„Domovem“ a oblíbeným místem k setkávání umělců či těch, kteří se umělci cítili být, bývaly kavárny. V současnosti se jimi stávají stále více bývalé tovární budovy či průmyslové haly. Mezinárodní multifunkční kulturní centrum MeetFactory, které vzniklo před necelými dvěma lety v bývalé budově Českých drah v ulici Ke Sklárně na Zlíchově je jedním z takových moderních uměleckých „domovů“ a „meeting pointů“.
Námluvy tvůrčích duší s industriálem začaly už v průběhu šedesátých let, kdy se začal objevovat nový typ městského ateliérového prostoru využívající bývalé, již nefunkční průmyslové komplexy, které by jinak pustly a chátraly. Umělci zjistili, že ve strohé a podivně studené atmosféře industriálního prostoru se může výborně dařit nejen uměleckým produkcím, ale také umělecké tvorbě. Že někdejší průmyslové budovy mohou být nejen skvělým prostorem pro umělecká vystoupení či výstavy, ale mohou poskytnout umělcům potřebné technické zázemí pro jejich tvorbu a také tu správnou atmosféru otevřenou tvůrčím podnětům, které se derou z umělcova nitra na povrch a nabývají konkrétních tvarů v podobě uměleckého díla. MeetFactory na Zlíchově navazuje na tento trend. Cílem ale nebylo vytvořit „jen“ jakýsi komplex ateliérů v bývalé průmyslové budově či atypický prostor pro pořádání kulturních akcí. Jak sám název MeetFactory napovídá, je to především prostor pro setkávání. Prostor, kde se bude setkávat nejen moderní umění s industriální atmosférou, ale také umělci samotní, budou se tu střetávat se svými rozdílnými pohledy na svět i uměleckou tvorbou a v těchto střetech se navzájem obohacovat, popřípadě nacházet ty, kteří to vidí podobně jako oni.
Přestože zmíněné setkávání tu hraje důležitou roli, není to jediný důvod, proč se MeetFactory jmenuje tak, jak se jmenuje. Název je zároveň slovní hříčkou. Původně název MeetFactory coby fonetická hříčka odkazoval kromě celého toho kontextu setkávání (umění s industriálem, umělců s jinými umělci) také k „meat factory“ – skutečné továrně na maso, kde měl původně vzniknout. Koncept se zrodil v hlavě kontroverzního výtvarníka Davida Černého (pokud by si někdo ze ctěných čtenářů nemohl vzpomenout, kde tohle jméno slyšel, tak v poslední době to bylo v souvislosti s aférou kolem plastiky Entropa vytvořené pro sídlo Českého předsednictví EU v Bruselu a v lokálních podmínkách Prahy 5 ještě nověji s humbukem kolem odstranění plastiky tanku zavrtávajícího se do trávníku na náměstí Kinských), který dostal možnost proměnit ve stánek umění a místo pro svobodnou uměleckou tvorbu bývalou továrnu na uzeniny v Osadní ulici – holešovickou šunkárnu. Šunka a jiné uzeniny nejvyšší kvality se tu vyráběly už od roku 1857 pod taktovkou uzenáře Josefa Jeřábka. Holešovická šunkárna tak patřila k nejstarším pražským továrnám. Výrobky páně Jeřábkovy továrny na uzené zboží měly skvělou pověst a mezi jejich odběratele patřili i králové. Když pak přišli k moci soudruzi, šunkárnu stejně jako jiné velkopodniky znárodnili, „lid“, kterým se při tom oháněli, však z toho mnoho neměl. Továrna – jejíž součástí se stala i jatka – pokračovala ve výrobě prvotřídních uzenin dál. Jen s tím rozdílem, že už se nejmenovala Továrna na uzené zboží Josefa Jeřábka, ale Národní podnik holešovického průmyslu masného a její výrobky nekončily na stolech králů, ale prominentních soudruhů, vedoucích stranických a vládních činitelů. Později se „šunkárna“ proměnila v sídlo nechvalně známého socialistického podniku Restaurace a jídelny, který dlouhá léta určoval podobu československého (reálně socialistického) pohostinství. Roku 1991 byl objekt vrácen v patřičně zchátralém stavu potomkům původních majitelů. Objekt převzal vnuk původního majitele Robert Josef Jeřábek, emigrant žijící v Dánsku. Po jeho smrti v roce 1999 pak někdejší továrnu zdědila jeho družka, také česká emigrantka, Helena Wiegandová. Jejím cílem bylo vdechnout zchátralému a opuštěnému areálu nový život. A chtěla to pojmout ve velmi velkorysém duchu – objekt, sice zchátralý ale v překotně se rozvíjející a z developerského hlediska velice lukrativní lokalitě na padesát let zdarma propůjčit pro kulturní účely. Pro realizaci svého plánu se spojila s výtvarníkem Davidem Černým, kterého náhodou viděla mluvit coby hosta v pořadu Dobré ráno na ČT a připadal jí dostatečně nekonvenční a zároveň akční, aby si dokázal se zdevastovaným prostorem poradit. Černý se nabídnuté příležitosti chopil. Prvním počinem byla instalace s názvem Maso – dva červené automobily pověšené jako dva krvavé kusy masa na háku na zdi objektu, stejné, jako dnes visí coby připomínka původních holešovických kořenů na zdi zlíchovské MeetFactory. Další plány pak byly velkolepé – měly zde postupně vzniknout rozsáhlé výstavní prostory spolu s ateliéry a ubytováním pro rezidenční pobyty výtvarníků, internetová kavárna, knihkupectví a studovny, divadelní sál, obchod s uměleckými díly, filmová studia a kino. Celý tenhle ambiciózní, ale ekonomicky těžko soběstačný podnik měl být v prvních letech financován z veřejných zdrojů a sponzorských příspěvků.
Měl být. Jenže pak přišlo léto roku 2002 a s ním do Prahy dorazila nečekaná velká voda, která kromě několika domů v Karlíně a iluzí o voděodolnosti pražského metra s sebou spláchla i mecenášské ambice paní Wiegandové. Ta nakonec zvolila z byznysového hlediska mnohem racionálnější strategii revitalizace objektu holešovické šunkárny a záměr vytvořit multifunkční centrum pro rozvoj umění a setkávání umělců z celého světa vystřídal projekt polyfunkčního areálu s obchodními, administrativními a obytnými prostory (nadstandardně drahé, protože v současné době „trendy“, „nekonformní“, tzv. loftové byty, tedy byty vestavěné do někdejších průmyslových prostor), tedy něco, co mnohem více zapadá do kontextu okolních developerských projektů administrativně obchodních center. Na původní záměr vytvořit v někdejší šunkárně centrum moderního umění MeetFactory odkazuje dnes už jen název komplexu – M-Factory.
David Černý se však ani po obratu, který nastal v budoucnosti objektu bývalé holešovické továrny na uzeniny, své ambiciózní vize multifunkčního kulturního centra nevzdal a začal hledat, kde by zkusil štěstí jinde. Pro potřeby realizace projektu založil neziskovou organizaci MeetFactory, do jejíhož čela přizval hudebníka Davida Kollera a režisérku Alici Nellis. „Tito lidé nejsou jen nějakými maskoty, jsou dodnes ve správní radě a jsou s projektem ve spojení – Alice sice kvůli své pracovní vytíženosti už nemá tolik času se nám věnovat, ale určitě se na nás nevykašlala, David Koller nám obrovsky fandí a stále věří, že tu jednou vybudujeme kromě jiného i úžasné hudební studio a David Černý je stále předsedou správní rady a má tu svůj ateliér,“ říká o trojici „otců-zakladatelů“ ředitelka projektu MeetFactory Jindra Zemanová.
