hry Antonína Řehoře-Hýskovského Poprava Josefa Kudrny byl v roce 1928 natočen němý film Jménem Jeho Veličenstva, jehož režisérem byl Antonín Vojtěchovský. Film je též znám pod druhým názvem Poprava pěšáka Kudrny. V době své premiéry 31. 5.1929 byl prezentován jako drama s touto upoutávkou: Voják je válečným soudem odsouzen k trestu smrti, protože uhodil brutálního důstojníka. Snímek vznikl v improvizovaném ateliéru, který byl upraven ze sálu Občanské besedy v Hradci Králové, a jako exteriéry posloužily kasematy v Hradci Králové a v Praze na Malé Straně.