Na obzoru se zjevil i potenciální objekt – bývalá administrativní budova Českých drah, ještě předtím ale také průmyslový objekt, sklárna a brusírna skla stojící naproti Zlíchovskému lihovaru (jen na opačné straně železničního kolejiště), na původní účel objektu koneckonců odkazuje i název ulice, kde stojí – U Sklárny. A začalo martyrium vyřizování úředních a jiných náležitostí nutných k tomu, aby tu projekt MeetFactory mohl dostat příležitost ke svému reálnému naplnění. Město projektu za symbolickou korunu pronajalo budovu, podařilo se vyřídit i všemožná povolení potřebná pro stavební a jiné úpravy a po roce a půl intenzivního úsilí mohl být objekt s novým posláním a v částečně proměněné podobě 1. října 2007 otevřen coby zhmotnění jedné vize – MeetFactory. V částečně proměněné podobě proto, že všechny plánované úpravy dohromady vyžadují sumu kolem pětadvaceti milionů, proto přestavba pokračuje i za provozu a ani po téměř dvou letech ještě není zdaleka podoba MeetFactory definitivní. „My samozřejmě nechceme tu podobu zdejších industriálně strohých, betonových interiérů nijak moc přikrášlovat, chceme ji víceméně zachovat, ale nechceme, aby nám to tu všechno padalo na hlavu. Potřebujeme, aby tu všechno bylo funkční,“ vysvětluje ředitelka projektu MeetFactory Jindra Zemanová. „Celé to samozřejmě čeká na nějakou obrovskou finanční injekci, která ale zatím nepřišla, tak to tu řešíme postupně za pochodu po malých kouscích, jak finance dovolují,“ dodává.
V Praze tak vzniklo (a svým způsobem stále vzniká) v českém kontextu ojedinělé multifunkční a multikulturní centrum a zároveň tvůrčí platforma pro současné výtvarné umění. Není to „jen“ zajímavé místo pro prezentaci uměleckých děl, ani cosi jako „cool“ prostor fungující na komerční bázi, kde si může nekonformní a zároveň dostatečně movitý umělec (jaký protimluv), pronajmout za hříšné peníze ateliér. MeetFactory je z principu nekomerční projekt prostoru pro tvorbu i prezentaci současného umění. Místo, kam přijíždejí – pečlivě vybraní – výtvarníci z celého světa, aby tu po nějakou dobu žili a tvořili, popřípadě takto vytvořená díla zde i veřejně prezentovali. „Máme dva typy rezidentů – jedni, ti odvážnější, tu skutečně nejen tvoří, ale i spí, ti druzí sem pravidelně docházejí,“ říká s úsměvem Jindra Zemanová. Přihlášky sem chodí z celé Evropy i z odlehlejších částí světa. „Už nám dorazila i přihláška z Mexika,“ říká Zemanová. Mezi rezidenty se najdou kromě Čechů a Slováků i Holanďané či Němci. Na to, aby se člověk stal rezidenčním umělcem pobývajícím a tvořícím po vymezenou dobu v MeetFactory, nestačí jen dát dohromady peníze potřebné na úhradu pobytu. „Ty lidi nejprve vybere některá z odborných institucí, se kterými spolupracujeme, jako je např. Goethe Institut, pak ještě naše výtvarná rada posoudí, zda se nám tento výběr nedubluje s našimi programy, a výběr schválí. Máme tu i ateliéry, které nejsou v rámci rezidenčních pobytů, kdy si tu umělec pronajme ateliérový prostor – i otevření takového ateliéru ale musí schválit výtvarná a umělecká rada. Chceme si udržet tvář a určitou laťku nastavené kvality,“ vysvětluje Zemanová. „Navíc celý ateliérový program MeetFactory je zaměřen na tvořivou činnost – chceme po umělcích, aby tu během těch dvou tří měsíců, což je nejběžnější délka rezidenčního pobytu, stihli skutečně něco vytvořit, aby jejich pobyt tady měl nějaký hmatatelný výstup. Ne aby si udělali na tři měsíce za peníze z nějakého kulturního grantu výlet do Prahy a MeetFactory pro ně byla levným hotelem pro přespání,“ dodává.
Někteří umělci nechávají svým ateliérům jejich původní minimalistickou strohost a syrovost, jiní si jejich prostředí trochu zútulní. V ateliérech také tráví převážnou většinu času. „Že by tu na sebe nějak při soužití v rámci jednoho prostoru umělci naráželi, vznikaly tu nějaké sousedské spory nebo ponorkové nálady, s tím jsem se ještě nesetkali,“ odpovídá na mou otázku, zda soužití mnohdy vyhraněných individualit z různých zemí světa, a tím i různých kultur v rámci jednoho objektu nedělá někdy problémy. „Po většinu času jsou v ateliérech, kde si tvoří po svém, a nikdo jim do toho nemluví,“ dodává. A i když se potkají v jídelně, která je jakýmsi meeting pointem pro zdejší obyvatele uvnitř MeetFactory, vedou tu většinou poklidné debaty nejen o umění – ale i o tom, kam vyrazí večer za holkama nebo zapařit.
Do budoucna – pokud pánbůh dá a peníze z grantů a sponzorských darů dovolí – počítá projekt MeetFactory s určitým oddělením bydlení od ateliérů. „Máme k dispozici ještě jednu budovu hned vedle, takový malý domeček, kde bychom chtěli vytvořit zázemí – místo, kde by rezidenti bydleli, spali, vařili si, jedli,“ říká Zemanová. Jednak proto, aby umělci, co tu přebývají, nežili neustále v ne zcela zdravém ovzduší svých ateliérů plném výparů z barev, pak také proto, že současný stav totiž do jisté míry omezuje možnosti využití objektu. V přízemí je totiž obrovský sál, kde se mohou pořádat koncerty a třeba i čistě komerční akce, jako jsou různé firemní a soukromé večírky, které by mohly pomoct trochu „zalepit“ díry ve velmi napjatém rozpočtu projektu MeetFactory. Občas tu i nějaká taková akce proběhne, je toho ale méně, než by bylo možné. „Teoreticky by tu tenhle sál mohl jet denně, nemáme tu v blízkosti žádné sousedy, které by mohly večerní hudební produkce uvnitř objektu obtěžovat – jen České dráhy a správu silnic, ale máme tu rezidenty, kteří by se alespoň občas v noci rádi vyspali. Zdejší konstrukce totiž spolehlivě rozvedou hluk ze sálu po celém objektu,“ vysvětluje. „Proto bychom chtěli vytvořit zázemí oddělené od objektu, aby se tady mohlo častěji pařit,“ dodává s úsměvem.
V MeetFactory se nesetkávají jen umělci z celého světa, setkávají se tu i různé umělecké obory. „Nechtěli jsme, aby byl projekt zaměřen striktně pouze na výtvarné umění, chceme, aby se tu prolínaly nejen národy, ale i obory. Je tu filmový klub, probíhají tu divadelní i taneční představení... chceme zkrátka využít tento objekt pro umění na všech frontách,“ říká Zemanová.
Podobné projekty zaměřené na rezidenční pobyty a setkávání umělců z celého světa nejsou v evropském kontextu ničím ojedinělým, obohacují kulturní nabídku téměř všech větších evropských měst. Jako příklad lze uvést např. curyšskou Rote Fabrik. V Česku však něco podobného dlouho chybělo. „Hodně umělců z České republiky odjíždí za pobyty v podobně koncipovaných centrech do zahraničí, už se ale pomalu tyto projekty rozjíždejí i u nás,“ říká Zemanová. „MeetFactory je zatím v českých poměrech asi největší projekt svého druhu, víme ale, že vznikají i další nápady na podobné využití jinak obtížně využitelných bývalých industriálních objektů i v dalších českých městech. Existuje záměr vytvořit něco podobného v areálu Vítkovických železáren v Ostravě, pak je tu Stanica – menší, ale již fungující projekt v Žilině,“ vypočítává Zemanová. „My tyto projekty ale nebereme jako konkurenci, vše je teprve ve stadiu zrodu a je určitě dobře, pokud budou vznikat další podobné projekty,“ dodává.
Coby nekomerční projekt zaměřený na rozvoj kultury je MeetFactory závislá především na dobré vůli poskytovatelů grantů a sponzorů. Od města dostalo budovu, podařilo se získat dokonce i grant. „Není to ale rozhodně tak, že bychom měli nějakou pevnou dotaci od magistrátu, každý rok musíme žádat o magistrátní granty, stejně jako to zkoušejí jakékoli jiné kulturní subjekty, zatím se daří je získávat, ta částka, kterou se nám na magistrátních grantech daří získat, se ale neustále snižuje,“ krčí rameny Zemanová. „Samozřejmě usilujeme i o další granty od dalších institucí, všechno je to ale hodně nejisté – bojujeme o přežití, jak se dá. Ale pevně věřím, že se tenhle splněný sen Davida Černého pod tlakem všední reality nerozplyne,“ dodává.